Archiv štítku: David O. Selznick

Co si počít s Jihem proti Severu?

Média v uplynulých několika dnech propírají zejména dvě kauzy – problematické výroky J. K. Rowling o transgender lidech a stažení Jihu proti Severu (Gone with the Wind, 1939) ze streamovací platformy HBO Max poté, co k tomu v souvislosti s nedávnou vlnou rasových nepokojů vyzval oscarový scenárista 12 let v řetězech (12 Years a Slave, 2013) John Ridley. K druhému případu bych se rád vyjádřil – jednak proto, že se dotýká osobnosti producenta Davida O. Selznicka, kterým se v posledních letech intenzivně zabývám, ale i z toho důvodu, že se jeho prostřednictvím otevírají mnohem obecnější otázky související s kulturním dědictvím a jeho dostupností.

Kontroverze kolem Jihu proti Severu nejsou ničím novým – už v době svého vzniku film vyvolával spoustu reakcí z různých stran. Tyto debaty se periodicky vracejí (z nedávné doby vzpomeňme stažení filmu z programu memphiského kina Orpheum před třemi roky) a není se čemu divit, že se tak stalo i letos. Snímek se totiž vztahuje k bolestivému odkazu otroctví a rasové nerovnosti, což, jak ukazují události posledních týdnů, jsou zejména v USA stále živá a nevyřešená témata. V následujícím krátkém textu chci diskuzi kolem Jihu proti Severu (dále dle původního názvu jen GWTW) zasadit do historických souvislostí, protože ty jsou podle mě nezbytné k tomu, abychom k případu zaujali poučené stanovisko.

Na úvod je třeba říct, že vysokorozpočtový snímek nezávislého producenta Davida O. Selznicka vznikl před více než 80 lety, tedy v době trvající segregace a systémového rasismu. Ke skutečnému pokroku v soužití bílého a černošského obyvatelstva začalo docházet až po druhé světové válce ve spojení s hnutím za občanská práva, a to jen v malých, postupných krůčcích. Televize a film nabídly komplexní příběhy ukazující dobu institucionalizovaného otroctví z afroamerické perspektivy teprve až v 70. letech (zejm. přelomová série Kořeny /Roots, 1977/ natočená podle bestselleru Alexe Haleyho). GWTW jakožto produkt mainstreamové kultury své doby (což je samozřejmě truismus – může být snad film produktem jiné doby než té své?) logicky nemůže odrážet hodnoty a vzorce myšlení 21. století. Pokud něco odráží, tak to jsou postoje přelomu 30. a 40. let, kdy Afroameričané stále čelili masivní, často i zákony posvěcené diskriminaci.

David O. Selznick na place Jihu proti Severu.

Moje další myšlenka bude možná kontroverzní, ale dovolím si tvrdit, že v některých ohledech byl GWTW dokonce progresivní. Svědčí o tom srovnání s mimořádně populární knižní předlohou (k tomu se dostanu za chvíli) a stovkami dalších hollywoodských filmů té doby, které černochy systematicky vytěsňovaly ze svých fikčních světů a nedávaly jim vůbec žádný prostor, jako by snad byli neviditelní (to mě přivádí k další referenci, která pomůže věci postavit do historických souvislostí: slavný román afroamerického spisovatele Ralpha Ellisona Neviditelný vyšel až v roce 1952).

S jistotou lze říci, že tvůrci v čele s liberálně smýšlejícím Davidem Selznickem se otázkami rasismu a přijetí černošskou komunitou vážně zabývali a zohledňovali je při přípravě scénáře i při obsazování klíčových rolí. Jak producent uvedl v korespondenci se sekretářem National Association for the Advancement of Colored People Walterem Whitem: „Chci vás ujistit, že jakožto příslušník rasy, která v těchto dnech tolik trpí perzekucí /DOS byl židovského původu – pozn. MH/, vnímám silně city všech menšin.“ V podobném duchu oslovil investora své společnosti Johna Haye Whitneyho, který se ve vzniku GWTW rovněž angažoval: „Tak intenzivně prožívám to, čím procházejí židé po celém světě, že nemohu jinak než soucítit s černochy v jejich obavách, jakkoliv nepodložených, ohledně materiálu, jejž považují za urážlivý nebo poškozující.“ (citováno v Steven Wilson, The Making of Gone with the Wind /Austin: University of Texas Press, 2014/, s. 58 a 309)

Jak již bylo naznačeno, film vznikl jako adaptace stejnojmenného románu publikovaného v roce 1936. Jeho autorka Margaret Mitchell pocházela z Atlanty a její monumentální, více než tisícistránková kniha odrážela vzorce myšlení, které byly na americkém Jihu u velké části bělošské populace hluboko zakořeněné. Selznick její román adaptoval v době, kdy se jednalo o mimořádný bestseller (za měsíc od vydání se prodalo milion výtisků) a i odborná veřejnost se k němu většinou stavěla kladně (Mitchell za něj dostala Pulitzerovu cenu i National Book Award). Filmová verze oblíbeného příběhu z doby občanské války a následné rekonstrukce se rázem stala nejsledovanějším projektem v dějinách Hollywoodu.

Selznick byl už z dob působení u společnosti MGM specialistou na adaptace (úspěšně adaptoval Annu Kareninu, Davida Copperfielda nebo Příběh dvou měst) a ve všech svých přepisech úspěšných literárních děl prosazoval věrnost původní látce. V případě GWTW ale trval na několika změnách, které nebyly diktovány ani všudypřítomnou hollywoodskou (auto)cenzurou, ani nutností zredukovat obří román do stravitelné filmové stopáže. Motivací k nim byla (podle všeho upřímná) snaha udělat příběh citlivějším vůči Afroameričanům. Nenajal sice černošského konzultanta, jak v jednu chvíli zvažoval (z pozic historických konzultantů na film dohlíželi Wilbur Kurtz a Susan Myrick), ale kontinuálně ujišťoval veškeré kritiky, že „s černochy bude ve filmu nakládáno s tím největším respektem“. (citováno v Steven Wilson, The Making of Gone with the Wind /Austin: University of Texas Press, 2014/, s. 18)

Předně došlo k odstranění explicitních zmínek o Ku Klux Klanu, jehož role je v románu líčena neutrálně nebo spíše pozitivně. Stejně tak bylo eliminováno ofenzivní slovo „nig**r“, které Margaret Mitchell v textu použila na více než padesáti místech. Selznick nejdříve zvažoval, že jej ponechá jako způsob oslovení mezi černošskými postavami, ale nakonec souhlasil s jeho úplným vypuštěním. Další důležitá změna se týkala scény přítomné v románu i ve filmu, v níž je Scarlett při cestě do chudinské čtvrti přepadena a mnoho nechybí k tomu, aby se stala obětí znásilnění. Zatímco v knize je agresorem černoch, ve filmové verzi jde o bělocha; černoch – Big Sam – se zde naopak stává Scarlettiným zachráncem. Ve výsledku tak byly eliminovány nebo upraveny ty nejkontroverznější aspekty románu (KKK) a zmizelo vyobrazení afroamerických postav jako původců násilí.

Výmluvné je také srovnání s jiným filmovým eposem vyprávějícím příběh z amerického Jihu druhé poloviny 19. století, Zrozením národa (The Birth of Nation, 1915). V Griffithově němém spektáklu je Ku Klux Klan vnímán jako jednoznačně hrdinská organizace a černoši (hraní bělochy v urážlivých maskách) jsou vykresleni jako sexuální predátoři a omezení hlupáci.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že GWTW není rasistický film. Je. Replikuje mnohé rasové stereotypy; obsahuje ofenzivní postavu služebné Prissy, která má hlavně komický účel; vyvolává nostalgii po „starém dobrém Jihu“; a ukazuje harmonické (ale nerovné) soužití bělochů a černochů, čímž jednoznačně falzifikuje americkou historii.

Na druhou stranu ale nabízí na svou dobu nezvykle komplexní postavu Mammy. I když jde o služebnou, disponuje nezpochybnitelnou autoritou a po celou dobu si zachovává obdivuhodnou hrdost a důstojnost. Její postava se sice v závěru příběhu vytrácí, ale minimálně na dvou místech dostává dostatečný prostor, aby v nás i po zhlédnutí filmu zanechala silný dojem (na mysli mám dva dialogy – s Rhettem u společné skleničky na oslavu narození Bonnie a slavnou rozmluvu s Melanií na schodišti poté, co Bonnie tragicky umře, viz video níže). Herečka Hattie McDaniel předvedla v roli Mammy mimořádně citlivý výkon a po zásluze byla oceněna Oscarem pro nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli (další takto oceněnou Afroameričankou se stala až o padesát let později Whoopi Goldberg!). Postava Mammy tak v kontextu populární hollywoodské kinematografie do roku 1945 nabízela publiku ojedinělý prostor pro identifikaci s pozitivním obrazem afroamerické ženy.

