Archiv autora: admin

Autor: admin

filmový historik a pedagog působící na Univerzitě Palackého v Olomouci

Bratr Myron, talentový agent

David O. Selznick měl dva starší bratry. Zatímco Howard (nar. 1897) trpěl blíže neurčenou psychickou poruchou a celý život strávil v ústraní (zemřel v roce 1980), Myron Selznick (nar. 5. října 1898) se stejně jako David od útlého věku pohyboval v prostředí filmového průmyslu a nakonec se prosadil jako vlivný talentový agent. Jeho kariéru však poznamenala závislost na alkoholu, která i zapříčinila jeho smrt ve věku 45 let. Myronu Selznickovi se v několika kapitolách knihy Hidden Talent: The Emergence of Hollywood Agents (University of California Press, 2010) věnuje filmový historik Tom Kemper, z jehož výkladu v následujících odstavcích vycházím.

Prostřední z bratrů Selznickových patřil mezi nejprogresivnější (a nejagresivnější) hollywoodské agenty 30. let. Podle Kempera svou práci nenáviděl – stejně jako celý filmový průmysl –, což se projevovalo arogantním vystupováním, kterým si znepřátelil či odcizil řadu lidí. Stejné vlastnosti ale nejspíš stály i za jeho nezpochybnitelnými úspěchy.

Již jako teenager Myron pracoval pro společnost Selznick Pictures patřící jeho otci Lewisovi. Série nešťastných obchodních rozhodnutí a neschopnost konkurovat firmám Adolpha Zukora nebo Williama Foxe v roce 1923 vedla k bankrotu otcovy firmy. Myron se pokusil prosadit v oblasti filmové produkce prostřednictvím vlastní společnosti Selznick Pictures Corporation, které se ale taktéž nevedlo. Po těchto dvou neslavných zkušenostech Myron a David odjeli z New Yorku do Kalifornie v naději, že přítomnost v samém centru americké filmové výroby jim dopomůže ke kýženému úspěchu.

Myron v Hollywoodu vystřídal několik pozic, než se v roce 1927 definitivně stal talentovým agentem. Podle nejrozšířenější verze k tomu přispěla náhoda, kdy příteli, režiséru Lewisi Milestonovi, pomohl při jednání se zaměstnavatelem k vyššímu platu. Myron si brzy vybudoval pověst neústupného obchodníka se silnými přesvědčovacími a vyjednávacími schopnostmi. Zároveň však bylo z jeho promluv zřejmé, že ke svému povolání nechoval žádný zvláštní respekt – naopak jej bral jako nečistou branži založenou na handrkování o penězích. 

Minimalistická inzerce uveřejněná ve filmové ročence, 1938.

Myronův postoj – způsobený nejspíš nenaplněnými ambicemi na poli filmové produkce – ovšem nemohl změnit fakt, že zakrátko se z jeho agentury stal přední hollywoodský hráč. Díky důvěrné znalosti filmového prostředí a cenným kontaktům si Selznick vybudoval portfolio prominentních klientů, mezi které patřili herci Gary Cooper a Fred Astaire, herečky Katharine Hepburn a Carole Lombard, režiséři Lewis Milestone, George Cukor a John Cromwell nebo scenáristé Ben Hecht, Maxwell Anderson a Dudley Nichols. Myron Selznick od počátku deklaroval bojovný postoj vůči hollywoodským studiím a svým klientům zaručoval vyjednání bezprecedentních pracovních podmínek. Výměnou Selznick inkasoval provizi ve výši 10 % klientovy mzdy (což například u herce Williama Powella mohlo činit až 30 000 dolarů ročně).

Brzy Selznickova firma zaměstnávala několik „terénních“ agentů (field agents), kteří monitorovali situaci ve studiích, sledovali produkční trendy a lovili nové klienty, zatímco jejich šéf celou operaci ovládal z kanceláře pomocí telefonu. Agentura věnovala velkou pozornost sběru a třídění informací, které mohly být využity ve prospěch klientů. Další záležitosti byly projednávány na obchodních schůzkách a neformálních setkáních. Právě v tom spočívala podstata práce hollywoodských talentových agentů – navázání sociálních vazeb bylo často možné přetavit v obchodní transakce, a jeden oběd nebo hra golfu mohly znamenat mnohem více než hodiny oficiálních telefonátů nebo návštěv v zatuchlých kancelářích.

Myron Selznick obklopený režiséry Leem McCareym (vlevo) a Ernstem Lubitschem (vpravo), 1938.

Selznick získal náskok před konkurencí mimo jiné i kvůli tomu, že svým klientům nabízel nejrůznější výhody, kterých menší agentury nebyly schopné dosáhnout. Nešlo jen o příznivé finanční podmínky (včetně podílu na ziscích pro některé z nich), ale i o právo na schválení námětu či scénáře nebo – v případě režisérů – o možnost účastnit se postprodukce. Myron poskytoval svým klientům komplexní a prvotřídní servis – manažerský, právní, účetní i poradenský. Tím získával další prominentní klienty, kteří zvyšovali prestiž jeho společnosti a sloužili jako lákadlo pro své herecké či režisérské kolegy. V roce 1932 otevřel Selznick pobočky v New Yorku a Londýně, které dále rozšířily přístup k novým talentům z oblasti filmu či divadla. V polovině 30. let tak mohla Selznickovi konkurovat pouze talentová agentura Charlese Feldmana.

