Díky spolupráci Noir Film Festivalu a společnosti Art4Film Alana Záruby spatřil světlo světa další blu-ray s klasickým hollywoodským filmem. Tentokrát jde o novinářské drama Billyho Wildera Eso v rukávu (Ace in the Hole, 1951) s fenomenálním Kirkem Douglasem. Edice se tak rozrostla na pět kousků a ke čtyřem z nich, včetně toho letošního, jsem napsal průvodní esej do bookletu. První čtyři tituly – tedy Rebecca (1940), Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), Není cesty ven (No Way Out, 1950) a Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955) – byly navíc seskupeny do kolekce a jsou k dostání za zvýhodněnou cenu. Všechny nákupy dělejte na webu Art4Film.
Eso v rukávu (Ace in the Hole, 1951) 111 min., 1080p HD anglický zvuk, české a anglické titulky k dostání na webu Art4Film
Provokativní sourozenec Pojistky smrti a Sunset Blvd. od mistra cynismu Billyho Wildera, s intenzivním hereckým výkonem Kirka Douglase v top formě
V době vzniku Eso v rukávu komerčně pohořelo. První film Billyho Wildera v roli producenta a po tvůrčím rozchodu se scenáristou Charlesem Brackettem doplatil patrně na to, že až příliš naléhavě a odvážně tepal do institucí považovaných za základ americké demokracie, tedy vlády, policie a především svobodného tisku. Příběh oportunistického novináře Chucka Tatuma, který neváhá zneužít tragické události ve svůj kariérní posun, se ale ukázal jako univerzálně platný a z filmu se po zásluze stala klasika. Díky společnosti Art4Film a Noir Film Festivalu vychází Eso v rukávu vůbec poprvé na jakémkoliv typu nosiče opatřeném českou jazykovou podporou.
Edice noirových blu-rayů, připravovaná ve spolupráci Noir Film Festivalu a společnosti Art4Film Alana Záruby, se letos rozrostla o další položku, pozdní film noir režiséra Roberta Aldriche Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955). Podobně jako u Rebeccy (v roce 2019) a Není cesty ven (2021) jsem připravil úvodní text pro dvanáctistránkový barevný booklet. Fanoušci filmu noir a sběratelé kulatých filmových nosičů nemají na výběr…
Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955) 107 min., 1080p HD anglický zvuk, české a anglické titulky k dostání na webu Art4Film
Nekompromisní noir nukleárního věku pro ty, kteří už viděli Maltézského sokola a Hluboký spánek a chtějí víc.
Film režiséra Roberta Aldriche Líbej mne až k smrti vznikl na samém sklonku hlavního noirového cyklu, což mu umožnilo převrátit řadu jeho charakteristických rysů naruby. Hlavním hrdinou už není chandlerovský moderní rytíř s přísně nastavenými morálními zásadami, ale bezskrupulózní Mike Hammer, jenž si libuje v násilí a jehož praktiky jsou z části ospravedlnitelné pouze proto, že lidé kolem něj jsou snad ještě amorálnější než on. Aldrich a jeho spolupracovníci se rozhodli vynechat voiceover a flashbackovou strukturu a místo toho vyprávění ženou nezadržitelným tempem vpřed. Na úrovni stylu pracují s množstvím rakurzů, vychýlených či hloubkových kompozic, nočních scén nebo nezvyklých ruchů, jež všechny posilují celkový dojem neklidu, zmaru a bezvýchodnosti.
9. ročník Noir Film Festivalu je už pár dní minulostí, ale já se k němu v myšlenkách stále vracím. Nepřestává mě fascinovat, že se nám – týmu vedenému od samého počátku Vítkem Grigartzikem – podařilo vybudovat akci s tak specifickým profilem a udržet ji skoro celou dekádu, navzdory mnoha nepřízním osudu, jako jsou nestálost financování, zvyšující se ceny práv, nutnost přesídlit do nového dějiště (dokonce dvakrát) nebo covid.