Hattie McDaniel jako Mammy a Olivia de Havilland jako Melanie ve slavné scéně z Jihu proti Severu.

Hattie McDaniel, Oscar Polk (představitel Porka) i někteří další černošští herci si své práce na GWTW považovali. Polk například uvedl, že „jako rasa bychom měli být pyšní, že jsme tak vysoce povstali nad status našich zotročených předků“. (citováno v Leonard J. Leff, ‘Gone With the Wind’ and Hollywood’s Racial Politics, The Atlantic Monthly /prosinec 1999/, s. 110) Naopak představitelka Prissy Butterfly McQueen se o své postavě a zkušenosti z natáčení vyjadřovala negativně. Žádný z afroamerických členů štábu se nemohl zúčastnit slavnostní premiéry v Atlantě, kde stále panovala přísná segregace.

Selznick během příprav a natáčení GWTW (celý proces trval tři roky) čelil tlaku z mnoha protichůdných stran: už od října 1936 mu chodily dopisy od zástupců a sympatizantů Ku Klux Klanu a jižanských vlastenců stejně jako od představitelů National Association for the Advancement of Colored People a dalších organizací bojujících za práva černochů. Po uvedení filmu do kin v prosinci 1939 se některé tyto hlasy ozvaly znovu, protože s výsledkem nebyly spokojeny. Veškeré negativní reakce ale byly mnohonásobně přehlušeny bezprecedentním diváckým úspěchem, který z GWTW udělal komerčně nejúspěšnější film nejen své doby, ale všech dob (a to myslím doslova – po zohlednění inflace jde stále o nejvýdělečnější film v dějinách; stejně tak je více než pravděpodobné, že jej na různých platformách – kino, televize, VHS, DVD atd. – vidělo více lidí než jakýkoliv jiný titul).

Právě neopakovatelný ohlas a status legendy dělají z GWTW snadný terč. Navíc jde o jeden z mála hollywoodských filmů studiové éry, který se věnoval ožehavé problematice amerického Jihu. Po enormním úspěchu Griffithova Zrození národa z poloviny 10. let se žádný snímek nesetkal se srovnatelným (nebo alespoň polovičním) ohlasem a po fiasku romantického dramatu So Red the Rose (1935) z produkce Paramount Pictures se zdálo, že jakýkoliv film s tematikou občanské války je odsouzený skončit v nemilosti publika.

Právě to, že GWTW zůstává na očích jako filmový gigant i jako ojedinělý hollywoodský exkurz do jižanské mentality, vytváří dojem, že jde o výjimečný exces konce 30. let. Jak jsem se ale pokusil ukázat, snímek se rodil v situaci, kdy byla velká většina americké společnosti stále v sevření systémového rasismu, ač si to někteří asi ani neuvědomovali. Selznickův snímek tak zůstává především dokumentem doby – nikoliv té, o které vypráví, ale té, ve které vznikal. Zatímco pro některé to je důvod, proč film odsoudit a uložit někam do trezoru, pro mě je to naopak jeden z hlavních důvodů, proč jej vidět (a proč o něm často mluvím ve své výuce). K těm dalším patří třeba jeho řemeslná preciznost, technologická vyspělost (např. přelomová práce s triky) a vykreslení portrétu nedokonalé, ale zároveň nezvykle silné a emancipované ženské postavy.

Co si tedy s tímto milovaným i nenáviděným titulem počít? Jsem proti cenzuře a znesnadňování přístupu ke klasickým filmům, které nevyhnutelně vznikaly v odlišných podmínkách, než jsou ty, na které jsme v naší době zvyklí. Mnoho hlasů volá po zákazu GWTW, ale jak poznamenala Jindřiška Bláhová v rozhovoru pro DVTV, jeho uklizením nebo zneviditelněním si nijak nepomůžeme. Jestliže se zas a znovu ukazuje, že se společnost (v USA i jinde na světě) stále nevypořádala s rasovou nerovností a dědictvím otroctví, určitě za to nemůže 80 let starý film.

Představitelé HBO Max před pár dny v tiskové zprávě uvedli, že se film brzy do nabídky streamovací služby vrátí v nezměněné podobě, ovšem s úvodním slovem afroamerické profesorky filmových studií Jacqueline Stewart (která se v září minulého roku stala historicky první černošskou moderátorkou stanice TCM). Stewart uvedla, že ve svém úvodu GWTW situuje „do jeho četných historických kontextů“. Dále k tomu dodala, že celou situaci vnímá „jako příležitost zamyslet se nad tím, co nás klasické filmy mohou naučit“. S tím nelze než souhlasit. Snahu uvádět filmy do historických souvislostí a opatřovat je úvodními slovy a dalšími dodatečnými materiály vnímám velmi pozitivně. Jsem ale přesvědčený, že nemá jít jen o PR gesta velkých korporací, které se snaží ukvapeně hasit podrážděnou reakci veřejnosti na jeden konkrétní titul – navíc titul, ke kterému pravděpodobně existuje více odborných statí a komentářů ze všech možných pozic než k jakémukoliv jinému filmu v dějinách americké kinematografie. Téměř každý hollywoodský i mimohollywoodský populární film starší 50 let je rasistický, homofobní, genderově nevyvážený, politicky a ideologicky problematický apod. Osvěta má probíhat ne nárazově, ale průběžně, nejlépe už od základní nebo střední školy. Je žádoucí, aby si diváci pěstovali schopnost kritického myšlení a citlivost vůči dílům, která vznikala v různých společenských, politických a kulturních kontextech. V tom spatřuji velký potenciál humanitních oborů, jako jsou filmová, televizní nebo mediální studia, které jsou v dnešní době charakterizované všudypřítomností audiovizuálních obsahů různého původu potřebnější než kdy jindy.

Více k rasové politice Jihu proti Severu např. v Helen Taylor, Gone with the Wind (London: Palgrave, 2015), s. 70–88. Doporučuji také text Leonarda J. Leffa ‘Gone With the Wind’ and Hollywood’s Racial Politics pro The Atlantic Monthly (prosinec 1999), s. 106–114, dostupné online zde. Leff je také autorem dřívějšího článku David Selznick’s „Gone With the Wind“: „The Negro Problem“, The Georgia Review, vol. 38, no. 1 (jaro 1984), s. 146–164. Bez zajímavosti není ani kratší text Wesleyho Morrise On Plantation Politics ze speciálního čísla časopisu Life věnovaného Jihu proti Severu, vol. 14, no. 15 (říjen 2014), s. 86–101. Seznam veškeré relevantní literatury k tématu by vydal na samostatný, sáhodlouhý příspěvek.

Článek vyšel také v online časopise 25fps.

Update (19. 6. 2020): Časopis Variety předevčírem publikoval článek, ve kterém zveřejnil seznam dalších 10 problematických hollywoodských filmů, které by měly být opatřeny varováním ohledně „zastaralého zobrazení rasy, sexuality, tělesného a mentálního handicapu a podobně“ a jejichž uvedení by mělo být rámováno kritickými diskuzemi. Mezi vytipovanými, ideologicky údajně „zpátečnickými“ snímky jsou například Stopaři (The Searchers, 1956), Drsný Harry (Dirty Harry, 1971), Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs, 1991), Forrest Gump (1994) nebo Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood, 2019). Jan Křipač na webových stránkách Filmu a doby pravidelně aktualizuje seznam „filmů, seriálů a TV programů, které západní média z ideologických důvodů odstraňují z veřejného prostoru“. Ukazuje se, že Jih proti Severu je jen nejviditelnějším terčem mnohem rozsáhlejší kampaně.

Rok s Rebeccou

Asi nikdy jsem v jednom roce nestrávil tolik času ve společnosti jednoho filmu, jako tomu bylo letos s Rebeccou (alias Mrtvou a živou). Nejdříve se kolem něj točil můj celosemestrální předmět Základy analýzy filmu: po dvanáct týdnů jsme se studenty a studentkami diskutovali o jeho vyprávěcí struktuře, práci kamery, konstrukci postav, autorském střetu režiséra Alfreda Hitchcocka a producenta Davida O. Selznicka, žánrovém zakotvení nebo způsobu převodu původního literárního textu. Nejsem si jistý, zda by se mnou návštěvníci kurzu souhlasili, ale ani na konci semestru mě neomrzelo o tomto filmu uvažovat a nahlížet jej z nových perspektiv.