Dosud ne zcela probádanou oblastí zůstává Myronova spolupráce s bratrem Davidem. Přestože mezi nimi fungovala sourozenecká rivalita, je neoddiskutovatelné, že museli ze svého vztahu profesně těžit. Otázka je, do jaké míry. Myron zastupoval desítky osobností, které ve 30. a 40. letech opakovaně pracovaly pro Davidovu produkční společnost, ať už šlo o režiséry George Cukora, Alfreda Hitchcocka a Johna Cromwella, scenáristu Bena Hechta nebo herečku Carole Lombard. Byl to právě Myron, kdo Davidovi představil Vivien Leigh, která se následně stala hereckou představitelkou Scarlett O’Hara v adaptaci Gone with the Wind. Mimo to byl Myron i podílníkem v Davidově společnosti Selznick International Pictures, neboť do ní při jejím vzniku v roce 1935 investoval 200 000 dolarů. Dochované materiály v Harry Ransom Center v Texasu však ukazují, že při obchodních jednáních většinou Myron svému bratrovi nic nedaroval a ve všech zdokumentovaných případech hájil zájmy svých klientů. Příkladem může být angažmá Janet Gaynor v Selznickově produkci A Star Is Born, za které herečka inkasovala mimořádně vysoký honorář 150 000 dolarů. Sám David si dokonce stěžoval, že Myronova agentura postupovala v tomto případě ještě nekompromisněji než obvykle – snad aby okolí vyvrátila, že by podléhala konfliktů zájmů.

Na počátku 40. let se začalo ukazovat, že Myronova záliba v alkoholu má negativní dopad nejen na jeho zdraví, ale i na fungování firmy. Někteří klienti si stěžovali na soustavně klesající kvalitu poskytovaných služeb a postupně přecházeli ke konkurenci. Následně začali agenturu ve velkém opouštět i její zaměstnanci. Myron Selznick zemřel po jedné z mnoha proflámovaných nocí 23. 3. 1944 v důsledku žilní trombózy. V té době už ale byla jeho firma v rozkladu. Správa Myronovy pozůstalosti připadla Davidu Selznickovi, kontrolu nad částí jeho agentury převzal někdejší hlavní konkurent Charles Feldman.

Myron Selznick dnes zůstává málo známou figurou a ve většině publikací o zlaté éře Hollywoodu se s jeho jménem nesetkáme. O to cennější je knížka Hidden Talent: The Emergence of Hollywood Agents, ve které Tom Kemper podrobně analyzuje Selznickovu roli ve spletitém hollywoodském studiovém systému a ukazuje, jak tento agent pomohl desítkám klientů k vyšším platům, komfortnějším pracovním podmínkám a většímu stupni tvůrčí autonomie. Pomohl tak nastavit parametry spolupráce mezi tvůrčími pracovníky a studii, které s drobnými obměnami platily po další desetiletí.

Filmový archiv na Wesleyan University

Po losangeleské Margaret Herrick Library a texaském Harry Ransom Center jsem v rámci svého aktuálního badatelského projektu zavítal i do Filmového archivu (Cinema Archives) při Wesleyan University. Wesleyan je soukromá vysoká škola v malém městě Middletown v centrálním Connecticutu. Zdejší filmový program patří k nejlepším v zemi, což je zásluha hlavně legendární filmové historičky Jeanine Basinger, autorky ceněných publikací A Woman’s View: How Hollywood Spoke to Women 1930–1960 (1993), Silent Stars (1999), The Star Machine (2007) nebo I Do and I Don’t: A History of Marriage in the Movies (2013). K žákům této dnes již jednaosmdesátileté – a stále velmi aktivní – univerzitní profesorky vedle řady úspěšných akademiků patří i scenárista Akiva Goldsman nebo režiséři Joss Whedon, Michael Bay a Paul Weitz. Jeanine Basinger je zároveň zakladatelkou zdejšího Filmového archivu, který v současné době umožňuje přístup k materiálům souvisejícím s životem a tvorbou Franka Capry, Clinta Eastwooda, Federica Felliniho, Elii Kazana, Martina Scorseseho, Gene Tierney nebo Raoula Walshe. Mě na Wesleyan přivedla sbírka soustředěná kolem herečky Ingrid Bergman.

Jak se uvádí na webových stránkách archivu, „Ingrid Bergman Collection je kompletním záznamem hereččina profesního i osobního života, počínaje jejími dětskými fotografiemi a deníky z období dospívání přes léta strávená v Hollywoodu a mezinárodní slávu až po závěr jejího života. Sbírka obsahuje scénáře, ocenění, portréty, fotografie rodiny a přátel, knihy výstřižků, kostýmy a oděvy, právní dokumenty, finanční záznamy, fotosky, výstřižky, negativy, dary a suvenýry a rozsáhlou korespondenci, která zahrnuje dopisy od osobností, mezi něž patřili Ernest Hemingway, Greta Garbo, James Stewart, Alfred Hitchcock a David O. Selznick.“

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky jsem měl příležitost nahlédnout pouze do malé části dokumentů, které jsou ve Wesleyan uloženy. Vedle osobní a profesní korespondence mě nejvíce zaujaly knihy výstřižků (v angličtině pro ně mají výstižný termín scrapbooks), které si Bergman začala vytvářet již v období svých hereckých začátků ve Švédsku v polovině 30. let. V knihách najdeme profilové články, rozhovory, recenze, fotografie i krátké noticky z dobového tisku. Jedna mnohastránková kniha často vystačila na zmapování období pouze několika měsíců, takže se dočkáme velmi podrobného záznamu o tom, jak byla kariéra Bergman tiskem a veřejností hodnocena a reflektována. Pokud by každá herecká hvězda byla tak pečlivá, měli by filmoví historikové značně usnadněnou práci.

Protože jsem se vedle jiného rozhodl zaměřit i na účinkování Ingrid Bergman ve filmové adaptaci Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls, 1943), měl jsem možnost pročíst část její korespondence s Ernestem Hemingwayem. Dopisy svědčí o blízkém a hřejivém přátelství mezi spisovatelem a herečkou, která se – jakkoliv to vzhledem k jejímu původu působilo nepravděpodobně – stala ideální představitelkou Maríe, mladé Španělky otřesené hrůzami občanské války. (Nutno ale poznamenat, že velkou měrou se na obsazení Bergman podílel i David O. Selznick, který pomocí důmyslné kampaně tlačil na vedení Paramountu, aby „jeho“ herečku upřednostnilo před dalšími kandidátkami.)