Za to, že jsme se letos v srpnu mohli sejít už podeváté, patří velký dík desítkám jedinců, soukromých firem i veřejných institucí. Děkuji všem, kteří festival finančně nebo institucionálně podpořili – ať už šlo o velký grant nebo drobný osobní příspěvek. Za vřelé přijetí děkuji majitelům a správcům hradu Český Šternberk, který se nám po Křivoklátu stal novým domovem (doufejme, že ne pouze dočasným). Děkuji svým kolegům z organizačního štábu, že se s přesunem zvládli vypořádat a že celé akci znovu zajistili prvotřídní podmínky. (Je to k neuvěření, ale když se Český Šternberk hluboko v minulosti stavěl – a pak mnohokrát dostavoval a přestavoval – nikdo nemyslel na to, že se v jeho sálech a na nádvoří budou promítat filmy!) A zejména děkuji všem našim divákům a divačkám, ať už jsou s námi od začátku nebo nás objevili teprve letos. Vždycky žasnu, jakou důvěru v nás vkládají a ve velkém se chodí dívat na stále obskurnější filmy. Vstát brzo ráno a jít na projekci tříhodinového bollywoodského noiru nebo vydržet až do půlnoci, abyste se mohli podívat na sedmdesátiminutové béčko z 50. let, to chce opravdu odhodlání a zaujetí pro věc.
Díky podpoře všech zmíněných můžeme začít pracovat na programu 10. ročníku, který, jak doufáme, těm předchozím neudělá ostudu a naopak třeba ještě přidá něco navíc. Za rok na viděnou!
Organizační tým, který připravil 9. ročník Noir Film Festivalu. Foto: Petr Našic
I letos jsme na Noir Film Festivalu představovali a křtili skvělé filmy na kulatých discích určených pro domácí užití. Ve spolupráci s Magicboxem vyšlo DVD s méně známým snímkem tvůrčího dua Karel Kachyňa – Jan Procházka Závrať (1962). Příběh o nerovném vztahu sedmnáctileté Božky a staršího řidiče kamionu Gáby vyniká zejména mimořádnou kamerou Josefa Vaniše, která má světové parametry. Z toho důvodu film nejlépe vynikne na velkém plátně (jak taky jinak), ale ani na kvalitní HD televizi se neztratí. V prodeji od 1. září například zde.
Společnost Art4Film Alana Záruby se potom zasloužila o to, že noirová kolekce blu-rayů se rozrostla už na tři položky: po Rebecce (2019) a Sladké vůni úspěchu (2020) jsme sáhli po vynikajícím „rasovém dramatu“ Josepha L. Mankiewicze Není cesty ven, který se v roce 1950 stal debutem Sidneyho Poitiera. V bookletu najdete moji esej, kde snímek zasazuji do historického kontextu a popisuji okolnosti jeho vzniku a uvedení do kin. Disk – spolu s ostatními tituly kolekce – je možné objednat na webu vydavatele za 399 Kč.
Pokud všechno dobře dopadne, oznámíme brzy ještě jedno blu-ray překvapení…
Přesně za dva týdny odstartuje 9. ročník Noir Film Festivalu. Máme nový web, nové místo konání (krásný hrad Český Šternberk) a změna postihla i délku celé akce – začínáme totiž už ve středu. Vše ostatní ale zůstává při starém. Program je opět zacílený na hollywoodskou klasiku, kterou zastupuje retrospektiva Idy Lupino, pocty hereckým ikonám Bette Davis a Victoru Matureovi, filmy s motivem ztráty paměti a pětice titulů z přelomu 40. a 50. let namířených proti rasismu a xenofobii. Dále letos dostane prostor exotika z Bollywoodu, cinefilní tvorba bratrů Coenových a tradiční výběr československých snímků s noirovým nádechem. Uvidíme se mezi 18. a 22. srpnem v Českém Šternberku!