V červnu jsem se ve francouzském Le Mans zúčastnil mezinárodní konference věnované autorce předlohy Daphne du Maurier. V příspěvku nazvaném „Looking for I“ jsem se zaměřil na proces obsazování hlavní ženské role – bezejmenné hrdinky, která je po sňatku s výrazně starším Maximem de Winterem konfrontována s duchem jeho předchozí manželky, obdivované i nenáviděné Rebeccy. Dostal jsem tak možnost zužitkovat materiály, které jsem nashromáždil během výzkumného pobytu v Harry Ransom Center v Austinu před dvěma lety (ve skutečnosti tyto dokumenty procházela a zaznamenávala moje žena Ksenia, která stojí v pozadí všeho, co napíšu a vytvořím). Během srpna jsem příspěvek přepracoval v plnohodnotný článek (s rozsahem asi 8 000 slov), který aktuálně prochází recenzním řízením a pokud všechno dobře dopadne, vyjde v připravované publikaci o Daphne du Maurier.

A konečně jsme Rebeccu uvedli i na letošním ročníku Noir Film Festivalu. U té příležitosti jsme také pokřtili premiérové české vydání filmu na blu-rayi. Ve stylové krabičce kromě disku najdete i booklet s esejí, ve které popisuji produkční historii Rebeccy a nesnadnou spolupráci Hitchcocka a Selznicka, jež i přes řadu neshod vyústila v mimořádný komerční i umělecký triumf. Pokud chcete naši aktivitu podpořit – a třeba i přispět k tomu, aby nezůstalo jen u tohoto jediného vydaného titulu – nejlépe tak učiníte zakoupením disku, například zde. Prášit se na něj určitě nebude – opakované zhlédnutí je totiž takřka nevyhnutelné.

Bill Douglas Cinema Museum

Hlavní část výzkumu pro můj projekt o Davidu O. Selznickovi a jeho hvězdách se uskutečnila loni v létě v USA (více tady a tady). Od svého návratu se nicméně snažím vyhledávat další relevantní sbírky i u nás v Evropě. Po Victoria & Albert Museum v Londýně jsem absolvoval krátkodobý badatelský pobyt v Bill Douglas Cinema Museum v jihoanglickém Exeteru. Moje návštěva byla umožněna díky tamnímu štědrému stipendijnímu programu, který je otevřen i zájemcům ze zahraničí a který mohu vřele doporučit.

Krásné anglické ráno s pohledem na budovu staré univerzitní knihovny, ve které sídlí Bill Douglas Cinema Museum.

Bohatý archiv muzea čítá na 75 000 položek, z nichž velké množství se vztahuje k prehistorii a rané historii filmu. Některé z nich tvoří malou, ale velmi sympatickou expozici, která sedm dní v týdnu umožňuje například zhlédnout a prakticky si vyzkoušet některé předchůdce kinematografu. Zbylé materiály jsou po předchozím objednání dostupné ve studovně, která je otevřena každý pracovní den od 10 do 17 hodin.

Mně v Bill Douglas Cinema Museum zajímaly zejména tři typy materiálů: memoranda, jejichž prostřednictvím producent David O. Selznick instruoval svého kameramana Ossieho Morrise při práci na filmech Stazione Termini (1953) a Sbohem, armádo (A Farwell to Arms, 1957), kde hlavní ženské role ztvárnila Jennifer Jones; britská periodika ze 40. a 50. let jako PicturegoerPicture Show, která ve velkém informovala o dění v Hollywoodu a tím pádem obsahovala i množství článků o Selznickovi a jeho hvězdách; a konečně tituly odborné a memoárové literatury, které u nás nejsou k dispozici. Nakonec jsem využil i toho, že University of Exeter, která filmové muzeum provozuje, spravuje pozůstalost spisovatelky Daphne du Maurier, a nahlédl jsem do scénáře filmové verze Rebeccy, jenž autorce osobně věnovali Selznick a Alfred Hitchcock.

Interaktivní část muzea v pozadí s výklenkem věnovaným životu a tvorbě Billa Douglase.

Muzeum, pojmenované po zakladateli sbírky a významném režisérovi Billu Douglasovi, se nachází na okraji univerzitního kampusu, který je situován asi 20 minut chůze od centra města. Obojí – kampus i město – rozhodně stojí za návštěvu a prozkoumání. Exeter je středně velké město s bohatou historií, kterou připomíná například nádherná katedrála založená již v 11. století nebo všudypřítomné městské opevnění. Před Vánoci byly jeho uličky, obchody i restaurace plné lidí, což vytvářelo dojem příjemného ruchu. University of Exeter byla založena teprve po válce, ale za 60 let existence si dokázala vytvořit velmi dobré jméno a konzistentně se umisťuje mezi top 20 nejlepšími univerzitami v Británii. Zdejší filmový program je výjimečně silný, což je jistě výsledkem dlouholetého působení dnes již emeritního profesora Steva Neala, odborníka na filmové žánry, nebo profesorky Helen Hanson, jejíž okruhy odborného zájmu tvoří zvuk ve filmu, gotický film a film noir. Helen Hanson aktuálně působí také jako akademická ředitelka Bill Douglas Cinema Museum a během mého pobytu se se mnou ochotně setkala a diskutovala můj projekt. Jí a hlavnímu kurátorovi muzea Philu Wickhamovi patří mé velké poděkování.

Poznámka na závěr: Přiznám se, že před odesláním žádosti o stipendium jsem netušil, že za jménem Billa Douglase se skrývá jeden z nejpozoruhodnějších autorských režisérů 70. a 80. let. Zejména jeho černobílá trilogie dramatizující jeho vlastní dospívání – inspirovaná jinými coming-of-age trilogiemi od Satjádžita Ráje a Marka Donského – je na Britských ostrovech velmi ceněna a je velká škoda, že u nás zůstává téměř zcela neznámá. K dispozici je však na DVD a blu-rayi od BFI a online je ke zhlédnutí na Vimeo. Jediný další film, který Douglas stihl dokončit před svou předčasnou smrtí v roce 1991, je „poor man’s epic“ Comrades (1986), ve kterém zužitkoval svou fascinaci laternou magikou a dalšími technologickými předchůdci kinematografu. Stejná fascinace stála i za zrodem sbírky tvořící páteř dnešního muzea.

Vivien Leigh Papers

Obsazování role Scarlett O’Hara v Selznickově megalomanské adaptaci Jihu proti Severu (Gone with the Wind, 1939) bylo ostře sledovanou událostí, která se nakonec protáhla na více než dva roky. V lednu 1939 se veřejnost konečně dozvěděla, že žádanou úlohu získala pětadvacetiletá britská herečka Vivien Leigh, v Americe tehdy v podstatě neznámá. Bylo jasné, že účinkování v „největším filmu všech dob“ z ní udělá hvězdu první velikosti a velmi cenný artikl na trhu. Když se tato očekávání nadmíru vyplnila – mj. poté, co film pokořil veškeré kasovní rekordy a Leigh za svůj výkon získala Oscara – její „objevitel“ David O. Selznick doufal, že bude moci nadále z jejího úspěchu a nově nabytého hvězdného statusu těžit. Zapůjčil ji společnosti MGM pro romantické drama Valčík na rozloučenou (Waterloo Bridge, 1940), kde se objevila v tragické úloze po boku Roberta Taylora, ale další spolupráci znemožnila válka.

Leigh se společně s tehdejším manželem Laurencem Olivierem vrátila do Británie, kde se angažovala ve vlastenecké činnosti. Většinu energie věnovala práci pro divadlo a k filmu se vracela jen příležitostně. Po válce slavila další triumf – a zisk druhého Oscara – díky výkonu v Tramvaji do stanice Touha (A Streetcar Named Desire, 1951) podle slavné hry Tennesseeho Williamse. Zároveň však její osobní život a kariéru sužovaly psychické problémy (byla jí diagnostikována bipolární porucha osobnosti) a následky tuberkulózy, kterou prodělala v roce 1945. Když se nemoc po letech vrátila, mělo to pro herečku fatální následky. Vivien Leigh zemřela 6. července 1967 ve věku pouhých 53 let.

Přestože ve filmu ztvárnila méně než dvacet rolí a ty skutečně výrazné bychom spočítali na prstech jedné ruky, zanechala po sobě Leigh mimořádně silnou stopu, a to hlavně díky svým dvěma oscarovým výkonům v Jihu proti Severu Tramvaji do stanici Touha. (Vzhledem k jejímu britskému původu je paradoxní, že v obou případech šlo o ryze americké postavy jižanských krásek /Southern Belle/.) Její přínos divadlu byl podobně nepřehlédnutelný, což dokazuje ohlas, kterého dosáhla v inscenacích Shakespearových a Shawových her, i zisk prestižní Tony Award za účinkování v muzikálu Tovarich (1963). Když věhlasné Victoria & Albert Museum (V&A) v Londýně před pěti lety získalo do úschovy pozůstalost Vivien Leigh, přivítala to řada badatelů a dalších zájemců o hereččin život a dílo jako skvělou zprávu.