Ve srovnání s Margaret Herrick Library a Harry Ransom Center nabízí Filmový archiv Wesleyan University skromnější podmínky: materiály jsou vám zpřístupněny ve studovně, která při větší obsazenosti nejspíš může působit stísněně. V místnosti je nouze o zásuvky s elektřinou i zdroje světla. Fotografování je přísně zakázáno, o fotokopie můžete požádat zdejší personál, ale je třeba počítat s poplatkem za každou duplikovanou stranu. Nejsnadnější proto je vzít si s sebou laptop nebo několik volných listů papíru a poznámky dělat přímo na místě. Velmi potěší možnost využít zdejší kuchyňku – zvláště pak v letním období, kdy je univerzitní kampus v „klidovém režimu“ a většina restaurací a kaváren je zavřena.

Z telefonického rozhovoru s Jeanine Basinger, který jsem před návštěvou archivu vedl, vyplynulo, že filmové sbírky Wesleyan se i díky jejím neocenitelným kontaktům s lidmi z filmového průmyslu neustále rozšiřují, takže není vůbec vyloučeno, že někdy v budoucnosti se zázemí archivu dočká rozšíření a modernizace. Již teď ale bohatá kolekce Wesleyan University do Connecticutu každoročně přivádí desítky historiků filmu z celého světa.


Fotografie z Ingrid Bergman Collection se staly základem nádherné obrazové publikace Ingrid Bergman: A Life in Pictures (2013). U příležitosti stého výročí narození Bergman před dvěma lety byl uveden skvělý dokument Jag är Ingrid (anglicky Ingrid Bergman: In Her Own Words), který nedlouho poté vydala na DVD a blu-rayi společnost Criterion.

Second Fiddle nehraje druhé housle

Díky knize The Star Machine od americké historičky Jeanine Basinger jsem se dozvěděl o hudební romanci Second Fiddle (1939), jejíž zápletka měla být inspirována rozsáhlou kampaní s cílem najít vhodnou hereckou představitelku pro Selznickovu adaptaci Gone with the Wind (1939). Role Scarlett O’Hara byla toužebně vyhlížena stovkami hollywoodských profesionálek i doufajících amatérek a tisk od oznámení skutečnosti, že David O. Selznick v roce 1936 zakoupil filmová práva k románu, po zahájení natáčení o více než dva roky později spekuloval o mnoha jménech. (Tyto spekulace byly samozřejmě živeny i marketingovým oddělením Selznickova studia, které v neustálém přívalu zpráv vidělo skvělý propagační nástroj.) Postupně se jako kandidátky veřejnosti představily například Katharine Hepburn, Miriam Hopkins, Margaret Sullavan, Paulette Goddard, Bette Davis nebo Jean Arthur. Až v lednu 1939 padlo definitivní rozhodnutí, že se úlohy zhostí britská herečka (a tehdejší partnerka Laurence Oliviera) Vivien Leigh, americkému publiku dosud zcela neznámá.

Příběh Second Fiddle je založen na podobné premise: fiktivní hollywoodské studio Consolidated Pictures se již řadu měsíců snaží obsadit titulní roli v připravované adaptaci (taktéž fiktivního) bestselleru Girl of the North. V tisku se objevují jména různých kandidátek, ale žádná z nich se neosvědčila tak, aby s ní bylo vedení společnosti spokojeno. Zaměstnanec studia Jimmy Sutton (Tyrone Power) je vyslán až do Minnesoty, kde má prověřit uchazečku číslo 436, učitelku Trudi Hovland (Sonja Henie), kterou do konkurzu bez jejího vědomí přihlásil její nápadník. Trudi nejprve nejeví zájem o kariéru filmové star, ale Jimmy naléhá a nakonec se mu podaří mladou ženu přesvědčit. Po příchodu do Hollywoodu se ukáže, že Trudi je pro roli naprosto dokonalá a studio ji začne připravovat na úlohu nové hollywoodské hvězdy. Součástí tohoto procesu je i vytvoření fiktivního románku s populárním hercem a zpěvákem Rogerem Maxwellem (Rudy Vallee), jejž z pozice tiskového mluvčího koordinuje Jimmy.

Film se s nadsázkou dotýká mnoha aspektů utváření hvězd v hollywoodském studiovém systému, včetně produkce fiktivních biografií a šíření smyšlených informací ze soukromého života herců a hereček. Vedle toho se ale produkční společnost Twentieth Century-Fox strefuje i do Selznickovy kampaně vytvořené kolem Gone with the Wind a dokonce i do jeho osoby a pověsti, kterou si v rámci filmového průmyslu získal. Smyšlené studio Consolidated Pictures totiž vede častokrát nerozhodný, ale zároveň autokratický filmový magnát, kterého sice nikdy nevidíme, ale opakovaně jej slyšíme rozdávat úkoly prostřednictvím interkomu. Každý svůj proslov určený podřízeným pak zakončuje větou „I’ll send you a memo“ (nebo její variací), která je jasným odkazem na Selznickův pověstný zvyk diktovat a posílat dlouhé interní zprávy.

Second Fiddle mimo svůj příběh samozřejmě funguje jako komentář k hollywoodskému hvězdnému systému i skrze obsazení hlavních rolí. Jako zaměstnanec filmového studia Jimmy a učitelka a vycházející herecká hvězda Trudi se představili Tyrone Power a Sonja Henie, oba v té době na vrcholu popularity. Mimořádně pohledný Power – některými vnímaný jako nástupce Rudolpha Valentina – dostal příležitost objevit se zase v lehčí žánrové poloze poté, co jej studio uvedlo jako titulního hrdinu ve westernu Jesse James (1939). Sonja Henie coby bývalá krasobruslařka oceněná zlatem na mistrovství světa i olympijských hrách zase navázala na své role v „bruslařských“ komediích jako Královna ledu (One in a Million, 1936) a My Lucky Star (1938). I v Second Fiddle dostala sportovně nadaná Norka příležitost v několika scénách zužitkovat své bruslařské umění. (Paradoxní je, že herecky výrazně limitovaná Henie ztvárňuje začínající herečku, která má být obdařena takovým přirozeným talentem, že uspěje v konkurenci mnoha desítek hollywoodských veteránek a získá náročnou roli, s níž si žádná její předchůdkyně neporadila.)

