Archiv štítku: David O. Selznick

Podzimní publikační žně

Občas se to tak sejde, že období publikačního půstu následují bohaté žně. V listopadu a prosinci mi v krátkém sledu vyšly tři texty, které jinak vznikaly zcela odděleně.

Dva z nich se vztahují k mému dlouhodobému zájmu o Davida O. Selznicka. Kapitola „Beyond Scarlett: The Collaboration between Vivien Leigh and David O. Selznick after Gone with the Wind“ vychází z příspěvku, který jsem pronesl na konferenci věnované herečce Vivien Leigh. Akce (kvůli covidu konaná pouze online) se stala impulzem ke kolektivní francouzsko-anglické publikaci Vivien Leigh. „I’m not a film star, I’m an actress“, kterou vydalo vydavatelství Dijonské univerzity. V textu se věnuji nesnadnému vývoji profesní spolupráce mezi Selznickem a Vivien Leigh po monumentálním úspěchu Jihu proti Severu (Gone with the Wind, 1939). Mimo jiné ukazuji, že producent a herečka se dostávali do častého rozporu kvůli jejich odlišným zájmům: Leigh chtěla hrát divadlo v Anglii se svým partnerem Laurencem Olivierem, zatímco Selznick požadoval její přítomnost v hollywoodských ateliérech. Jejich spolupráce skončila neslavně v polovině 40. let. Kniha je k zakoupení například na Amazonu.

Kapitola částečně sdílí terén s mým článkem “ Broadway in Hollywood: film producer David O. Selznick and his theatrical ties in the 1940s,“ který v prosinci vyšel v recenzovaném časopise Theatralia. Text popisuje komplexní, nejednoznačný vztah Davida O. Selznicka k divadlu. Ukazuji, že herecký talent a divadelní průprava byly klíčovými předpoklady herců a hereček k tomu, aby se uplatnili v producentově hvězdné stáji, ale zároveň mohly jejich divadelní ambice stát v cestě jejich filmové hvězdnosti. Selznick sám se angažoval i v divadelní produkci, ale nikdy ne natolik, aby mohla v důležitosti nebo ekonomickém dopadu konkurovat jeho filmovým aktivitám. Článek byl publikován v režimu open access a je tedy k přečtení zcela zdarma.

Třetí text vznikl v důsledku mého dlouhodobého zájmu o film noir. V knize Liminal Noir in Classical World Cinema z úspěšné řady prestižního nakladatelství Edinburgh University Press mám kapitolu věnovanou československému filmu Zde jsou lvi (1958). Nabízím v ní analýzu snímku s důrazem na společensko-politický kontext jeho vzniku. Mimo jiné tvrdím, že Zde jsou lvi uplatňují některé postupy spojované s filmem noir (retrospektivní narace, voice-over, bezvýchodná atmosféra, expresivní styl), což vedlo k jeho odmítavému přijetí z řad velké části filmové kritiky i politické reprezentace, která netolerovala jeho odchylky od preferované doktríny socialistického realismu. Film vznikl v období krátkého politického uvolnění, ale na festivalu v Banské Bystrici byl podroben kritice právě kvůli stylové a ideologické podvratnosti. Kniha, plná dalších zajímavých kapitol (např. o filmech Popel a démant, Černý upír a Blues in the Night), je k dostání na stránkách vydavatele.

Selznickovská kniha v angličtině

Necelé dva roky od vydání české verze vychází má selznickovská monografie i v angličtině. Pod názvem Starmaker: David O. Selznick and the Production of Stars in the Hollywood Studio System ji vydává University Press of Mississippi a já mám obrovskou radost, že se to podařilo.

Text se v některých detailech liší od české verze: chybí v něm podkapitola věnovaná disciplíně star studies a základní charakteristice hollywoodského hvězdného systému, protože zde existuje předpoklad, že zahraniční čtenáři jsou s tímto obeznámeni. Některé dílčí pasáže jsem naopak přidal a rozšířil, zejména na základě množství podnětů, které jsem získal od dvou anonymních recenzentů. Věřím, že moje argumentace je díky tomu přesnější a čtenářsky důvěryhodnější.

Publikace je vyvedena v tvrdé vazbě s krásným přebalem, který tvoří fotografie Davida O. Selznicka a Vivien Leigh z natáčení Jihu proti Severu. Uvnitř najdete 35 černobílých ilustrací, včetně několika reprodukcí archivních materiálů. Kniha je k dostání také jako e-book a koupit se dá na Amazonu nebo u Barnes and Noble. Nejlépe však uděláte, když si ji pořídíte přímo u vydavatele zde. Prodává se za velmi příznivou cenu 35 dolarů a během různých slevových akcí je k mání ještě levněji.

Na webu jsem pro ni vytvořil speciální oddíl, kde vedle základního popisu budu ukládat ohlasy. Od počátku jsem publikaci mířil na mezinárodní publikum a nyní, když je konečně k dispozici, doufám, že si najde své čtenáře – ať už z řad odborníků a badatelů specializujících se na studiový Hollywood, tak ze zástupů fanoušků klasického filmu.

Publikace Starmaker je sice vyvrcholením mého zájmu o Selznicka, ale nikoliv jeho završením. Další texty – články a kapitoly – jsou v přípravě a budu o nich na tomto místě informovat.

P.S. A bude i audio kniha!