Sbírka Vivien Leigh uložená ve V&A obsahuje stovky dopisů, deníky, návštěvní knihy a adresáře, scénáře, fotografie i knihy výstřižků. Většinu lidí bude jistě zajímat především obsáhlá korespondence s hercem Laurencem Olivierem, za nějž byla Leigh od roku 1940 do roku 1960 provdaná a s nímž sdílela nejen soukromí, ale i značnou část svých profesních aktivit.

Během dubnové návštěvy archivu jsem měl možnost nahlédnout do části korespondence, která se týkala hereččiny práce na Jihu proti Severu a jejího angažmá u Davida Selznicka. Zaujaly mě ale i dopisy, které si Leigh vyměňovala s režisérem Georgem Cukorem a které podávají důkaz o pevném přátelství, které se muselo zrodit během natáčení téhož filmu (než Cukora na Selznickův pokyn vystřídal Victor Fleming, s nímž už Leigh tak dobře nevycházela). Součástí sbírky jsou i titěrné diáře, do kterých si Leigh zapisovala plánované pracovní i soukromé schůzky. Badatelsky možná nejsou tolik cenné, ale držet je v ruce a uvědomit si jejich historii a účel má své neopakovatelné kouzlo. Naopak knihy výstřižků, které si Leigh podobně jako její kolegyně Ingrid Bergman s pomocí rodinných příslušníků a personálu pečlivě vedla, bohužel nebyly v době mé návštěvy k dispozici, a to z toho důvodu, že by se při manipulaci v čítárně mohly poškodit. Podle informací zaměstnanců archivu by ale v současné době měly procházet procesem digitalizace, takže je možné, že v dohledné době budou přístupné online, bez nutnosti absolvovat cestu do Londýna.

Pozůstalost Vivien Leigh je součástí hodnotné divadelní sbírky V&A a po objednání je dostupná v budově Blythe House, přibližně na hranici městských částí Hammersmith a Kensington a kousek od výstaviště Olympia. V čítárně platí přísná pravidla, ale dobrá zpráva je, že fotoaparát (pro pořizování snímků pro badatelské účely) je povolen. Webové stránky V&A jsou skvěle zpracované a najdete na nich všechno, co budete před návštěvou potřebovat, i spoustu informací navíc. Vedle praktických instrukcí (jak si zamluvit termín, co si vzít s sebou a co naopak nebrat, jak najít archiv…) obsahují i precizně zpracovaný inventář, takže už před samotnou návštěvou si můžete udělat velmi přesnou představu, jaké typy materiálů a v jakém rozsahu jsou vám k dispozici.

Sečteno podtrženo, bádání v divadelní sbírce V&A přináší samé radosti.


Kurátoři V&A se podíleli na čerstvé publikaci s názvem Vivien Leigh: Actress and Icon, kterou vydalo Manchester University Press. Prodává se za 20 liber a k dostání je například zde.

Gary Cooper s ušima jako Clark Gable

David O. Selznick si od konce 30. let budoval pověst neomylného objevitele hereckých hvězd. Ve třech po sobě následujících produkcích se mu podařilo představit americkému publiku Ingrid Bergman (Intermezzo: A Love Story) a Vivien Leigh (Gone with the Wind) a povýšit status Joan Fontaine z nevýrazné studiové herečky na představitelku hlavních rolí (Rebecca). V dalších letech se nemalou měrou zasloužil o hvězdné kariéry Josepha Cottena, Dorothy McGuire nebo Jennifer Jones. Ne vždy byl ale jeho prvotní odhad správný, jak dokazuje případ Gregoryho Pecka.

Selznick se o Peckovi poprvé dozvěděl od své newyorské zástupkyně a lovkyně talentů Kay Brown v úvodu roku 1941, když byl herec teprve studentem Neighborhood Playhouse School of Theatre. Brown považovala čtyřiadvacetiletého mladíka za velkou hereckou naději, a přesvědčila proto svého šéfa, aby svolil s provedením kamerových testů, které v New Yorku režíroval Peckův učitel herectví Robert Ross. Natočený materiál byl následně odeslán k posouzení do Selznickova studia v Culver City. Zde je Selznickova reakce, jak ji zaznamenala interní korespondence:

Je mi líto, ale musím říct, že si nedokážu představit, jak bychom mohli s Gregorym Peckem naložit. Možná velké studio by si vědělo rady, ale my bychom měli velké obtíže, pokud bychom jej chtěli využít sami nebo pokud bychom jej nabízeli jiným studiím, která jej nemají pod smlouvou. Na plátně vypadá jako Abe Lincoln a pokud má skvělou osobnost, není to z těchto testů patrné. Soudě podle tvého velkého zájmu to musí být výborný divadelní herec, a přestože jeho výkon ve scéně z „This Above All“ je uspokojivý – vzhledem k tomu, kolik práce bylo odvedeno v jeden den, a vzhledem k dalším okolnostem –, není to nic, z čeho bychom měli být nadšení. Co se týče jeho výkonu [ve scéně z Lásky a mládí], po zhlédnutí Pecka vzrostl můj respekt k Dougovi Fairbanksovi Jr. [který tutéž roli ztvárnil ve filmu z roku 1939].

I am sorry to have to say that I don’t see what we could do with Gregory Peck. Maybe a big studio could use him, but we would have great difficulty in either using him ourselves or in getting other studios to use him that didn’t have him under contract. He photographs like Abe Lincoln, and if he has a great personality I don’t think it comes through in these tests. He must be a fine legitimate actor, judging by your great interest in him, and while his performance in the scene from “This Above All” is satisfactory, considering how much work was done in one day, and considering the circumstances under which it was made, it is nothing to get excited about. As for his performance in [the scene from] “The Young in Heart,” my respect for Doug Fairbanks, Jr., goes up after seeing Peck play this scene.

Gregory Peck na rané promo fotografii.

Přestože v minulosti Selznick mnohokrát dal na rady a doporučení Kay Brown (byla to ona, která Selznicka upozornila na román Margaret Mitchell Gone with the Wind nebo na potenciál Ingrid Bergman), tentokrát Peckovy kamerové testy vyhodnotil po svém a smlouvu herci nenabídl. S odstupem času – při vědomí Peckovy hvězdné kariéry – se nám jeho rozhodnutí může jevit unáhlené a nepromyšlené. Pokusme se ale zrekonstruovat producentovu pozici na počátku roku 1941: Peck byl jedním ze stovek nebo spíše tisíců aspirujících mladých herců, neměl za sebou žádné filmové zkušenosti a v divadle teprve začínal, a pro Selznicka absolvoval dva improvizované a diletantsky zrežírované kamerové testy. Navíc si někteří dělali legraci z jeho odstávajících a nesouměrných uší. Možná se nakonec Selznickovu rozhodnutí nemůžeme divit…

Tím ale příběh nekončí. O rok a půl později bylo totiž všechno jinak: USA byly ve válce, řada mladých amerických herců sloužila v armádě a Hollywood se potýkal s nedostatkem mužských hvězd. Gregory Peck – kvůli zranění páteře osvobozený od vojenské služby – mezitím sklidil několik divadelních úspěchů, čímž si vysloužil zájem filmových studií. Ještě než byl do kin uveden jeho první film, válečné drama Dny slávy (Days of Glory, 1944), měl podepsané neexkluzivní smlouvy na určitý počet filmů u Twentieth Century-Fox, MGM, nezávislého producenta Caseyho Robinsona a – překvapivě – rovněž u Davida O. Selznicka.

Co Selznicka přimělo změnit názor? Vedle Peckových divadelních úspěchů z nedávné doby, pozitivních ohlasů na jeho práci v tisku a zájmu konkurence (Selznick byl vždy velmi soutěživý) nejspíš i osobní setkání, po kterém Selznick prohlásil, že Peck je „nejlepším kandidátem na představitele hlavních mužských rolí, jaký se [v Hollywoodu] objevil za velmi, velmi dlouhou dobu.“ Důležité teď bylo zabránit tomu, aby se obchodní rivalové a široká veřejnost dozvěděli o první, neúspěšné sérii vyjednávání, která měla potenciál ohrozit Selznickovu reputaci starmakera. To byla práce pro talentové a marketingové oddělení.