Půvabný film s písněmi Irvinga Berlina v době svého uvedení chytře vytěžil z popularity Tyrona Powera i Sonji Henie i z pozornosti, kterou si dlouhodobě uzurpovala Selznickova megaprodukce Gone with the Wind. Snímek se dočkal pozitivních recenzí, kterým pochopitelně tato spojitost nemohla uniknout. Některá periodika dokonce uváděla podobnost s dalším Selznickovým snímkem Zrodila se hvězda (A Star Is Born, 1937), jenž se rovněž – ovšem v serióznějším žánrovém podání – zabýval mechanismy produkce hvězd v Hollywoodu. V Second Fiddle nakonec jemná satira na Hollywood ustoupí do pozadí, aby mohlo dojít k plnému rozvinutí romance mezi ústředními postavami. Ty musejí, jak už to u hollywoodských romantických komedií bývá, překonat několik nástrah a nedorozumění, než se v závěrečných vteřinách spojí v něžném, vše řešícím polibku.

Margaret Herrick Library

Margaret Herrick Library je bezesporu královnou mezi filmovými archivy. Instituce provozovaná americkou Akademií filmových umění a věd (Academy of Motion Picture Arts and Sciences) má aktuálně sídlo v nádherné budově v Beverly Hills a její historie sahá až do roku 1928, kdy se o její zřízení zasloužil tehdejší prezident Akademie, herec Douglas Fairbanks.

Po nezbytné registraci – a odložení veškerých osobních věcí s výjimkou laptopu, volných listů papíru a obyčejné tužky – je vám umožněno přesunout se do druhého patra, kde je k dispozici několik přepážek rozdělených podle druhu materiálu, s nímž chcete pracovat. U jedné z nich si například můžete vyžádat filmová periodika nebo poprosit o instrukce týkající se použití zdejší bohaté příruční knihovny. Další pult má na starosti tzv. core collection, která sestává zejména z novinových výstřižků, programů, fotografií a dalších propagačních materiálů. Core collection je řazena do složek podle názvů filmů a jmen osob, kterými se chcete zabývat. Některé materiály jsou dostupné pouze na mikrofilmech, k jejichž studiu slouží samostatná místnost. Výhodou core collection je její snadná dostupnost: není potřeba objednávat se předem, materiály vám budou připraveny během několika minut od jejich vyžádání prostřednictvím speciálního formuláře.

Jestliže pracujete na rozsáhlejším výzkumu, je velmi pravděpodobné, že si s core collection nevystačíte. Za tímto účelem Margaret Herrick Library uchovává archivní materiály, které jsou zařazeny do tzv. speciálních sbírek (special collections). K přístupu k nim už je třeba objednávka alespoň dva pracovní dny předem. V průvodním emailu je nezbytné uvést vaše osobní údaje, univerzitní afiliaci a detailní popis projektu, na kterém zrovna pracujete. Pro prohlížení dokumentů ze speciálních sbírek je pak v knihovně vyhrazen zvláštní prostor, kam můžete usednout se svým notebookem nebo ručně psanými poznámkami. V celém prostoru knihovny je zakázáno fotit, za poplatek vám však asistenti mohou vyhotovit fotokopie požadovaných dokumentů (cena je 25c za jednu stranu formátu A4 u dříve publikovaných materiálů, 50c za jednu stranu formátu A4 v případě nepublikovaných materiálů; zatímco u publikovaných materiálů není maximální počet fotokopií stanoven, u nepublikovaných materiálů ze speciálních kolekcí lze zažádat maximálně o 150 stran za jeden kalendářní rok).

Celkem je sbírka uložená v Margaret Herrick Library rozdělená do přibližně tisícovky kolekcí a obsahuje všechny myslitelné typy dokumentů od produkčních materiálů přes scénáře, korespondenci, výstřižky, smlouvy, rukopisy, plány, náčrty a storyboardy až po notové listy atd. K nejčastěji využívaným sbírkám patří cenzurní materiály Sdružení amerických producentů a distributorů (Motion Picture Producers and Distributors of America), později přejmenovaného na Americkou filmovou asociaci (Motion Picture Association of America). Další dokumenty tvoří například pozůstalosti filmových tvůrců (režisérů, producentů, scenáristů, kameramanů, herců) nebo materiály filmových produkčních a distribučních společností. Mezi sbírkami pak pochopitelně nesmí chybět kolekce dokumentující fungování Akademie filmových umění a věd včetně historie předávání Oscarů, které má tato organizace od svého založení na konci 20. let na starosti.

Pro ilustraci: během výzkumu k aktuálnímu projektu k producentovi Davidu O. Selznickovi jsem pracoval například s následujícími sbírkami:

  • Rudy Behlmer papers a Ronald Haver collection – v obou případech jde o rozsáhlé materiály amerických filmových historiků, kteří se v minulosti zabývali Selznickem a jeho filmy a po ukončení výzkumů darovali své poznámky, výstřižky z periodik, korespondenci, ale i četné fotokopie primárních dokumentů knihovně;
  • Gregory Peck papers – hercova rozsáhlá pozůstalost zahrnuje korespondenci, smlouvy, propagační materiály (např. pressbooky), studiem vyhotovené profesní biografie nebo výstřižky z novin a časopisů;
  • George Cukor papers, Alfred Hitchcock papers, William Wyler papers, John Huston papers, Vincente Minnelli papers, Henry King papers, George Stevens papers – pozůstalosti režisérů většinou sestávají z korespondence, scénářů, smluv a různých produkčních dokumentů;
  • Hedda Hopper papers – korespondence a další dokumenty z pozůstalosti slavné filmové novinářky;
  • Ivan Kahn papers – dokumenty talentového agenta, které obsahují jeho poznámky ke kariéře řady herců a hereček, s nimiž navázal spolupráci.

Abecedně uspořádaný přehled všech sbírek v držení Margaret Herrick Library je k dispozici zde.