Pro nerozhodné nabízím svých deset programových tipů (osm za každou sekci a dva bonusy):
Budím se s křikem(20. 8. 2021 | 18:30 – sál innogy) – skvělá ukázka raného noiru a doklad toho, že vynikající film v tomto stylu dokázal natočit i někdo takový jako H. Bruce Humberstone
Fargo(19. 8. 2021 | 11:00 – sál Nova Cinema + 20. 8. 2021 | 13:45 – sál Velvyslanectví USA) – bratři Coenovi nepotřebují reklamu, pokud bych se ale měl rozhodnout, který z jejich filmů vidět na velkém plátně, vyberu mrazivé (ale taky velice zábavné a nakonec vlastně i hřejivě laskavé) Fargo
Levárna(22. 8. 2021 | 14:30 – sál Velvyslanectví USA) – přijďte se podívat, jak maloval světlem (a stínem) legendární kameraman John Alton; stylovější zakončení festivalu jsme si nemohli přát
Mlha (19. 8. 2021 | 14:15 – sál Nova Cinema + 21. 8. 2021 | 17:15 – sál Victora Maturea) – bollywoodská adaptace románu Daphne du Maurier Mrtvá a živá, jehož slavnější filmovou verzi od Alfreda Hitchcocka jsme uváděli před dvěma lety; prostředí středověkého hradu skvěle podtrhne intenzivní duchařskou atmosféru
Není cesty ven(19. 8. 2021 | 21:00 – nádvoří Kašpara Sternberga) – ten nejlepší příklad společensky uvědomělé filmařiny, kterou ve Foxu prosazoval Darryl F. Zanuck; více jsem se o filmu rozepsal pro booklet speciální Blu-ray edice, kterou během festivalu představíme
Příchozí z temnot(19. 8. 2021 | 18:45 – sál innogy) – kuriozita v podobě československého němého filmu s hororovým laděním, který se částečně natáčel i na hradě Český Šternberk; živý hudební doprovod zajistí Terezie Kovalová
Stopař(18. 8. 2021 | 18:45 – sál Victora Maturea + 21. 8. 2021 | 00:00 – sál Velvyslanectví USA) – svižný a napínavý noir od inspirativní Idy Lupino, které letos vzdáváme hold prostřednictvím unikátní retrospektivy
Vysoká zeď(18. 8. 2021 | 18:15 – sál innogy + 21. 8. 2021 | 10:00 – sál Velvyslanectví USA) – výborný a vizuálně působivý „psychiatrický noir“ od podceňovaného Curtise Bernhardta s Robertem Taylorem v životní roli
Závrať(19. 8. 2021 | 14:00 – sál innogy + 21. 8. 2021 | 18:30 – sál Nova Cinema) – sám jsem tento výsledek spolupráce Karla Kachyni a Jana Procházky ještě neviděl, ale věřím svým kolegyním, Veronice Zýkové a Janě Bébarové, které jej zahrnuly samou chválou; pokud mi na festivalu unikne, budu mít šanci zakoupit si ho ve speciální edici na DVD
Hlavní retrospektivní sekce letošního ročníku Noir Film Festivalu (18.–22. 8. 2021) se zaměří na režijní tvorbu Idy Lupino. Následující řádky původně vznikly pro web a katalog festivalu. Po stručném profilu následují hesla k pěti snímkům z režisérčina portfolia, k nimž se nám podařilo získat práva a nosiče v odpovídající obrazové kvalitě.
Když slavný filmový kritik Andrew Sarris hodnotil režijní tvorbu Idy Lupino, jediné soustavně aktivní hollywoodské režisérky přelomu 40. a 50. let, vystačil si pouze s jednou větou: „Filmy režírované Idou Lupino vykazují mnoho z citu, ale málo z dovedností, které tak obdivuhodně demonstrovala jako herečka.“ Od roku 1968, kdy se tato slova poprvé objevila v neoficiální bibli auteurismu The American Cinema: Directors and Directions 1929–1968, byla mnohokrát kritizována jako nespravedlivý a přehlíživý odsudek nevelkého, ale tematicky i stylově překvapivě sevřeného korpusu děl.