Selznick sice nevyužil výhodné pozice, která mu dala na začátku roku 1941 šanci připoutat Pecka exkluzivní smlouvou, nicméně získal právo alespoň na část hercových služeb v době, kdy o ně byl enormní zájem. Peck se objevil v Selznickových produkcích Rozdvojené duše (Spellbound, 1945), Souboje na slunci (Duel in the Sun, 1946) a Případu Paradineová (The Paradine Case, 1947), které na jednu stranu těžily z jeho enormní popularity, na stranu druhou ji ovšem dále přikrmovaly, neboť se jednalo o prestižní, vysokorozpočtové produkce opatřené štědrou reklamou a publicitou. Spolupráce Davida Selznicka a Gregoryho Pecka tak nakonec byla i přes nevydařený začátek úspěšná a oboustranně výhodná.


Citované dokumenty:

Memo Davida O. Selznicka z 11. 3. 1941, Gregory Peck 1941–1947, b. 3344, f. 3, Selznick Collection, Harry Ransom Center.
Memo Frances Inglis z 29. 10. 1942, Gregory Peck – correspondence, b. 568, f. 5, Selznick Collection, Harry Ransom Center.

Název příspěvku je parafrází výroku Selznickova blízkého spolupracovníka Dana O’Shea. Viz jeho telegram z 27. 10. 1942, Gregory Peck – correspondence 1945, b. 568 f. 5, Selznick Collection, Harry Ransom Center.

TOP 10: Knížky o filmu, které mě nejvíc ovlivnily

Ještě než se zapojím do tradičního bilancování předchozího roku – ať už tady, nebo na stránkách časopisu 25fps -, nabízím k přečtení přehled 10+ knížek o filmu, které mě nejvíc ovlivnily a ke kterým se nejčastěji vracím. Soupis můžete číst jako můj knižní „autoportrét“ (ač velmi nekompletní, protože v něm spousta důležitých titulů chybí), nebo jaké sérii samostatných doporučení.

Rudy Behlmer – Memo from David O. Selznick (The Viking Press, 1972)
Kdo jiný by mohl podat zasvěcenější zprávu o fungování amerického filmového průmyslu v období klasického Hollywoodu než ten, kdo byl jeho nedílnou součástí po více než 30 let? Výběr ze Selznickových memorand a korespondence opatřený úvodním slovem historika Rudyho Behlmera zprostředkovává fascinující zákulisní pohled na fungování velkých studií i Selznickovy nezávislé produkční společnosti a dotýká se všech myslitelných aspektů výroby, distribuce a uvádění filmů ve studiové éře. Technicky jsem knížku přečetl teprve nedávno, ale velkou část Selznickových zpráv jsem znal již z vlastního výzkumu.

David Bordwell – Poetics of Cinema (Routledge, 2008) Dilema, kterou Bordwellovu knížku do seznamu zařadit, jsem vyřešil volbou souboru esejů pokrývajících 30 let jeho badatelské činnosti. Můj výtisk Bordwellovy Poetiky filmu už dávno nevypadá reprezentativně: obálka je na několika místech ohnutá, téměř každá strana obsahuje poznámky nebo podtržené pasáže, vazba se začíná rozpadat… To vše svědčí o tom, že se ke knize pravidelně vracím a využívám ji ve výuce. I když už nestíhám číst každý Bordwellův příspěvek na jeho blogu, stále jeho práci obdivuji a čerpám z ní inspiraci. V Poetics of Cinema mám nejraději kapitoly o síťových narativech, CinemaScopu a diváckém vnímání Mildred Pierce (1945).

Ronald Haver – David O. Selznick’s Hollywood (Alfred A. Knopf, 1980)
V tiráži publikace Ronalda Havera se uvádí, že všichni, kdo se na jejím vzniku podíleli, usilovali o to, aby vypadala, jako by ji produkoval sám David O. Selznick. Výsledkem je rozměrný, bohatě ilustrovaný a na poctivém archivním výzkumu založený svazek detailně zaznamenávající Selznickovu filmovou kariéru – takové Gone with the Wind mezi knihami o filmu. Podle Davida Bordwella jde „bezpochyby o nejkrásnější knížku o americkém filmovém průmyslu, jaká kdy vyšla.“ Použitá se dá sehnat za pouhé čtyři dolary.

Kolektiv autorů – The Movie Book (Phaidon Press, mini edition, 2002)
Je to sice „jen“ obrázková kniha nevelkého formátu (12,5 x 16,5 cm) a s minimem textu, ale za těch patnáct let, co ji vlastním, jsem do ní nahlížel nesčetněkrát. Prostřednictvím fotosek, fotografií ze zákulisí a stručných medailonků představuje 500 osobností z dějin světového filmu seřazených v abecedním pořadí. Každá osobnost má vyhrazenu jednu stránku, což často vytváří lákavá nebo provokativní spojení – dvojstranu spolu sdílí Julie Andrews a Theo Angelopoulos, Harrison Ford a John Ford, David O. Selznick a Ousmane Sembene, Lee Strasberg a Meryl Streep nebo John Travolta a Lars von Trier.

James Naremore – An Invention Without a Future: Essays on Cinema (University of California Press, 2014)
Stejně jako v případě Davida Bordwella jsem i u Jamese Naremorea dlouze zvažoval, kterou knihu z jeho bohatého portfolia vybrat, než jsem se zbaběle rozhodl pro kolekci jeho esejů. Před dvěma lety jsem v recenzi pro časopis 25fps uvedl, že Naremoreovy texty považuji „za ideál akademického psaní. Spojují totiž erudovanost s přístupností a otevřeností směrem k laické veřejnosti.“ Na tomto tvrzení nemám co měnit. Výbor nazvaný An Invention Without a Future slouží jako skvělá ukázka autorova elegantního stylu psaní i obdivuhodně širokého záběru (otázky filmového autorství, herectví, vztahu klasicismu a modernismu, dějiny filmové kritiky atd.).

Různí autoři – řada BFI Film Classics (1995– )
Edici BFI Film Classics považuji za jeden z nejlepších vydavatelských počinů v oblasti filmových studií. Jednotlivé díly nejenže představují podnětné analýzy, interpretace nebo produkční historie významných děl světové kinematografie, ale také čtenářům umožňují seznámit se se způsobem psaní a uvažování mnoha osobností filmové teorie a kritiky. Mými osobními favority jsou svazky V. F. Perkinse o Wellesových Skvělých Ambersonech (The Magnificent Ambersons, 1942) a Noaha Isenberga o Ulmerově Objížďce (Detour, 1945).

Andrew Sarris – The American Cinema. Directors and Directions 1929–1968 (Da Capo Press, 1996)
I já jsem si prošel intenzivní auteuristickou fází, kdy jsem k Andrew Sarrisovi vzhlížel jako k nezpochybnitelné autoritě. Dnes východiska auteurské „teorie“ hodnotím velmi skepticky. Přesto mám jeho knihy – a zejména pak tu nejslavnější – v oblibě a nečekám, že se to v blízké budoucnosti změní. Může za to Sarrisova nekompromisnost, s jakou ze sebe chrlí verdikty o jednotlivých filmech a režisérech, i záviděníhodná schopnost popsat mizanscénu nebo práci kamery pomocí pár pečlivě zvolených slov.

Thomas Schatz – The Genius of the System: Hollywood Filmmaking in the Studio Era (Pantheon Books, 1988)
Jedním z těch, kteří nejvýrazněji zrevidovali do té doby převládající smýšlení o klasickém Hollywoodu, představované mimo jiné i spisy Andrewa Sarrise, byl Thomas Schatz. V knize The Genius of the System nabídl historické pojednání o „zlaté éře“ Hollywoodu zaměřené nikoliv na režiséry, ale na studia a producenty, tedy subjekty, které se dlouho těšily jen okrajovému zájmu badatelů. I 30 let od vydání jde o vlivnou a často citovanou knihu, která ukazuje, že filmový průmysl vždy balancoval na tenké hranici mezi uměním a byznysem.

Alain Silver a Elizabeth Ward – Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style (The Overlook Press, third edition, 1992)
Dnes je trh přesycený nejrůznějšími přehledy a seznamy filmu noir, ale všem jim předcházela průkopnická publikace sestavená Alainem Silverem a Elizabeth Ward. Od prvního vydání v roce 1979 po to zatím poslední z roku 2010 (uvedené na trh pod aktualizovaným názvem The Film Noir Encyclopedia) se autoři snaží poskytnout co nejzasvěcenější mapu nepřehledného noirového teritoria. Neobešlo se to bez faktických chyb nebo sporných hodnotících soudů, přesto jde o knížku, po které ve své noirové poličce sahám nejčastěji. Alain Silver stojí i za čtyřdílnou sérií Film Noir Reader, kterou mohu taktéž bez váhání doporučit.