Každý vstup do Margaret Herrick Library provází pocit až jakési posvátné úcty. Částečně to je dáno tím, že knihovna od roku 1991 sídlí v budově připomínající kostel v románském stylu – včetně charakteristické věže s červenou stříškou a velké rozety umístěné přímo nad vchodem. (Ve skutečnosti jde o budovu bývalé vodárny, ale pravda v tomto případě trochu boří iluzi, kterou se tu snažím reprodukovat.). Jistou roli hraje i to, že v budově je nutné udržovat mimořádné ticho a každý váš pohyb – zejména kolem zapůjčených dokumentů – je střežen několika přísně vyhlížejícími zaměstnanci. Hlavní podíl ale připadá tomu, že mezi zdmi knihovny se nachází tisícovky listin, které dokumentují dějiny Hollywoodu, vznik dnes již kanonických filmů a utváření kariér mnoha hvězd, které dodnes obdivujeme. S nadsázkou řečeno, jestliže muslimové by alespoň jednou za život měli vykonat pouť do Mekky, filmoví historici se zájmem o americký film by se měli minimálně jednou ve své kariéře vydat do Margaret Herrick Library.

„Poutník“ dorazil do cíle.

Hitchcockova pomsta (?)

Spolupráce Davida O. Selznicka a Alfreda Hitchcocka vyústila ve tři filmy, z nichž přinejmenším dva – Rebecca (1940) a Rozdvojená duše (Spellbound, 1945) – patří k tomu nejlepšímu, pod čím byli oba ve 40. letech podepsáni. Selznick začal ve své produkci připravovat i Pověstného muže (Notorious, 1946), než projekt krátce před započetím natáčení odprodal společnosti RKO. Nezaujatý pozorovatel by tak jejich sedmileté profesní spojení mohl hodnotit jako jednoznačně úspěšné. Jak však popisuje historik Leonard J. Leff v knize Hitchcock and Selznick: The Rich and Strange Collaboration of Alfred Hitchcock and David O. Selznick in Hollywood, oba filmaři se často střetávali ohledně důležitých kreativních rozhodnutí a jejich spolupráce tak rozhodně neprobíhala hladce a bezproblémově. Vše nasvědčuje tomu, že zejména Hitchcock na své americké začátky pod Selznickovým dohledem nevzpomínal úplně rád a když se mu v 50. letech naskytla příležitost k „pomstě“, ochotně jí využil.

Nejdříve v Oknu do dvora (Rear Window, 1954) stylizoval vraha Larse Thorwalda do Selznickovy podoby: herecký představitel této role Raymond Burr dostal brýle s kulatými obroučkami a kadeřník jeho vlasy upravil do účesu se zřetelnou vlnkou, která byla pro Selznicka charakteristická. Dokonce ve scéně, v níž Thorwald telefonuje, jeho držení sluchátka mělo odkazovat na typický úchop Davida Selznicka.

Další vtípek na Selznickův účet můžeme najít v Na sever severozápadní linkou (North by Northwest, 1959). V jedné chvíli se Eve Kendall mužského hrdiny v podání Caryho Granta ptá: „Roger O. Thornhill. What does the O stand for?“, na což Thornhill lakonicky odpovídá: „Nothing.“ Těžko si představit, že se nemělo jednat o další „rýpnutí“ do Selznicka, který si své O. do jména přidal sám na začátku kariéry, aby se přiblížil legendárním hollywoodským postavám, jakými byli jeho tchán a šéf produkce u MGM Louis B. Mayer nebo režisér a producent Cecil B. DeMille.

Těžko říct, jak tyto momenty ve dvou Hitchcockových filmech hodnotit: mělo jít o kolegiální poškádlení, nebo vyjádření pocitu křivdy, který ani po letech neodezněl?

Selznick v Harry Ransom Center

Sbírka archivních materiálů spojených s filmovými aktivitami Davida O. Selznicka, uložená v Harry Ransom Center v texaském Austinu, je bez přehánění jedním z nejvýznamnějších zdrojů informací o dějinách klasického Hollywoodu. Už samotný její rozsah vyvolává údiv: Selznick Collection se skládá z více než 5 000 položek. Konkrétně jde o:

  • 4 674 standardních krabic s dokumenty (každá krabice pak obsahuje v průměru 15 složek a každá složka mnoho desítek listů papíru)
  • 428 nadměrných nebo nestandardních krabic
  • 147 hudebních složek
  • 101 audio nahrávek
  • 155 vázaných spisů
  • a 35 šuplíků s dokumenty

Materiály pokrývají více než sedmdesát let dlouhé období od počátku 20. století do roku 1980, přičemž většina z nich pochází z doby, kdy Selznick v Hollywoodu působil jako nezávislý producent. Kolekce tak umožňuje detailně se seznámit s každým aspektem výroby, distribuce a uvádění Selznickových filmů od Malého Lorda Fauntleroye (Little Lord Fauntleroy, 1936) až po Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1957).

Materiály jsou seřazeny do čtrnácti hlavních sérií, které alespoň rámcově přibližují jejich charakter a tím ulehčují badatelskou činnost: administrativní/úřední dokumenty; casting; distribuce; finanční záznamy; právní dokumenty; materiály spojené s filmovou činností Selznickova otce Lewise; materiály pocházející z londýnské pobočky Selznickovy společnosti; hudební dokumenty; produkční dokumenty; propagační/marketingové dokumenty; výzkum; scénáře a literární příprava; herci a herečky a další lidé pod smlouvou; a dary. Již z tohoto přehledu vyplývá, že při práci s kolekcí můžete narazit na nejrůznější typy písemností a obrazových materiálů od korespondence a interních zpráv přes scénáře, storyboardy a produkční deníky až po fotosky, portrétní fotografie nebo výstřižky z tisku.