Selznick vs. Wyler aneb Souboj Titánů

V knize o Selznickovi se v jedné kapitole věnuji také filmu Carrie (1952) podle slavného naturalistického románu Theodora Dreisera. Obsazení jeho manželky Jennifer Jones do titulní role poskytlo Selznickovi záminku, aby se v jeho vzniku silně angažoval, často k nelibosti režiséra Williama Wylera. K jejich nesnadné a do značné míry skryté spolupráci (Selznick na filmu nezastával žádnou oficiální funkci) jsem se vrátil v textu pro nedávno vydanou publikaci od Edinburgh University Press. Kolektivní monografie ReFocus: The Films of William Wyler sestavená Johnem Pricem se prostřednictvím úvodu a 14 kapitol věnuje různým aspektům režisérovy bohaté a oceňované filmografie. Pokryty jsou otázky autorské poetiky, žánru, adaptace, genderu a sexuality nebo kolonialismu.

Moje kapitola se dotýká zejména otázek autorství a adaptace. Na základě studia archivních materiálů (zejména ze sbírky Academy of Motion Picture Arts and Sciences) rekonstruuji názorovou výměnu mezi Selznickem a Wylerem, která podle mě vedla k tomu, že film zůstal nejistě rozkročený mezi umělecky hodnotným dílem a divácky atraktivní romancí. Carrie v době svého uvedení komerčně neuspěla a kritiky byly přinejlepším rozpolcené. Zpětně je film považován spíše za slabší moment v jinak triumfy nabité kariéře Williama Wylera. Moje kapitola se tento neúspěch snaží zdůvodnit a zasadit do historických souvislostí.

Publikace Refocus: The Films of William Wyler je dostupná na stránkách vydavatele nebo na Amazonu.

Několik selznickovských novinek

Ve francouzském recenzovaném časopise Revue LISA, vydávaném Univerzitou v Rennes, mi vyšla studie Looking for “I”: Casting the Unnamed Heroine in Alfred Hitchcock and David O. Selznick’s Adaptation of Rebecca. Jde o rozšířenou verzi příspěvku, s nímž jsem v červnu 2019 vystoupil na konferenci v Le Mans věnované spisovatelce Daphne du Maurier. Její organizátoři následně sestavili speciální časopisecké číslo, které je kompletně k dispozici online: klikněte zde pro obsah a zde pro můj článek.

V textu se detailně věnuji obsazování hlavní role v adaptaci románového bestselleru Daphne du Maurier Rebecca (1940, u nás se zažil mně protivný název Mrtvá a živá). Konkrétně na základě písemných pramenů a dochovaných kamerových testů rekonstruuji proces výběru herecké představitelky, na který dohlíželi producent David O. Selznick a režisér Alfred Hitchcock. Zároveň jej zasazuji do kontextu Selznickovy „teorie filmové adaptace“, která žádala zejména věrnost čtenářsky oblíbené předloze. Propojením adaptačních studií se star studies si v článku kladu za cíl vnést nuancovanější pohled na genezi tohoto kanonického filmu a jeho historický význam.

Kamerové testy hlavních kandidátek na roli druhé paní de Winter jsou k dispozici jako součást bonusové výbavy DVD od společnosti Criterion. Některé z nich jsou ale k vidění i na YouTube. Zde je jeden z testů Vivien Leigh a zde test Joan Fontaine, která roli nakonec získala.

DVD od Criterionu nabité skvělými bonusy

Moje kniha V tradici kvality a prestiže: David O. Selznick a výroba hvězd v Hollywoodu 40. a 50. let obdržela čestné uznání rektora Univerzity Palackého, profesora Martina Procházky. Před pěti lety se mi to samé podařilo s knihou o Hugo Haasovi.


Aktuálně dokončuji text o spolupráci Davida O. Selznicka a Vivien Leigh po Jihu proti Severu (1939). Ani Joan Fontaine, ani Vivien Leigh se ve své selznickovské knížce detailně nevěnuji, takže oba texty můžou fungovat jako její rozšíření.

Článek v časopise Slovenské divadlo

V anglickojazyčném čísle recenzovaného časopisu Slovenské divadlo (roč. 69, č. 3) mi vyšel článek s názvem „From Stars to Starmakers: Spotlighting the Producers of Popular Screen Identities“. Jde o značně obměněnou a rozšířenou verzi příspěvku, se kterým jsem v roce 2019 vystoupil na konferenci Research Methods in Film Studies: Challenges and Opportunities v belgickém Ghentu. V textu krátce shrnuji dosavadní vývoj star studies a naznačuji směr, kterým by se tato pozoruhodná disciplína mohla vydat. Jak ukazuji i ve své knize o Davidu O. Selznickovi, velký potenciál vidím ve výzkumu produkce hvězd – tedy v přesunu badatelského zájmu od hvězdných identit jakožto znakových systémů nebo sociálních konstrukcí ke způsobům jejich výroby a uplatnění na trhu. Pobídku k tomu poskytl ve svých několika knihách a článcích Paul McDonald (zejm. Hollywood Stardom) a mým záměrem je zajít ještě dál a namísto herců a hereček zaměřit pozornost na procesy (často skryté a maskované), za nimiž stojí producenti, castingoví režiséři, hledači talentů, PR specialisté apod. Druhá část článku ukazuje možnosti takto rámovaného výzkumu na příkladu Davida O. Selznicka a jeho rané spolupráce s Ingrid Bergman při přípravě filmu Intermezzo: A Love Story (1939). Zatímco veřejnost měla mít pocit, že hereččina identita je přirozená a zcela autentická, ve skutečnosti byla výsledkem chytře zvolené strategie vymyšlené a zrealizované Selznickem a jeho týmem.