François Truffaut – Rozhovory Hitchcock/Truffaut (Československý filmový ústav, 1987)
Když po pravdě prohlásím, že přečtení Truffautových rozhovorů s Alfredem Hitchcockem patří mezi formativní okamžiky mého studijního a profesního života, postavím se tím patrně do zástupu stovek dalších lidí, kteří to měli podobně. Vzpomínám si, jak mě vždycky štvalo, když jsem knížku po uplynutí výpůjční doby musel vrátit zpátky do knihovny. Dnes mám samozřejmě vlastní výtisk, což mi dovoluje vracet se k ní tak často, jak jen potřebuji (to znamená velmi často).

Bratr Myron, talentový agent

David O. Selznick měl dva starší bratry. Zatímco Howard (nar. 1897) trpěl blíže neurčenou psychickou poruchou a celý život strávil v ústraní (zemřel v roce 1980), Myron Selznick (nar. 5. října 1898) se stejně jako David od útlého věku pohyboval v prostředí filmového průmyslu a nakonec se prosadil jako vlivný talentový agent. Jeho kariéru však poznamenala závislost na alkoholu, která i zapříčinila jeho smrt ve věku 45 let. Myronu Selznickovi se v několika kapitolách knihy Hidden Talent: The Emergence of Hollywood Agents (University of California Press, 2010) věnuje filmový historik Tom Kemper, z jehož výkladu v následujících odstavcích vycházím.

Prostřední z bratrů Selznickových patřil mezi nejprogresivnější (a nejagresivnější) hollywoodské agenty 30. let. Podle Kempera svou práci nenáviděl – stejně jako celý filmový průmysl –, což se projevovalo arogantním vystupováním, kterým si znepřátelil či odcizil řadu lidí. Stejné vlastnosti ale nejspíš stály i za jeho nezpochybnitelnými úspěchy.

Již jako teenager Myron pracoval pro společnost Selznick Pictures patřící jeho otci Lewisovi. Série nešťastných obchodních rozhodnutí a neschopnost konkurovat firmám Adolpha Zukora nebo Williama Foxe v roce 1923 vedla k bankrotu otcovy firmy. Myron se pokusil prosadit v oblasti filmové produkce prostřednictvím vlastní společnosti Selznick Pictures Corporation, které se ale taktéž nevedlo. Po těchto dvou neslavných zkušenostech Myron a David odjeli z New Yorku do Kalifornie v naději, že přítomnost v samém centru americké filmové výroby jim dopomůže ke kýženému úspěchu.

Myron v Hollywoodu vystřídal několik pozic, než se v roce 1927 definitivně stal talentovým agentem. Podle nejrozšířenější verze k tomu přispěla náhoda, kdy příteli, režiséru Lewisi Milestonovi, pomohl při jednání se zaměstnavatelem k vyššímu platu. Myron si brzy vybudoval pověst neústupného obchodníka se silnými přesvědčovacími a vyjednávacími schopnostmi. Zároveň však bylo z jeho promluv zřejmé, že ke svému povolání nechoval žádný zvláštní respekt – naopak jej bral jako nečistou branži založenou na handrkování o penězích. 

Minimalistická inzerce uveřejněná ve filmové ročence, 1938.

Myronův postoj – způsobený nejspíš nenaplněnými ambicemi na poli filmové produkce – ovšem nemohl změnit fakt, že zakrátko se z jeho agentury stal přední hollywoodský hráč. Díky důvěrné znalosti filmového prostředí a cenným kontaktům si Selznick vybudoval portfolio prominentních klientů, mezi které patřili herci Gary Cooper a Fred Astaire, herečky Katharine Hepburn a Carole Lombard, režiséři Lewis Milestone, George Cukor a John Cromwell nebo scenáristé Ben Hecht, Maxwell Anderson a Dudley Nichols. Myron Selznick od počátku deklaroval bojovný postoj vůči hollywoodským studiím a svým klientům zaručoval vyjednání bezprecedentních pracovních podmínek. Výměnou Selznick inkasoval provizi ve výši 10 % klientovy mzdy (což například u herce Williama Powella mohlo činit až 30 000 dolarů ročně).

Brzy Selznickova firma zaměstnávala několik „terénních“ agentů (field agents), kteří monitorovali situaci ve studiích, sledovali produkční trendy a lovili nové klienty, zatímco jejich šéf celou operaci ovládal z kanceláře pomocí telefonu. Agentura věnovala velkou pozornost sběru a třídění informací, které mohly být využity ve prospěch klientů. Další záležitosti byly projednávány na obchodních schůzkách a neformálních setkáních. Právě v tom spočívala podstata práce hollywoodských talentových agentů – navázání sociálních vazeb bylo často možné přetavit v obchodní transakce, a jeden oběd nebo hra golfu mohly znamenat mnohem více než hodiny oficiálních telefonátů nebo návštěv v zatuchlých kancelářích.

Myron Selznick obklopený režiséry Leem McCareym (vlevo) a Ernstem Lubitschem (vpravo), 1938.

Selznick získal náskok před konkurencí mimo jiné i kvůli tomu, že svým klientům nabízel nejrůznější výhody, kterých menší agentury nebyly schopné dosáhnout. Nešlo jen o příznivé finanční podmínky (včetně podílu na ziscích pro některé z nich), ale i o právo na schválení námětu či scénáře nebo – v případě režisérů – o možnost účastnit se postprodukce. Myron poskytoval svým klientům komplexní a prvotřídní servis – manažerský, právní, účetní i poradenský. Tím získával další prominentní klienty, kteří zvyšovali prestiž jeho společnosti a sloužili jako lákadlo pro své herecké či režisérské kolegy. V roce 1932 otevřel Selznick pobočky v New Yorku a Londýně, které dále rozšířily přístup k novým talentům z oblasti filmu či divadla. V polovině 30. let tak mohla Selznickovi konkurovat pouze talentová agentura Charlese Feldmana.

Dosud ne zcela probádanou oblastí zůstává Myronova spolupráce s bratrem Davidem. Přestože mezi nimi fungovala sourozenecká rivalita, je neoddiskutovatelné, že museli ze svého vztahu profesně těžit. Otázka je, do jaké míry. Myron zastupoval desítky osobností, které ve 30. a 40. letech opakovaně pracovaly pro Davidovu produkční společnost, ať už šlo o režiséry George Cukora, Alfreda Hitchcocka a Johna Cromwella, scenáristu Bena Hechta nebo herečku Carole Lombard. Byl to právě Myron, kdo Davidovi představil Vivien Leigh, která se následně stala hereckou představitelkou Scarlett O’Hara v adaptaci Gone with the Wind. Mimo to byl Myron i podílníkem v Davidově společnosti Selznick International Pictures, neboť do ní při jejím vzniku v roce 1935 investoval 200 000 dolarů. Dochované materiály v Harry Ransom Center v Texasu však ukazují, že při obchodních jednáních většinou Myron svému bratrovi nic nedaroval a ve všech zdokumentovaných případech hájil zájmy svých klientů. Příkladem může být angažmá Janet Gaynor v Selznickově produkci A Star Is Born, za které herečka inkasovala mimořádně vysoký honorář 150 000 dolarů. Sám David si dokonce stěžoval, že Myronova agentura postupovala v tomto případě ještě nekompromisněji než obvykle – snad aby okolí vyvrátila, že by podléhala konfliktů zájmů.

Na počátku 40. let se začalo ukazovat, že Myronova záliba v alkoholu má negativní dopad nejen na jeho zdraví, ale i na fungování firmy. Někteří klienti si stěžovali na soustavně klesající kvalitu poskytovaných služeb a postupně přecházeli ke konkurenci. Následně začali agenturu ve velkém opouštět i její zaměstnanci. Myron Selznick zemřel po jedné z mnoha proflámovaných nocí 23. 3. 1944 v důsledku žilní trombózy. V té době už ale byla jeho firma v rozkladu. Správa Myronovy pozůstalosti připadla Davidu Selznickovi, kontrolu nad částí jeho agentury převzal někdejší hlavní konkurent Charles Feldman.

Myron Selznick dnes zůstává málo známou figurou a ve většině publikací o zlaté éře Hollywoodu se s jeho jménem nesetkáme. O to cennější je knížka Hidden Talent: The Emergence of Hollywood Agents, ve které Tom Kemper podrobně analyzuje Selznickovu roli ve spletitém hollywoodském studiovém systému a ukazuje, jak tento agent pomohl desítkám klientů k vyšším platům, komfortnějším pracovním podmínkám a většímu stupni tvůrčí autonomie. Pomohl tak nastavit parametry spolupráce mezi tvůrčími pracovníky a studii, které s drobnými obměnami platily po další desetiletí.