Kromě toho, že materiály velmi podrobně dokumentují přípravu, vznik a uvádění filmů ze Selznickovy nezávislé produkce (či snímků, na nichž se podílel nepřímo), obsahují také záznamy o Selznickových profesních stycích s řadou společností a jedinců. Zastoupeni jsou například:

  • scenáristé a spisovatelé Truman Capote, F. Scott Fitzgerald, Graham Greene, Ben Hecht, Sidney Howard, Aldous Huxley, Ring Lardner, Jr., Robert E. Sherwood, Budd Schulberg, Peter Viertel a Hugh Walpole;
  • hudební skladatelé Bernard Herrmann, Miklos Rozsa, Max Steiner, Dimitri Tiomkin a Franz Waxman;
  • producenti Samuel Goldwyn, Mark Hellinger, Alexander Korda, Louis B. Mayer, Joseph Schenck a Darryl F. Zanuck;
  • režiséři Frank Capra, George Cukor, Vittorio De Sica, Victor Fleming, John Ford, Alfred Hitchcock, John Huston, Carol Reed, King Vidor a William A. Wellman;
  • a herci či herečky Ethel, John a Lionel Barrymoreovi, Ingrid Bergman, Charles Boyer, Montgomery Clift, Claudette Colbert, Ronald Colman, Joseph Cotten, Olivia de Havilland, Marlene Dietrich, Joan Fontaine, Clark Gable, Greta Garbo, Janet Gaynor, Lillian Gish, Cary Grant, Leslie Howard, Rock Hudson, Jennifer Jones, Louis Jourdan, Vivien Leigh, Carole Lombard, Myrna Loy, Fredric March, Hattie McDaniel, Dorothy McGuire, Laurence Olivier, Gregory Peck, Basil Rathbone, Ginger Rogers, Shirley Temple, Alida Valli a Orson Welles.

Aby toho nebylo málo, Harry Ransom Center rovněž umožňuje nahlédnout do příbuzných sbírek Selznickova bratra, talentového agenta Myrona, a hlavního investora jeho produkční společnosti a podnikatele Johna Haye Whitneyho. Jak jsem napsal v úvodu, množství materiálů vyvolává údiv, ale také respekt (a někdy přímo úzkost a paniku). Badatelské možnosti kolekce jsou nepřeberné, zároveň je však nezbytně nutné se se sbírkou nejdříve podrobně seznámit, jinak hrozí, že se v ní ztratíte a hodiny strávené v archivu přijdou vniveč.

Informace o sbírce jsou převzaty z úvodu k inventáři Selznick Collection na stránkách Harry Ransom Center. Část materiálů ze Selznickovy sbírky byla přetištěna v knize Rudyho Behlmera Memo from David O. Selznick (1. vydání 1972). Se sbírkou dále extenzivně pracovali – a často z ní citovali nebo na ni odkazovali – například Ronald Haver (Selznick’s Hollywood), Leonard J. Leff (Hitchcock and Selznick), Thomas Schatz (The Genius of the System), David Thomson (Showman: The Life of David O. Selznick), Alan David Vertrees (Selznick’s Vision: Gone with the Wind and Hollywood Filmmaking) nebo Steve Wilson (The Making of Gone with the Wind).

O Harry Ransom Center

Harry Ransom Center při University of Texas v Austinu patří k nejvýznamnějším badatelským institucím na světě. Ročně sem zavítají desítky vědců z celého světa se zájmem o literaturu, fotografii, výtvarné umění a film. Od svého založení v roce 1957 získalo Harry Ransom Center řadu cenných sbírek a exponátů, mj. zde můžete vidět první známou fotografii na světě a Gutenbergovu bibli (obojí dostupné ve foyer budovy) nebo prostudovat rukopisy Jamese Joyce a Johna Steinbecka. K nedávným akvizicím patří pozůstalost Gabriela Garcíy Márqueze a archiv Kazua Ishigura. Z filmových sbírek rozhodně stojí za zmínku pozůstalost Glorie Swanson nebo archivy Roberta De Nira a Paula Schradera.

HRC se rovněž velmi silně angažuje v popularizační činnosti: organizuje přednášky, projekce nebo výstavy a velmi významně vstupuje i do virtuálního prostoru prostřednictvím svých propracovaných webových stránek nebo sociálních sítí. Jako ukázku jejich mimořádně pečlivé práce doporučuji například online „výstavu“ věnovanou výrobě Selznickova eposu Gone with the Wind.

V rámci dvou výzkumných pobytů jsem v Harry Ransom Center strávil mnoho desítek hodin a na základě své zkušenosti musím říct, že na tuto instituci nedám dopustit. Nejde jen o jedinečnost zde zastoupených materiálů, ke kterým se jinde nedostanete, ale i o bezkonkurenční servis, kterého se návštěvníkům dostává. Personál je kvalifikovaný a zároveň vždy příjemný a usměvavý, sbírky jsou precizně zkatalogizované (a například ta Selznickova umožňuje snadné vyhledávání alespoň na úrovni krabic), objednávání materiálů ze skladu je díky online systému velmi jednoduché a uživatelsky příjemné, a i když v čítárně panují přísná pravidla pro zacházení s materiály, nikdy nemáte pocit, že byla nastavena zcela arbitrárně a bez rozmyslu (v HRC je například povoleno focení pro badatelské účely, můžete si s sebou vzít mobilní telefon, což v USA zdaleka není samozřejmostí, atd.). Velmi záslužné je také to, že HRC prostřednictvím vlastního stipendijního systému podporuje příjezd vědců, pro které je Texas trochu „z ruky“. Dobrá zpráva pro nás je, že žádosti o tuto formu podpory mohou podat i občané jiných zemí včetně České republiky. Podrobnější informace jsou k nalezení zde.

Harry Ransom Center už 60 let vzorně naplňuje své poslání spočívající v uchovávání a zpřístupňování vzácných materiálů z oblasti kultury a umění. Přínos této instituce rozvoji humanitních oborů a vzdělávání široké veřejnosti je nedocenitelný v americkém i celosvětovém měřítku a já jsem přesvědčený, že z jejích sbírek a aktivit budou také v dalších letech profitovat tisíce lidí prahnoucích po vědění.

Na stopě Selznickovi IV.

Forest Lawn Memorial Park Glendale

Jestliže opomenutí Davida Selznicka při budování Chodníku slávy mohlo značit, že producent v 50. letech ztratil svou pozici mezi hollywoodskou smetánkou, místo jeho posledního odpočinku naopak jednoznačně ohlašuje příslušnost k americké společenské elitě. Selznickovy ostatky byly uloženy do rodinné hrobky, která je součástí prestižního, soukromě vlastněného hřbitova Forest Lawn Memorial Park v Glendalu, asi 13 kilometrů severně od centra Los Angeles.