Nejlepší na Slovenském divadle je to, že časopis je plně v režimu open access, takže článek je zdarma a legálně dostupný na jeho webových stránkách.

Kniha. Konečně

Po letech výzkumu a psaní – a různých patáliích způsobených covidem – konečně nakladatelství Casablanca vydává moji knihu o Davidu O. Selznickovi a jeho hvězdách. Pod názvem V tradici kvality a prestiže: David O. Selznick a výroba hvězd v Hollywoodu 40. a 50. let se skrývá hlavní publikační výstup mého zatím nejambicióznějšího badatelského projektu.

David O. Selznick (1902–1965) patřil k nejvýznamnějším producentům hollywoodské studiové éry. Během více než třicetileté kariéry dohlížel na vznik oceňovaných i divácky oblíbených a komerčně úspěšných snímků jako například King Kong, David Copperfield, Anna Karenina, Zrodila se hvězda, Jih proti Severu, Mrtvá a živá, Rozdvojená duše nebo Třetí muž. Výroba filmů však netvořila jedinou oblast jeho činnosti. Od konce 30. let začal v rámci vlastní společnosti budovat působivou hvězdnou stáj, která postupně zahrnovala herečky Ingrid Bergman, Vivien Leigh, Joan Fontaine a Jennifer Jones nebo herce Josepha Cottena a Gregoryho Pecka. Moje kniha na základě studia širokého spektra archivních materiálů odkrývá mechanismy, s jejichž pomocí Selznick a jeho spolupracovníci objevovali a prosazovali nové herecké hvězdy, a popisuje, jakým způsobem byly tyto osobnosti zhodnocovány na trhu, ať už v podobě finančního zisku nebo symbolického uznání a prestiže. Publikace pomáhá dotvořit obraz Selznickovy bohaté kariéry o dosud opomíjené aspekty jeho obchodu s hvězdnými identitami a současně odhaluje některé praktiky amerického filmového průmyslu ve zlaté éře studií i v období po druhé světové válce, kdy se zavedené pořádky začaly hroutit. Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky štědré finanční podpoře Grantové agentury České republiky (GA ČR).

Knihu jsem se snažil psát bez kompromisů. Pustil jsem se do ryze zahraničního tématu, které žádalo nastudování stovek dobových dokumentů. Výzkum probíhal zejména (ale nikoliv výlučně) v Harry Ransom Center v Austinu a Margaret Herrick Library v Los Angeles. Také pročtení relevantní literatury mi dalo zabrat – bibliografie nakonec čítá skoro 200 titulů. Společně s vydavatelem Václavem Žákem jsme pro knihu zajistili bohatou obrazovou přílohu včetně propagačních fotografií, snímků ze zákulisí a reprodukcí vybraných dokumentů ze Selznickova archivu.

Přestože by publikace měla splňovat veškeré standardy kladené na vědeckou (historiografickou) práci, věřím, že má co nabídnout i širší veřejnosti. Vždy se snažím psát srozumitelně, bez přehnaného akademismu. Pokud jste dosud o Selznickovi vůbec neslyšeli, nemusíte se obávat, úvodní kapitola vás s ním důkladně obeznámí. Další kapitoly jsou pojaty jako případové studie a věnují se slavným i víceméně zapomenutým hvězdám, s nimiž Selznick během své kariéry pracoval: zastoupeni jsou Ingrid Bergman, Shirley Temple, Jennifer Jones, Gregory Peck, Joseph Cotten, Alida Valli nebo Hildegarde Knef. Kniha může být zajímavá a přínosná pro všechny, které zajímá období klasického Hollywoodu (a jeho postupný úpadek) stejně jako fungování hvězdného systému.

Publikace je v prodeji prostřednictvím standardní knihkupecké sítě (Kosmas, Knihy Dobrovský atd.). Doporučená cena je 359 Kč, ale mnohde ji seženete výrazně levněji. S padesátikorunovou slevou je k dostání i na webových stránkách vydavatele, který navíc neúčtuje poštovné ani balné.

Součástí knihy je přibližně 50 ilustrací, anglické summary, 11 tabulek shrnujících Selznickovu hvězdnou stáj v datech a číslech, bibliografie a abecední rejstřík. Poděkování klíčovým jedincům a institucím je k přečtení na stranách 7 a 8. Na tomto místě bych rád ještě jednou vyjádřil vděk zejména své ženě Ksenii, která mou obsesi Selznickem nejen trpělivě snášela, ale dokonce mě v ní podporovala.

A to není všechno. V dalších měsících mi vyjdou kratší práce o Selznickovi například v časopise Slovenské divadlo (o jeho spolupráci s Ingrid Bergman) nebo v připravované knize o spisovatelce Daphne du Maurier (o obsazování hlavní role ve filmu Mrtvá a živá). Dále chystám příspěvky na (online) konference věnované Vivien Leigh (o hereččině spolupráci se Selznickem po Jihu proti Severu) a hvězdným narativům ve filmu (o vyobrazení postavy producenta ve filmech Zrodila se hvězda a Město iluzí). Selznick a jeho archiv jsou zkrátka nevyčerpatelným zdrojem informací a inspirace. Jsem moc rád, že se můžu kariéře tohoto výjimečného producenta věnovat, a doufám, že i vy se necháte jeho úspěchy (i nevyhnutelnými nezdary) strhnout.