Ida Lupino se narodila na sklonku první světové války v Londýně, kde také herecky debutovala, ale výrazněji se prosadila až v Hollywoodu, kam se dostala jako teprve šestnáctiletá dívka. I když byla někdy (dokonce sama sebou) označována za „poor man’s Bette Davis“ (Bette Davis pro chudé), diváci a divačky neměli problém rozpoznat její specifickou verzi ženské síly a odhodlání, kterou dávala na odiv v několika desítkách rolí v průběhu 30. a 40. let. Nejvděčnějších hereckých příležitostí se jí dostalo během několikaletého působení u Warner Bros., přičemž nejznámější z této doby zůstávají filmy Jezdci noci (They Drive by Night, 1940) a Vysoko v horách (1941, High Sierra), kde ji režíroval Raoul Walsh a jejím partnerem na plátně byl Humphrey Bogart.
S obrazem cílevědomé a emancipované ženy souzní i odvážný krok z konce 40. let, kdy se Lupino, zklamaná většinou hereckých nabídek, vydala na producentskou a režijní dráhu. Spolu s tehdejším manželem Collierem Youngem založila nezávislou produkční společnost The Filmakers, pro kterou sama režírovala několik nízkorozpočtových snímků s aktuálními, společensky relevantními tématy. Se stejnou vervou ve zbytku 50. a v průběhu 60. let pracovala pro televizi, kde se stala jednou z nejvýraznějších tvůrčích osobností.
Ida Lupino při natáčení filmu Stopař.
Nechtěná (Not Wanted, USA, 1949, 91 min.)
U snímku Nechtěná měla Ida Lupino původně figurovat „pouze“ jako spoluscenáristka a producentka (prostřednictvím vlastní společnosti Emerald Productions pojmenované podle uměleckého jména její matky). Režisér Elmer Clifton však po několika dnech natáčení prodělal infarkt a Lupino jej na tomto postu zastoupila (Clifton zemřel nedlouho po premiéře v říjnu 1949). Její neplánovaný režijní debut ukazuje příběh, který se „každým rokem odehraje nastotisíckrát“. V úvodu se seznamujeme s mladou, psychicky rozrušenou ženou, jež se pokusí o únos nemluvněte. V dlouhé retrospektivě je nám pak prozrazeno, co ji přivedlo do současného stavu. Lupino ve filmu otevírá specificky ženská témata jako mateřství či odlišné nároky společnosti na ženy oproti mužům. Její vidění světa ale není černobílé, což lze dobře vidět na pojetí postav (ženských i mužských) či ambivalentním závěru.
Žádný strach (Never Fear, USA, 1950, 82 min.)
Snímek Žádný strach už Lupino režírovala samostatně a pod hlavičkou společnosti The Filmakers, na jejíž chod dohlížela s manželem Collierem Youngem a scenáristou Malvinem Waldem (mj. esenciální docu-noir Obnažené město /The Naked City, 1948/), který nahradil původního obchodního partnera Ansona Bonda. V únoru 1950 Young a Lupino zveřejnili „Prohlášení nezávislých“, ve kterém deklarovali odklon od hollywoodského mainstreamu a úmysl zabývat se novými, společensky relevantními tématy. Drama Žádný strach se v souladu s touto uměleckou filozofií zaměřilo na příběh tanečnice, jejíž dobře nastartovanou kariéru zastaví obrna. Film se znovu soustředí na ženskou postavu a její pocity – zklamání, stud, ztrátu sebedůvěry, ale i odhodlání (v doslovném i přeneseném významu) postavit se znovu na vlastní nohy. Hlavní roli ztvárnila Sally Forrest, která si zahrála také v Nechtěné a Americkém děvčeti.
Americké děvče (Hard, Fast and Beautiful!, USA, 1951, 78 min.)
V roce 1950 Lupino natočila mimořádně odvážný snímek Outrage, který otevřel Hollywoodem dosud tabuizovanou problematiku znásilnění a jeho dopadu na ženskou psychiku. Bohužel však není na žádném nosiči dostupný v odpovídající kvalitě, takže jej na festivalu nemůžeme uvést. Dalším snímkem v režii Lupino se stala adaptace knihy od sportovního reportéra a spisovatele Johna Roberta Tunise z prostředí profesionálního tenisu Americké děvče. Příběh zkoumá vztah ambiciózní matky (Claire Trevor) a její sportovně nadané dcery (Sally Forrest) a prostřednictvím těchto dvou postav se také pokouší o obecnější výpověď o pozici žen v moderním světě a ceně, kterou si budování úspěšné kariéry vyžádá na vazbách s bezprostředním okolím. V cameo rolích se mihnou Ida Lupino a její herecký partner z (téměř) paralelně natáčeného noiru Na nebezpečném území (On Dangerous Ground, 1952) Robert Ryan.