Filmový archiv na Wesleyan University

Po losangeleské Margaret Herrick Library a texaském Harry Ransom Center jsem v rámci svého aktuálního badatelského projektu zavítal i do Filmového archivu (Cinema Archives) při Wesleyan University. Wesleyan je soukromá vysoká škola v malém městě Middletown v centrálním Connecticutu. Zdejší filmový program patří k nejlepším v zemi, což je zásluha hlavně legendární filmové historičky Jeanine Basinger, autorky ceněných publikací A Woman’s View: How Hollywood Spoke to Women 1930–1960 (1993), Silent Stars (1999), The Star Machine (2007) nebo I Do and I Don’t: A History of Marriage in the Movies (2013). K žákům této dnes již jednaosmdesátileté – a stále velmi aktivní – univerzitní profesorky vedle řady úspěšných akademiků patří i scenárista Akiva Goldsman nebo režiséři Joss Whedon, Michael Bay a Paul Weitz. Jeanine Basinger je zároveň zakladatelkou zdejšího Filmového archivu, který v současné době umožňuje přístup k materiálům souvisejícím s životem a tvorbou Franka Capry, Clinta Eastwooda, Federica Felliniho, Elii Kazana, Martina Scorseseho, Gene Tierney nebo Raoula Walshe. Mě na Wesleyan přivedla sbírka soustředěná kolem herečky Ingrid Bergman.

Jak se uvádí na webových stránkách archivu, „Ingrid Bergman Collection je kompletním záznamem hereččina profesního i osobního života, počínaje jejími dětskými fotografiemi a deníky z období dospívání přes léta strávená v Hollywoodu a mezinárodní slávu až po závěr jejího života. Sbírka obsahuje scénáře, ocenění, portréty, fotografie rodiny a přátel, knihy výstřižků, kostýmy a oděvy, právní dokumenty, finanční záznamy, fotosky, výstřižky, negativy, dary a suvenýry a rozsáhlou korespondenci, která zahrnuje dopisy od osobností, mezi něž patřili Ernest Hemingway, Greta Garbo, James Stewart, Alfred Hitchcock a David O. Selznick.“

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky jsem měl příležitost nahlédnout pouze do malé části dokumentů, které jsou ve Wesleyan uloženy. Vedle osobní a profesní korespondence mě nejvíce zaujaly knihy výstřižků (v angličtině pro ně mají výstižný termín scrapbooks), které si Bergman začala vytvářet již v období svých hereckých začátků ve Švédsku v polovině 30. let. V knihách najdeme profilové články, rozhovory, recenze, fotografie i krátké noticky z dobového tisku. Jedna mnohastránková kniha často vystačila na zmapování období pouze několika měsíců, takže se dočkáme velmi podrobného záznamu o tom, jak byla kariéra Bergman tiskem a veřejností hodnocena a reflektována. Pokud by každá herecká hvězda byla tak pečlivá, měli by filmoví historikové značně usnadněnou práci.

Protože jsem se vedle jiného rozhodl zaměřit i na účinkování Ingrid Bergman ve filmové adaptaci Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls, 1943), měl jsem možnost pročíst část její korespondence s Ernestem Hemingwayem. Dopisy svědčí o blízkém a hřejivém přátelství mezi spisovatelem a herečkou, která se – jakkoliv to vzhledem k jejímu původu působilo nepravděpodobně – stala ideální představitelkou Maríe, mladé Španělky otřesené hrůzami občanské války. (Nutno ale poznamenat, že velkou měrou se na obsazení Bergman podílel i David O. Selznick, který pomocí důmyslné kampaně tlačil na vedení Paramountu, aby „jeho“ herečku upřednostnilo před dalšími kandidátkami.)

Ve srovnání s Margaret Herrick Library a Harry Ransom Center nabízí Filmový archiv Wesleyan University skromnější podmínky: materiály jsou vám zpřístupněny ve studovně, která při větší obsazenosti nejspíš může působit stísněně. V místnosti je nouze o zásuvky s elektřinou i zdroje světla. Fotografování je přísně zakázáno, o fotokopie můžete požádat zdejší personál, ale je třeba počítat s poplatkem za každou duplikovanou stranu. Nejsnadnější proto je vzít si s sebou laptop nebo několik volných listů papíru a poznámky dělat přímo na místě. Velmi potěší možnost využít zdejší kuchyňku – zvláště pak v letním období, kdy je univerzitní kampus v „klidovém režimu“ a většina restaurací a kaváren je zavřena.

Z telefonického rozhovoru s Jeanine Basinger, který jsem před návštěvou archivu vedl, vyplynulo, že filmové sbírky Wesleyan se i díky jejím neocenitelným kontaktům s lidmi z filmového průmyslu neustále rozšiřují, takže není vůbec vyloučeno, že někdy v budoucnosti se zázemí archivu dočká rozšíření a modernizace. Již teď ale bohatá kolekce Wesleyan University do Connecticutu každoročně přivádí desítky historiků filmu z celého světa.


Fotografie z Ingrid Bergman Collection se staly základem nádherné obrazové publikace Ingrid Bergman: A Life in Pictures (2013). U příležitosti stého výročí narození Bergman před dvěma lety byl uveden skvělý dokument Jag är Ingrid (anglicky Ingrid Bergman: In Her Own Words), který nedlouho poté vydala na DVD a blu-rayi společnost Criterion.

Second Fiddle nehraje druhé housle

Díky knize The Star Machine od americké historičky Jeanine Basinger jsem se dozvěděl o hudební romanci Second Fiddle (1939), jejíž zápletka měla být inspirována rozsáhlou kampaní s cílem najít vhodnou hereckou představitelku pro Selznickovu adaptaci Gone with the Wind (1939). Role Scarlett O’Hara byla toužebně vyhlížena stovkami hollywoodských profesionálek i doufajících amatérek a tisk od oznámení skutečnosti, že David O. Selznick v roce 1936 zakoupil filmová práva k románu, po zahájení natáčení o více než dva roky později spekuloval o mnoha jménech. (Tyto spekulace byly samozřejmě živeny i marketingovým oddělením Selznickova studia, které v neustálém přívalu zpráv vidělo skvělý propagační nástroj.) Postupně se jako kandidátky veřejnosti představily například Katharine Hepburn, Miriam Hopkins, Margaret Sullavan, Paulette Goddard, Bette Davis nebo Jean Arthur. Až v lednu 1939 padlo definitivní rozhodnutí, že se úlohy zhostí britská herečka (a tehdejší partnerka Laurence Oliviera) Vivien Leigh, americkému publiku dosud zcela neznámá.

Příběh Second Fiddle je založen na podobné premise: fiktivní hollywoodské studio Consolidated Pictures se již řadu měsíců snaží obsadit titulní roli v připravované adaptaci (taktéž fiktivního) bestselleru Girl of the North. V tisku se objevují jména různých kandidátek, ale žádná z nich se neosvědčila tak, aby s ní bylo vedení společnosti spokojeno. Zaměstnanec studia Jimmy Sutton (Tyrone Power) je vyslán až do Minnesoty, kde má prověřit uchazečku číslo 436, učitelku Trudi Hovland (Sonja Henie), kterou do konkurzu bez jejího vědomí přihlásil její nápadník. Trudi nejprve nejeví zájem o kariéru filmové star, ale Jimmy naléhá a nakonec se mu podaří mladou ženu přesvědčit. Po příchodu do Hollywoodu se ukáže, že Trudi je pro roli naprosto dokonalá a studio ji začne připravovat na úlohu nové hollywoodské hvězdy. Součástí tohoto procesu je i vytvoření fiktivního románku s populárním hercem a zpěvákem Rogerem Maxwellem (Rudy Vallee), jejž z pozice tiskového mluvčího koordinuje Jimmy.

Film se s nadsázkou dotýká mnoha aspektů utváření hvězd v hollywoodském studiovém systému, včetně produkce fiktivních biografií a šíření smyšlených informací ze soukromého života herců a hereček. Vedle toho se ale produkční společnost Twentieth Century-Fox strefuje i do Selznickovy kampaně vytvořené kolem Gone with the Wind a dokonce i do jeho osoby a pověsti, kterou si v rámci filmového průmyslu získal. Smyšlené studio Consolidated Pictures totiž vede častokrát nerozhodný, ale zároveň autokratický filmový magnát, kterého sice nikdy nevidíme, ale opakovaně jej slyšíme rozdávat úkoly prostřednictvím interkomu. Každý svůj proslov určený podřízeným pak zakončuje větou „I’ll send you a memo“ (nebo její variací), která je jasným odkazem na Selznickův pověstný zvyk diktovat a posílat dlouhé interní zprávy.