O vaše čtenářské dojmy se se mnou můžete podělit zde v komentářích nebo na emailu milan.hain@upol.cz.

Mnoho autorů filmové Anny Kareniny

V časopise Journal of Adaptation in Film & Performance (roč. 13, č. 3) mi vyšla studie s názvem „Multiple authorship in Anna Karenina (1935): Adapting Tolstoy’s literary classic in the Hollywood studio era“. Ve dvacetistránkovém textu se věnuji vzniku filmové verze slavného Tolstého románu z produkce MGM. Konkrétně se zaměřuji na tři diskurzy, které podle mého názoru tuto adaptaci klíčovým způsobem formovaly: zaprvé je to průmyslový a ekonomický diskurz zastoupený samotným studiem a producentem Davidem O. Selznickem; zadruhé jde o hollywoodské autocenzurní mechanismy představované aktivitami Správy Produkčního kodexu vedené Josephem Breenem; a zatřetí je to hvězdná identita Grety Garbo a hereččina aktivní role během natáčení (umožněná jejím privilegovaným statusem v rámci hollywoodských průmyslových struktur). Článek, čerpající z řady archivních materiálů, tak popisuje pozoruhodnou produkční historii snímku, jenž vznikal krátce po zřízení Správy Produkčního kodexu v roce 1934, a zároveň může sloužit jako případová studie poukazující na komplikovanou otázku autorství v hollywoodské studiové éře. Pokud se zajímáte o klasický Hollywood nebo o problematiku filmových adaptací, věřím, že to pro vás může být zajímavé čtení.

Článek je k zakoupení zde, zanedlouho bude dostupný i z databáze EBSCO.

Jeden z hollywoodských idiotů? DOS v Mankovi

O posledním filmu Davida Finchera se toho stihlo napsat už hodně. Sám jsem se zúčastnil premiérového podcastu časopisu Film a doba, kde jsem nad výsledkem vyjádřil své zklamání. Jedním z důvodů je i způsob, jakým je v Mankovi vykresleno prostředí filmového průmyslu. Jak ve svém článku pro prosincové číslo magazínu Sight & Sound výstižně popsala Farran Smith Nehme, film totiž „utvrzuje mýtus studiového Hollywoodu jakožto místa zabydleného idioty“.1 Pro mě je zajímavé, že svou roli v tom sehrává i postava založená na producentovi Davidu O. Selznickovi, kterému se dlouhodobě věnuji.

Selznick ztvárněný australským hercem Tobym Leonardem Moorem je v Mankovi jedním z reprezentantů hollywoodské smetánky. Kouří drahé doutníky, chodí na večírky k Williamu Randolphu Hearstovi a společně se svými kolegy z vysokých hollywoodských kruhů prosazuje zpátečnickou politickou agendu, což se nejvíce projeví během kalifornských guvernérských voleb z roku 1934, kde proti sobě stanuli republikán Frank Merriam a spisovatel Upton Sinclair, který bojoval v barvách demokratů s programem End Poverty in California. Film ukazuje, že filmoví producenti a mocní šéfové studií byli velmi vzdálení obyčejným lidem a nerozuměli jejich potřebám a tužbám. Naopak využívali své moci nad veřejností k tomu, aby zmanipulovali výsledky voleb ve prospěch jim nakloněného konzervativního Merriama.

Toby Leonard Moore jako David O. Selznick v Mankovi

Ideovými oponenty této hollywoodské vrchnosti jsou v Mankovi scenáristé v čele s titulním Hermanem Mankiewiczem. Je sice ukázáno, že se svým způsobem zaprodali systému, protože se bezskrupulózními magnáty nechávají zaměstnávat, ale za všech okolností si udržují cynický humor a nadhled a když je potřeba, jsou připraveni rebelsky se vzepřít. Mank jistě není vzorem ctnosti – je to nenapravitelný alkoholik a gambler, čímž přináší starosti své manželce („poor old Sara“), ale jeho morální kompas je nastavený správným směrem. Scénář Jacka Finchera, režisérova otce, legendárnímu scenáristovi rozhodně nestaví pomník, ale na druhou stranu různými prostředky zajišťuje, aby divácká loajalita byla vždy na jeho straně. Veškeré jeho výstřelky jsou vykresleny jako součást jeho rošťáckého charakteru. Na druhé straně Irving Thalberg, Louis B. Mayer a David O. Selznick vyznívají jako chladní podnikatelé bez morálních zábran.

Pokud si vybavuji správně, Selznick se objevuje ve třech výraznějších scénách. Je jedním z hostů večírku v luxusním sídle Williama Randolpha Hearsta v San Simeonu, ale zde většinu doby pouze naslouchá názorovým výměnám Manka a jeho protivníků. Ještě předtím ho můžeme vidět během konference se scenáristy, kteří v jeho kanceláři ve společnosti Paramount (za přítomnosti režiséra Josefa von Sternberga) fabulují zcela nepravděpodobný námět k filmu. Producent je zde nepochybně vylíčen jako intelektuálně podřadný jedinec, když se musí ptát na význam slova „fabricated“ a nakonec ani neprokoukne, že Mank, Ben Hecht, Charles MacArthur a další scenáristické superstars si svůj hybrid Frankensteina a Vlkodlaka (jejich vlastní příměr) vymýšlejí na místě. (Scéna se podle titulku odehrává v roce 1930, kdy ani jeden film společnosti Universal ještě nebyl na světě – Vlkodlak /The Wolf Man/ dokonce vznikl až v roce 1941.)