Hrobka se nachází v místním mauzoleu, v tzv. Svatyni důvěry (Sanctuary of Trust), ve které platí velmi přísný režim: veřejnost do ní může jen nahlédnout z hlavní chodby a focení je – stejně jako v celé budově – přísně zakázáno. Na stejném místě jsou dále pohřbeni i Selznickův otec Lewis a bratr Myron a údajně zde byl rozprášen i popel Selznickovy druhé manželky Jennifer Jones, jejíž jméno však na náhrobku chybí. (Jones se po Selznickově smrti provdala za milionáře a filantropa Nortona Simona, kterého přežila o 16 let. Před svou smrtí v roce 2009 patrně instruovala svou rodinu, že chce být pohřbena po boku svého předchozího, v pořadí druhého manžela, ke kterému ji pojilo silné osobní i profesní pouto. Pro úplnost: než se v roce 1949 stala Selznickovou ženou, byla Jones v manželském svazku s hercem Robertem Walkerem.)

Přestože některé části Forest Lawn Memorial Parku jsou veřejnosti zapovězeny (a dohlíží na ně velmi bdělá ostraha), většina z nich je volně přístupná. Týká se to pochopitelně venkovních prostor, ale i některých místností Velkého mauzolea. Hlavní chodba vás dovede k monumentální vitráži, která byla vytvořena podle Leonardovy Poslední večeře. Po obou stranách pak chodbu lemují kopie slavných soch od Michelangela včetně Davida a Mojžíše. V mauzoleu jsou vedle Selznicka pohřbeny i další osobnosti spojené s filmem (mezi nimi Clark Gable, Carole Lombard, Red Skelton, Elizabeth Taylor, Irving Thalberg nebo Jean Harlow), největší zájem však od roku 2009 vzbuzuje hrobka Michaela Jacksona, která ovšem je – k lítosti nespočtu fanoušků a fanynek – rovněž v uzavřené části budovy.

Návštěva hřbitova v Glendalu je bezpochyby velmi specifický zážitek. Ročně sem zavítají desítky tisíc turistů a ačkoliv většina sem směřuje ve snaze navštívit místa odpočinku svých oblíbených umělců nebo celebrit (nebo se k nim alespoň přiblížit), někteří sem mohou přijíždět i kvůli prvotřídním výstavám, neboť v místním muzeu byly v minulosti k vidění například práce Rembrandta nebo Matisse (v době mé návštěvy muzeum vystavovalo fotografie z mexické návštěvy Davida Bowieho). K muzeu přináleží obchod se suvenýry, který jen dovršuje bizarní spojení záhrobní spirituality a komerce, které celé místo charakterizuje. Není divu, že Forest Lawn Memorial Park, známý též jako Disneyland pro mrtvé, inspiroval Evelyna Waugha k napsání satiry The Loved One a investigativní novinářku Jessicu Mitford k vytvoření vlivného spisu The American Way of Death.


Na YouTube se nachází kvalitně zpracovaný průvodce hřbitovem, jehož druhý díl se zaměřuje na „rezidenty“ Velkého mauzolea. Oficiální stránky hřbitova najdete zde.

Na stopě Selznickovi III.

Hollywoodský Chodník slávy (Walk of Fame)

V polovině 50. let se hollywoodská obchodní komora (chamber of commerce) rozhodla vytvořit nové turistické lákadlo a zároveň připomenout a oslavit svůj trvající význam jakožto centra světového šoubyznysu. Výsledkem dlouhých úvah byl Chodník slávy, lemující Hollywood Blvd. a část Vine Street. První várku vybraných osobností tvořilo 1 558 jmen reprezentujících film, televizi, rozhlas a nahrávací průmysl. K překvapení mnohých však mezi oceněnými chyběl David O. Selznick, producent Jihu proti SeveruRebeccy a dalších filmů, které se nepřehlédnutelně zapsaly do dějin americké kinematografie. Selznick jistě rozhodnutí nesl velmi nelibě – zvlášť když mezi uctěnými osobnostmi z filmové branže byla řada těch, jejichž kariéry výrazným způsobem pomáhal formovat (Ingrid Bergman, Gregory Peck, Joan Fontaine, Joseph Cotten, Dorothy McGuire nebo jeho manželka Jennifer Jones), a zároveň těch, kteří patřili mezi jeho konkurenty (Darryl F. Zanuck nebo Samuel Goldwyn).

K nápravě tohoto pochybení došlo až 26. října 2004, tedy čtyřicet let po Selznickově smrti. Hvězda nesoucí Selznickovo jméno byla odhalena před Rooseveltovým hotelem (nejstarším, kontinuálně fungujícím hotelem v Los Angeles) na adrese 7 000 Hollywood Blvd., naproti slavného Graumanova čínského kina. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnil producentův syn Daniel, který potvrdil, že opomenutí hollywoodské obchodní komory z roku 1960 se jeho otce velmi dotklo.

Dnes Chodník slávy čítá více než 2 500 hvězd a lemuje 18 bloků městské zástavby. Každoročně jej navštíví přes 10 milionů turistů z celého světa, což jej řadí k nejoblíbenějším atrakcím v Kalifornii. Redaktoři Los Angeles Times připravili užitečného průvodce, který umožňuje vyhledávání a třídění oceněných osobností dle nejrůznějších kategorií.

Na stopě Selznickovi II.

Bývalé ateliéry MGM

Selznickovo studio v Culver City je sice pro veřejnost uzavřeno, ale o pár bloků dál se nachází obrovský komplex ateliérů, úředních budov, laboratoří a dílen, který je – po zaplacení vstupného a zarezervování termínu – přístupný. Prostory dnes kontroluje společnost Sony Pictures, ale v letech 1924 až 1986 byly neodmyslitelně spjaty se značkou MGM. Selznick pro tuto věhlasnou produkční a distribuční firmu pracoval v druhé polovině 20. a první polovině 30. let a zejména na sklonku svého působení zde dohlížel na vznik prestižních a divácky i kriticky úspěšných titulů jako Večeře o osmé (Dinnet at Eight, 1933), Viva Villa! (1934), Anna KareninaDavid Copperfield a A Tale of Two Cities (všechny tři 1935).