Second Fiddle mimo svůj příběh samozřejmě funguje jako komentář k hollywoodskému hvězdnému systému i skrze obsazení hlavních rolí. Jako zaměstnanec filmového studia Jimmy a učitelka a vycházející herecká hvězda Trudi se představili Tyrone Power a Sonja Henie, oba v té době na vrcholu popularity. Mimořádně pohledný Power – některými vnímaný jako nástupce Rudolpha Valentina – dostal příležitost objevit se zase v lehčí žánrové poloze poté, co jej studio uvedlo jako titulního hrdinu ve westernu Jesse James (1939). Sonja Henie coby bývalá krasobruslařka oceněná zlatem na mistrovství světa i olympijských hrách zase navázala na své role v „bruslařských“ komediích jako Královna ledu (One in a Million, 1936) a My Lucky Star (1938). I v Second Fiddle dostala sportovně nadaná Norka příležitost v několika scénách zužitkovat své bruslařské umění. (Paradoxní je, že herecky výrazně limitovaná Henie ztvárňuje začínající herečku, která má být obdařena takovým přirozeným talentem, že uspěje v konkurenci mnoha desítek hollywoodských veteránek a získá náročnou roli, s níž si žádná její předchůdkyně neporadila.)

Půvabný film s písněmi Irvinga Berlina v době svého uvedení chytře vytěžil z popularity Tyrona Powera i Sonji Henie i z pozornosti, kterou si dlouhodobě uzurpovala Selznickova megaprodukce Gone with the Wind. Snímek se dočkal pozitivních recenzí, kterým pochopitelně tato spojitost nemohla uniknout. Některá periodika dokonce uváděla podobnost s dalším Selznickovým snímkem Zrodila se hvězda (A Star Is Born, 1937), jenž se rovněž – ovšem v serióznějším žánrovém podání – zabýval mechanismy produkce hvězd v Hollywoodu. V Second Fiddle nakonec jemná satira na Hollywood ustoupí do pozadí, aby mohlo dojít k plnému rozvinutí romance mezi ústředními postavami. Ty musejí, jak už to u hollywoodských romantických komedií bývá, překonat několik nástrah a nedorozumění, než se v závěrečných vteřinách spojí v něžném, vše řešícím polibku.

Margaret Herrick Library

Margaret Herrick Library je bezesporu královnou mezi filmovými archivy. Instituce provozovaná americkou Akademií filmových umění a věd (Academy of Motion Picture Arts and Sciences) má aktuálně sídlo v nádherné budově v Beverly Hills a její historie sahá až do roku 1928, kdy se o její zřízení zasloužil tehdejší prezident Akademie, herec Douglas Fairbanks.

Po nezbytné registraci – a odložení veškerých osobních věcí s výjimkou laptopu, volných listů papíru a obyčejné tužky – je vám umožněno přesunout se do druhého patra, kde je k dispozici několik přepážek rozdělených podle druhu materiálu, s nímž chcete pracovat. U jedné z nich si například můžete vyžádat filmová periodika nebo poprosit o instrukce týkající se použití zdejší bohaté příruční knihovny. Další pult má na starosti tzv. core collection, která sestává zejména z novinových výstřižků, programů, fotografií a dalších propagačních materiálů. Core collection je řazena do složek podle názvů filmů a jmen osob, kterými se chcete zabývat. Některé materiály jsou dostupné pouze na mikrofilmech, k jejichž studiu slouží samostatná místnost. Výhodou core collection je její snadná dostupnost: není potřeba objednávat se předem, materiály vám budou připraveny během několika minut od jejich vyžádání prostřednictvím speciálního formuláře.

Jestliže pracujete na rozsáhlejším výzkumu, je velmi pravděpodobné, že si s core collection nevystačíte. Za tímto účelem Margaret Herrick Library uchovává archivní materiály, které jsou zařazeny do tzv. speciálních sbírek (special collections). K přístupu k nim už je třeba objednávka alespoň dva pracovní dny předem. V průvodním emailu je nezbytné uvést vaše osobní údaje, univerzitní afiliaci a detailní popis projektu, na kterém zrovna pracujete. Pro prohlížení dokumentů ze speciálních sbírek je pak v knihovně vyhrazen zvláštní prostor, kam můžete usednout se svým notebookem nebo ručně psanými poznámkami. V celém prostoru knihovny je zakázáno fotit, za poplatek vám však asistenti mohou vyhotovit fotokopie požadovaných dokumentů (cena je 25c za jednu stranu formátu A4 u dříve publikovaných materiálů, 50c za jednu stranu formátu A4 v případě nepublikovaných materiálů; zatímco u publikovaných materiálů není maximální počet fotokopií stanoven, u nepublikovaných materiálů ze speciálních kolekcí lze zažádat maximálně o 150 stran za jeden kalendářní rok).

Celkem je sbírka uložená v Margaret Herrick Library rozdělená do přibližně tisícovky kolekcí a obsahuje všechny myslitelné typy dokumentů od produkčních materiálů přes scénáře, korespondenci, výstřižky, smlouvy, rukopisy, plány, náčrty a storyboardy až po notové listy atd. K nejčastěji využívaným sbírkám patří cenzurní materiály Sdružení amerických producentů a distributorů (Motion Picture Producers and Distributors of America), později přejmenovaného na Americkou filmovou asociaci (Motion Picture Association of America). Další dokumenty tvoří například pozůstalosti filmových tvůrců (režisérů, producentů, scenáristů, kameramanů, herců) nebo materiály filmových produkčních a distribučních společností. Mezi sbírkami pak pochopitelně nesmí chybět kolekce dokumentující fungování Akademie filmových umění a věd včetně historie předávání Oscarů, které má tato organizace od svého založení na konci 20. let na starosti.

Pro ilustraci: během výzkumu k aktuálnímu projektu k producentovi Davidu O. Selznickovi jsem pracoval například s následujícími sbírkami:

  • Rudy Behlmer papers a Ronald Haver collection – v obou případech jde o rozsáhlé materiály amerických filmových historiků, kteří se v minulosti zabývali Selznickem a jeho filmy a po ukončení výzkumů darovali své poznámky, výstřižky z periodik, korespondenci, ale i četné fotokopie primárních dokumentů knihovně;
  • Gregory Peck papers – hercova rozsáhlá pozůstalost zahrnuje korespondenci, smlouvy, propagační materiály (např. pressbooky), studiem vyhotovené profesní biografie nebo výstřižky z novin a časopisů;
  • George Cukor papers, Alfred Hitchcock papers, William Wyler papers, John Huston papers, Vincente Minnelli papers, Henry King papers, George Stevens papers – pozůstalosti režisérů většinou sestávají z korespondence, scénářů, smluv a různých produkčních dokumentů;
  • Hedda Hopper papers – korespondence a další dokumenty z pozůstalosti slavné filmové novinářky;
  • Ivan Kahn papers – dokumenty talentového agenta, které obsahují jeho poznámky ke kariéře řady herců a hereček, s nimiž navázal spolupráci.

Abecedně uspořádaný přehled všech sbírek v držení Margaret Herrick Library je k dispozici zde.

Každý vstup do Margaret Herrick Library provází pocit až jakési posvátné úcty. Částečně to je dáno tím, že knihovna od roku 1991 sídlí v budově připomínající kostel v románském stylu – včetně charakteristické věže s červenou stříškou a velké rozety umístěné přímo nad vchodem. (Ve skutečnosti jde o budovu bývalé vodárny, ale pravda v tomto případě trochu boří iluzi, kterou se tu snažím reprodukovat.). Jistou roli hraje i to, že v budově je nutné udržovat mimořádné ticho a každý váš pohyb – zejména kolem zapůjčených dokumentů – je střežen několika přísně vyhlížejícími zaměstnanci. Hlavní podíl ale připadá tomu, že mezi zdmi knihovny se nachází tisícovky listin, které dokumentují dějiny Hollywoodu, vznik dnes již kanonických filmů a utváření kariér mnoha hvězd, které dodnes obdivujeme. S nadsázkou řečeno, jestliže muslimové by alespoň jednou za život měli vykonat pouť do Mekky, filmoví historici se zájmem o americký film by se měli minimálně jednou ve své kariéře vydat do Margaret Herrick Library.

„Poutník“ dorazil do cíle.