Selznick a „Joe“ von Sternberg

V druhé polovině filmu se Mank a DOS setkávají na pohřbu Irvinga Thalberga (zemřel v září 1936). Selznick už tou dobou dohlíží na chod vlastní společnosti a Mankovi nabídne spolupráci. Ukáže se ale, že to je jen planý slib, aby řeč nestála: Mank totiž producentovi v reakci oznamuje, že tutéž nabídku od něj dostal již v minulosti (u jiného pohřbu) a když jí chtěl využít, nedokázal se dostat dál než k sekretářce jeho sekretářky. Selznick si to vyslechne a se slovy „Is that right? Good to see you, Mank“ odejde.

Selznick a Mank v podání Garyho Oldmana

Nejsem naivní: od nákladného biografického filmu nečekám lpění na faktech, ale přesto mě mrzí, když přibyde další titul do už tak rozsáhlé skupiny filmů vykreslujících hollywoodské producenty jako negramotné hlupáky, které nezajímalo nic jiného než vlastní prospěch. Selznick byl přitom mimořádně sečtělý a vzdělaný, měl všestranné nadání (mj. psal také scénáře) a, ač zapřisáhlý republikán, v mnoha otázkách zastával dosti liberální názory. Co se týče jeho vztahu k Mankovi, minimálně v průběhu 30. let patřili k dobrým přátelům (z toho, co vím, měl Selznick mnohem blíž k Mankiewiczovi než k Hearstovi) a v roce 1933 mu pomohl k prestižní a dobře placené pozici u MGM (o něco později se zasloužil také o angažování jeho bratra Josepha).2

Docela by mě zajímalo, jestli se někdo odhodlá k natočení životopisného filmu o Selznickovi. Dramaticky vděčného materiálu by bylo více než dost. Na IMDb je k dohledání profil připravovaného televizního filmu v režii Orena Movermana a produkci Bena Stillera. Poslední aktualizace ale proběhla před více než čtyřmi lety a kdo ví, jestli na něm někdo ještě pracuje…

P.S.: Přeci jen pozitivnější obraz Selznicka a jeho role v tvůrčím procesu nabízí televizní film The Scarlett O’Hara War (1980) o vzniku Jihu proti Severu a obsazování hlavní ženské role. Producenta si zahrál Tony Curtis.

Citované zdroje:
1. Farran Smith Nehme, The Gilded Cage: Herman J. Mankiewicz in Hollywood, Sight & Sound, vol. 30, no. 10 (December 2020), 43.
2. K tomu viz Sydney Ladensohn Stern, The Brothers Mankiewicz: Hope, Heartbreak, and Hollywood Classics, Jackson: University Press of Mississippi, 2019, 110.

Co si počít s Jihem proti Severu?

Média v uplynulých několika dnech propírají zejména dvě kauzy – problematické výroky J. K. Rowling o transgender lidech a stažení Jihu proti Severu (Gone with the Wind, 1939) ze streamovací platformy HBO Max poté, co k tomu v souvislosti s nedávnou vlnou rasových nepokojů vyzval oscarový scenárista 12 let v řetězech (12 Years a Slave, 2013) John Ridley. K druhému případu bych se rád vyjádřil – jednak proto, že se dotýká osobnosti producenta Davida O. Selznicka, kterým se v posledních letech intenzivně zabývám, ale i z toho důvodu, že se jeho prostřednictvím otevírají mnohem obecnější otázky související s kulturním dědictvím a jeho dostupností.

Kontroverze kolem Jihu proti Severu nejsou ničím novým – už v době svého vzniku film vyvolával spoustu reakcí z různých stran. Tyto debaty se periodicky vracejí (z nedávné doby vzpomeňme stažení filmu z programu memphiského kina Orpheum před třemi roky) a není se čemu divit, že se tak stalo i letos. Snímek se totiž vztahuje k bolestivému odkazu otroctví a rasové nerovnosti, což, jak ukazují události posledních týdnů, jsou zejména v USA stále živá a nevyřešená témata. V následujícím krátkém textu chci diskuzi kolem Jihu proti Severu (dále dle původního názvu jen GWTW) zasadit do historických souvislostí, protože ty jsou podle mě nezbytné k tomu, abychom k případu zaujali poučené stanovisko.

Na úvod je třeba říct, že vysokorozpočtový snímek nezávislého producenta Davida O. Selznicka vznikl před více než 80 lety, tedy v době trvající segregace a systémového rasismu. Ke skutečnému pokroku v soužití bílého a černošského obyvatelstva začalo docházet až po druhé světové válce ve spojení s hnutím za občanská práva, a to jen v malých, postupných krůčcích. Televize a film nabídly komplexní příběhy ukazující dobu institucionalizovaného otroctví z afroamerické perspektivy teprve až v 70. letech (zejm. přelomová série Kořeny /Roots, 1977/ natočená podle bestselleru Alexe Haleyho). GWTW jakožto produkt mainstreamové kultury své doby (což je samozřejmě truismus – může být snad film produktem jiné doby než té své?) logicky nemůže odrážet hodnoty a vzorce myšlení 21. století. Pokud něco odráží, tak to jsou postoje přelomu 30. a 40. let, kdy Afroameričané stále čelili masivní, často i zákony posvěcené diskriminaci.

David O. Selznick na place Jihu proti Severu.