Pěší prohlídka v doprovodu průvodce vás vyjde na necelých 50 dolarů. Během dvou hodin stihnete navštívit několik ateliérů, které se dnes využívají zejména k natáčení televizních pořadů (Wheel of FortuneJeopardy), ale v minulosti v nich stály kulisy například k Čaroději ze země Oz (The Wizard of Oz, 1939). Slavnou minulost MGM dnes připomínají jen názvy některých budov (Judy Garland, Clark Gable). Současný majitel studií, společnost Sony Pictures, se více identifikuje se značkou Columbia Pictures, kterou kontroluje od roku 1989. Proto fasádám některých staveb dominují obří plakáty na filmy Columbie, například Ztracený obzor (Lost Horizon, 1937) nebo Lawrence z Arábie (Lawrence of Arabia, 1962).

Paramount Pictures

Organizované prohlídky nabízí i Paramount Pictures, která jako jediná z tradičních hollywoodských společností stále sídlí v Hollywodu, Selznick zde strávil pohnutých 30 měsíců na přelomu 20. a 30. let, kdy filmový průmysl v USA podstupoval zvukovou revoluci. Na starosti zde měl mj. gangsterské drama Street of Chance (1930) s Williamem Powellem, jeden z prvních projektů, na němž mu osobně velmi záleželo. Angažmá u Paramountu Selznickovi rovněž zprostředkovalo kontakty s mnoha lidmi, kteří pro něj byli v následujících letech profesně velmi důležití, například s režiséry Georgem Cukorem a Johnem Cromwellem.

Na jihozápadní straně ateliéry Paramountu sousedily s RKO, ale po zániku této společnosti v 50. letech došlo k propojení prostor do jednoho velkého komplexu. Prohlídka ateliérů tak dnes současně znamená návštěvu dalšího z majors, u kterého Selznick během svých začátků působil: shodou okolností Selznick k RKO nastoupil hned po svém odchodu z Paramountu, takže změna zaměstnavatele pro něj neznamenala velké stěhování (je ale pravda, že některé filmy RKO natáčeli ve svých ateliérech v Culver City, které – aby to bylo ještě zamotanější – v polovině 30. let připadly Selznickovi).

Prohlídka Paramount Pictures Studios je koncipovaná obdobně jako u Sony Pictures – s tím hlavním rozdílem, že se nepohybujete pěšky, ale ve vláčku, respektive v golfovém vozíku. Bohužel trasa není příliš historicky orientovaná a hlavní zastávky se soustředí na ateliéry, ve kterých aktuálně stojí kulisy k televizním talk-shows (Dr. Phil) nebo seriálům (School of RockGrace and Frankie). Pokud ale zapojíte trochu fantazie, není tak těžké si představit, jak zde před 70 lety vznikaly filmy jako Pojistka smrti (Double Indemnity, 1944) nebo Sunset Blvd. (1950).

Poznámka: Pokud toužíte po dobře koncipované prohlídce některého z filmových studií, nejlepší volbou je (vedle velmi specifického zážitku v zábavním parku Universal Studios) návštěva Warner Bros. v Burbanku. Poslední zástupce Velké pětky z období klasického Hollywoodu – 20th Century Fox (dříve psáno Twentieth Century-Fox) – organizované prohlídky v tuto chvíli nenabízí.

Na stopě Selznickovi I.

Staré studio Thomase Ince v Culver City

Aby se v roce 1935 mohl David O. Selznick stát plnohodnotným nezávislým producentem, schopným konkurovat majors, potřeboval získat pod svou kontrolu ateliéry, v nichž by mohl naplňovat vizi založenou na tvorbě uměleckých a zároveň komerčně úspěšných snímků. Přestěhoval se proto do bývalého studia filmového průkopníka Thomase Ince v Culver City.  Na adrese 9336 West Washington Boulevard, jen pár bloků od ateliérů hollywoodského giganta MGM, Selznickova společnost sídlila dalších více než dvacet let.

Thomas Ince nechal ateliéry, rozkládající se na ploše téměř 6 hektarů, postavit v roce 1918. Po jeho předčasné smrti v roce 1924 je využíval producent a režisér Cecil B. DeMille (natočil zde například velkolepého Krále králů), než je o další čtyři roky později odkoupila firma Pathé. Ta brzy poté zfúzovala se společností RKO, která ateliéry nadále provozovala pod sjednoceným názvem RKO-Pathé, aby je odlišila od svých prostor v Hollywoodu (asi 12 km severovýchodním směrem). Selznick pro RKO v první polovině 30. let pracoval – dohlížel například na produkci King Konga (1933) -, takže místo důvěrně znal, když se tam v roce 1935 nastěhoval.

Ateliéry v Culver City brzy charakterizovaly Selznickovy produkční aktivity do té míry, že záběr fasády přední budovy, která sloužila jako administrativní centrum, byl použit jako základ pro logo společnosti uvozující všechny její tituly od roku 1937 dál včetně toho nejslavnějšího – Gone with the Wind. Dále zde byly natáčeny úspěšné filmy jako Zrodila se hvězdaIntermezzoRebecca nebo Souboj na slunci. V polovině 50. let, tedy v době, kdy Selznick v transformujícím se filmovém průmyslu vyklidil pozice, získala kontrolu nad ateliéry společnost Desilu, která se v nich věnovala zejména televizní produkci. Po roce 1970 prostory několikrát změnily majitele, než je v roce 2014 za 85 milionů dolarů odkoupila investiční skupina Hackman Capital Partners, která je nadále pronajímá filmovým a televizním producentům. Ateliéry tak i po 99 letech existence slouží stejnému účelu, se kterým byly zakládány. Milovníky filmu může mrzet pouze skutečnost, že prostory nejsou zpřístupněny veřejnosti, takže je lze obdivovat pouze z okolních ulic. Naštěstí výhled na ně je většinou ničím nerušený, jak dokazují následující fotografie pořízené letos v červnu.