Moje další myšlenka bude možná kontroverzní, ale dovolím si tvrdit, že v některých ohledech byl GWTW dokonce progresivní. Svědčí o tom srovnání s mimořádně populární knižní předlohou (k tomu se dostanu za chvíli) a stovkami dalších hollywoodských filmů té doby, které černochy systematicky vytěsňovaly ze svých fikčních světů a nedávaly jim vůbec žádný prostor, jako by snad byli neviditelní (to mě přivádí k další referenci, která pomůže věci postavit do historických souvislostí: slavný román afroamerického spisovatele Ralpha Ellisona Neviditelný vyšel až v roce 1952).

S jistotou lze říci, že tvůrci v čele s liberálně smýšlejícím Davidem Selznickem se otázkami rasismu a přijetí černošskou komunitou vážně zabývali a zohledňovali je při přípravě scénáře i při obsazování klíčových rolí. Jak producent uvedl v korespondenci se sekretářem National Association for the Advancement of Colored People Walterem Whitem: „Chci vás ujistit, že jakožto příslušník rasy, která v těchto dnech tolik trpí perzekucí /DOS byl židovského původu – pozn. MH/, vnímám silně city všech menšin.“ V podobném duchu oslovil investora své společnosti Johna Haye Whitneyho, který se ve vzniku GWTW rovněž angažoval: „Tak intenzivně prožívám to, čím procházejí židé po celém světě, že nemohu jinak než soucítit s černochy v jejich obavách, jakkoliv nepodložených, ohledně materiálu, jejž považují za urážlivý nebo poškozující.“ (citováno v Steven Wilson, The Making of Gone with the Wind /Austin: University of Texas Press, 2014/, s. 58 a 309)

Jak již bylo naznačeno, film vznikl jako adaptace stejnojmenného románu publikovaného v roce 1936. Jeho autorka Margaret Mitchell pocházela z Atlanty a její monumentální, více než tisícistránková kniha odrážela vzorce myšlení, které byly na americkém Jihu u velké části bělošské populace hluboko zakořeněné. Selznick její román adaptoval v době, kdy se jednalo o mimořádný bestseller (za měsíc od vydání se prodalo milion výtisků) a i odborná veřejnost se k němu většinou stavěla kladně (Mitchell za něj dostala Pulitzerovu cenu i National Book Award). Filmová verze oblíbeného příběhu z doby občanské války a následné rekonstrukce se rázem stala nejsledovanějším projektem v dějinách Hollywoodu.

Selznick byl už z dob působení u společnosti MGM specialistou na adaptace (úspěšně adaptoval Annu Kareninu, Davida Copperfielda nebo Příběh dvou měst) a ve všech svých přepisech úspěšných literárních děl prosazoval věrnost původní látce. V případě GWTW ale trval na několika změnách, které nebyly diktovány ani všudypřítomnou hollywoodskou (auto)cenzurou, ani nutností zredukovat obří román do stravitelné filmové stopáže. Motivací k nim byla (podle všeho upřímná) snaha udělat příběh citlivějším vůči Afroameričanům. Nenajal sice černošského konzultanta, jak v jednu chvíli zvažoval (z pozic historických konzultantů na film dohlíželi Wilbur Kurtz a Susan Myrick), ale kontinuálně ujišťoval veškeré kritiky, že „s černochy bude ve filmu nakládáno s tím největším respektem“. (citováno v Steven Wilson, The Making of Gone with the Wind /Austin: University of Texas Press, 2014/, s. 18)

Předně došlo k odstranění explicitních zmínek o Ku Klux Klanu, jehož role je v románu líčena neutrálně nebo spíše pozitivně. Stejně tak bylo eliminováno ofenzivní slovo „nig**r“, které Margaret Mitchell v textu použila na více než padesáti místech. Selznick nejdříve zvažoval, že jej ponechá jako způsob oslovení mezi černošskými postavami, ale nakonec souhlasil s jeho úplným vypuštěním. Další důležitá změna se týkala scény přítomné v románu i ve filmu, v níž je Scarlett při cestě do chudinské čtvrti přepadena a mnoho nechybí k tomu, aby se stala obětí znásilnění. Zatímco v knize je agresorem černoch, ve filmové verzi jde o bělocha; černoch – Big Sam – se zde naopak stává Scarlettiným zachráncem. Ve výsledku tak byly eliminovány nebo upraveny ty nejkontroverznější aspekty románu (KKK) a zmizelo vyobrazení afroamerických postav jako původců násilí.

Výmluvné je také srovnání s jiným filmovým eposem vyprávějícím příběh z amerického Jihu druhé poloviny 19. století, Zrozením národa (The Birth of Nation, 1915). V Griffithově němém spektáklu je Ku Klux Klan vnímán jako jednoznačně hrdinská organizace a černoši (hraní bělochy v urážlivých maskách) jsou vykresleni jako sexuální predátoři a omezení hlupáci.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že GWTW není rasistický film. Je. Replikuje mnohé rasové stereotypy; obsahuje ofenzivní postavu služebné Prissy, která má hlavně komický účel; vyvolává nostalgii po „starém dobrém Jihu“; a ukazuje harmonické (ale nerovné) soužití bělochů a černochů, čímž jednoznačně falzifikuje americkou historii.

Na druhou stranu ale nabízí na svou dobu nezvykle komplexní postavu Mammy. I když jde o služebnou, disponuje nezpochybnitelnou autoritou a po celou dobu si zachovává obdivuhodnou hrdost a důstojnost. Její postava se sice v závěru příběhu vytrácí, ale minimálně na dvou místech dostává dostatečný prostor, aby v nás i po zhlédnutí filmu zanechala silný dojem (na mysli mám dva dialogy – s Rhettem u společné skleničky na oslavu narození Bonnie a slavnou rozmluvu s Melanií na schodišti poté, co Bonnie tragicky umře, viz video níže). Herečka Hattie McDaniel předvedla v roli Mammy mimořádně citlivý výkon a po zásluze byla oceněna Oscarem pro nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli (další takto oceněnou Afroameričankou se stala až o padesát let později Whoopi Goldberg!). Postava Mammy tak v kontextu populární hollywoodské kinematografie do roku 1945 nabízela publiku ojedinělý prostor pro identifikaci s pozitivním obrazem afroamerické ženy.

Hattie McDaniel jako Mammy a Olivia de Havilland jako Melanie ve slavné scéně z Jihu proti Severu.

Hattie McDaniel, Oscar Polk (představitel Porka) i někteří další černošští herci si své práce na GWTW považovali. Polk například uvedl, že „jako rasa bychom měli být pyšní, že jsme tak vysoce povstali nad status našich zotročených předků“. (citováno v Leonard J. Leff, ‘Gone With the Wind’ and Hollywood’s Racial Politics, The Atlantic Monthly /prosinec 1999/, s. 110) Naopak představitelka Prissy Butterfly McQueen se o své postavě a zkušenosti z natáčení vyjadřovala negativně. Žádný z afroamerických členů štábu se nemohl zúčastnit slavnostní premiéry v Atlantě, kde stále panovala přísná segregace.

Selznick během příprav a natáčení GWTW (celý proces trval tři roky) čelil tlaku z mnoha protichůdných stran: už od října 1936 mu chodily dopisy od zástupců a sympatizantů Ku Klux Klanu a jižanských vlastenců stejně jako od představitelů National Association for the Advancement of Colored People a dalších organizací bojujících za práva černochů. Po uvedení filmu do kin v prosinci 1939 se některé tyto hlasy ozvaly znovu, protože s výsledkem nebyly spokojeny. Veškeré negativní reakce ale byly mnohonásobně přehlušeny bezprecedentním diváckým úspěchem, který z GWTW udělal komerčně nejúspěšnější film nejen své doby, ale všech dob (a to myslím doslova – po zohlednění inflace jde stále o nejvýdělečnější film v dějinách; stejně tak je více než pravděpodobné, že jej na různých platformách – kino, televize, VHS, DVD atd. – vidělo více lidí než jakýkoliv jiný titul).

Právě neopakovatelný ohlas a status legendy dělají z GWTW snadný terč. Navíc jde o jeden z mála hollywoodských filmů studiové éry, který se věnoval ožehavé problematice amerického Jihu. Po enormním úspěchu Griffithova Zrození národa z poloviny 10. let se žádný snímek nesetkal se srovnatelným (nebo alespoň polovičním) ohlasem a po fiasku romantického dramatu So Red the Rose (1935) z produkce Paramount Pictures se zdálo, že jakýkoliv film s tematikou občanské války je odsouzený skončit v nemilosti publika.

Právě to, že GWTW zůstává na očích jako filmový gigant i jako ojedinělý hollywoodský exkurz do jižanské mentality, vytváří dojem, že jde o výjimečný exces konce 30. let. Jak jsem se ale pokusil ukázat, snímek se rodil v situaci, kdy byla velká většina americké společnosti stále v sevření systémového rasismu, ač si to někteří asi ani neuvědomovali. Selznickův snímek tak zůstává především dokumentem doby – nikoliv té, o které vypráví, ale té, ve které vznikal. Zatímco pro některé to je důvod, proč film odsoudit a uložit někam do trezoru, pro mě je to naopak jeden z hlavních důvodů, proč jej vidět (a proč o něm často mluvím ve své výuce). K těm dalším patří třeba jeho řemeslná preciznost, technologická vyspělost (např. přelomová práce s triky) a vykreslení portrétu nedokonalé, ale zároveň nezvykle silné a emancipované ženské postavy.

Co si tedy s tímto milovaným i nenáviděným titulem počít? Jsem proti cenzuře a znesnadňování přístupu ke klasickým filmům, které nevyhnutelně vznikaly v odlišných podmínkách, než jsou ty, na které jsme v naší době zvyklí. Mnoho hlasů volá po zákazu GWTW, ale jak poznamenala Jindřiška Bláhová v rozhovoru pro DVTV, jeho uklizením nebo zneviditelněním si nijak nepomůžeme. Jestliže se zas a znovu ukazuje, že se společnost (v USA i jinde na světě) stále nevypořádala s rasovou nerovností a dědictvím otroctví, určitě za to nemůže 80 let starý film.

Představitelé HBO Max před pár dny v tiskové zprávě uvedli, že se film brzy do nabídky streamovací služby vrátí v nezměněné podobě, ovšem s úvodním slovem afroamerické profesorky filmových studií Jacqueline Stewart (která se v září minulého roku stala historicky první černošskou moderátorkou stanice TCM). Stewart uvedla, že ve svém úvodu GWTW situuje „do jeho četných historických kontextů“. Dále k tomu dodala, že celou situaci vnímá „jako příležitost zamyslet se nad tím, co nás klasické filmy mohou naučit“. S tím nelze než souhlasit. Snahu uvádět filmy do historických souvislostí a opatřovat je úvodními slovy a dalšími dodatečnými materiály vnímám velmi pozitivně. Jsem ale přesvědčený, že nemá jít jen o PR gesta velkých korporací, které se snaží ukvapeně hasit podrážděnou reakci veřejnosti na jeden konkrétní titul – navíc titul, ke kterému pravděpodobně existuje více odborných statí a komentářů ze všech možných pozic než k jakémukoliv jinému filmu v dějinách americké kinematografie. Téměř každý hollywoodský i mimohollywoodský populární film starší 50 let je rasistický, homofobní, genderově nevyvážený, politicky a ideologicky problematický apod. Osvěta má probíhat ne nárazově, ale průběžně, nejlépe už od základní nebo střední školy. Je žádoucí, aby si diváci pěstovali schopnost kritického myšlení a citlivost vůči dílům, která vznikala v různých společenských, politických a kulturních kontextech. V tom spatřuji velký potenciál humanitních oborů, jako jsou filmová, televizní nebo mediální studia, které jsou v dnešní době charakterizované všudypřítomností audiovizuálních obsahů různého původu potřebnější než kdy jindy.

Více k rasové politice Jihu proti Severu např. v Helen Taylor, Gone with the Wind (London: Palgrave, 2015), s. 70–88. Doporučuji také text Leonarda J. Leffa ‘Gone With the Wind’ and Hollywood’s Racial Politics pro The Atlantic Monthly (prosinec 1999), s. 106–114, dostupné online zde. Leff je také autorem dřívějšího článku David Selznick’s „Gone With the Wind“: „The Negro Problem“, The Georgia Review, vol. 38, no. 1 (jaro 1984), s. 146–164. Bez zajímavosti není ani kratší text Wesleyho Morrise On Plantation Politics ze speciálního čísla časopisu Life věnovaného Jihu proti Severu, vol. 14, no. 15 (říjen 2014), s. 86–101. Seznam veškeré relevantní literatury k tématu by vydal na samostatný, sáhodlouhý příspěvek.

Článek vyšel také v online časopise 25fps.

Update (19. 6. 2020): Časopis Variety předevčírem publikoval článek, ve kterém zveřejnil seznam dalších 10 problematických hollywoodských filmů, které by měly být opatřeny varováním ohledně „zastaralého zobrazení rasy, sexuality, tělesného a mentálního handicapu a podobně“ a jejichž uvedení by mělo být rámováno kritickými diskuzemi. Mezi vytipovanými, ideologicky údajně „zpátečnickými“ snímky jsou například Stopaři (The Searchers, 1956), Drsný Harry (Dirty Harry, 1971), Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs, 1991), Forrest Gump (1994) nebo Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood, 2019). Jan Křipač na webových stránkách Filmu a doby pravidelně aktualizuje seznam „filmů, seriálů a TV programů, které západní média z ideologických důvodů odstraňují z veřejného prostoru“. Ukazuje se, že Jih proti Severu je jen nejviditelnějším terčem mnohem rozsáhlejší kampaně.

Rok s Rebeccou

Asi nikdy jsem v jednom roce nestrávil tolik času ve společnosti jednoho filmu, jako tomu bylo letos s Rebeccou (alias Mrtvou a živou). Nejdříve se kolem něj točil můj celosemestrální předmět Základy analýzy filmu: po dvanáct týdnů jsme se studenty a studentkami diskutovali o jeho vyprávěcí struktuře, práci kamery, konstrukci postav, autorském střetu režiséra Alfreda Hitchcocka a producenta Davida O. Selznicka, žánrovém zakotvení nebo způsobu převodu původního literárního textu. Nejsem si jistý, zda by se mnou návštěvníci kurzu souhlasili, ale ani na konci semestru mě neomrzelo o tomto filmu uvažovat a nahlížet jej z nových perspektiv.

V červnu jsem se ve francouzském Le Mans zúčastnil mezinárodní konference věnované autorce předlohy Daphne du Maurier. V příspěvku nazvaném „Looking for I“ jsem se zaměřil na proces obsazování hlavní ženské role – bezejmenné hrdinky, která je po sňatku s výrazně starším Maximem de Winterem konfrontována s duchem jeho předchozí manželky, obdivované i nenáviděné Rebeccy. Dostal jsem tak možnost zužitkovat materiály, které jsem nashromáždil během výzkumného pobytu v Harry Ransom Center v Austinu před dvěma lety (ve skutečnosti tyto dokumenty procházela a zaznamenávala moje žena Ksenia, která stojí v pozadí všeho, co napíšu a vytvořím). Během srpna jsem příspěvek přepracoval v plnohodnotný článek (s rozsahem asi 8 000 slov), který aktuálně prochází recenzním řízením a pokud všechno dobře dopadne, vyjde v připravované publikaci o Daphne du Maurier.

A konečně jsme Rebeccu uvedli i na letošním ročníku Noir Film Festivalu. U té příležitosti jsme také pokřtili premiérové české vydání filmu na blu-rayi. Ve stylové krabičce kromě disku najdete i booklet s esejí, ve které popisuji produkční historii Rebeccy a nesnadnou spolupráci Hitchcocka a Selznicka, jež i přes řadu neshod vyústila v mimořádný komerční i umělecký triumf. Pokud chcete naši aktivitu podpořit – a třeba i přispět k tomu, aby nezůstalo jen u tohoto jediného vydaného titulu – nejlépe tak učiníte zakoupením disku, například zde. Prášit se na něj určitě nebude – opakované zhlédnutí je totiž takřka nevyhnutelné.