Stopař (The Hitch-Hiker, USA, 1953, 71 min.)
Filmy Nechtěná, Žádný strach a Americké děvče sice nabízejí kritický pohled na soudobou americkou společnost a její instituce, ale málokdo by je opatřil jednoznačně noirovou nálepkou. Jinak je tomu u napínavého thrilleru Stopař inspirovaného skutečným případem masového vraha Billyho Cooka, který na přelomu let 1950 a 1951 zavraždil celkem šest osob. Snímek se tak stal dost možná jediným klasickým filmem noir americké výroby režírovaným ženou. Paradoxně se v něm ale žádná výrazná ženská postava nevyskytuje: sledujeme totiž dvojici mužů na rybářském výletě, ke kterým se záhy přidá nevítaný společník, hledaný zločinec Emmett Myers. Film se může spolehnout na svižné tempo, charismatické představitele hlavních rolí (zejména William Talman jako psychopatický zabiják na útěku se vryje do paměti) a působivou kameru noirového veterána Nicholase Musuracy.
Bigamista (The Bigamist, USA, 1953, 80 min.)
Název snímku Bigamista nenechává příliš prostoru pro dohady, o čem jeho příběh vypráví. Hlavním hrdinou je zdánlivě obyčejný pracující muž Harry (Edmond O’Brien), který však skrývá velké tajemství: má dvě manželky, každou v jiném městě, přičemž ony o sobě navzájem samozřejmě vůbec netuší. Přestože Idu Lupino můžeme vnímat jako (proto)feministickou autorku, ústředního hrdinu líčí s pochopením, spíše jako oběť systému než prohnaného ničemu. Za zmínku stojí také silně autobiografická rovina filmu: ženské role totiž ztvárnily Ida Lupino a Joan Fontaine, přičemž prvně jmenovaná se krátce před natáčením rozvedla se svým druhým manželem, blízkým spolupracovníkem a autorem scénáře k Bigamistovi Collierem Youngem, a „přenechala“ ho právě Fontaine, zatímco sama se provdala za herce Howarda Duffa. V dalších letech byla Lupino aktivní především v televizi, k filmové režii se vrátila už jen jedinkrát v roce 1966.
Ve dnech 20. až 23. srpna proběhne na tradičním místě – v unikátních prostorách středověkého hradu Křivoklát – už osmý ročník Noir Film Festivalu. Mám velkou radost, že se nám znovu podařilo sestavit silný program a tím vyvrátit předpovědi škarohlídů, že na takto úzce vymezené přehlídce nebudeme mít po dvou nebo třech ročnících co promítat.
Připraveno máme celkem 35 titulů, které jsme rozdělili do osmi programových bloků. Po mnohaletém bezvýsledném snažení jsme zajistili náplň do mimořádně atraktivní sekce „Milenci na útěku“. V miniretrospektivách představíme vizuálně opojnou spolupráci režiséra Anthonyho Manna a kameramana Johna Altona, podíváme se do svůdných i racionálně těžko uchopitelných světů Davida Lynche a odhalíme znepokojivou vizi zločinu podle spisovatelky Patricie Highsmith (a jejích adaptátorů). Tradiční pocty hereckým ikonám budou letos patřit statnému a charismatickému Burtu Lancasterovi a nenapravitelné femme fatale Claire Trevor. A chybět nebudou ani československé filmy či ochutnávka noirově spřízněné italské produkce. Několik klenotů nabídne i mimoběžný panel Zvláštní uvedení. Tímto vás na Křivoklát srdečně zvu a současně přikládám osobní seznam deseti filmů pro případ nerozhodnosti, na co vlastně během čtyř nabitých dnů zajít (stejně jako loni jsem vybral jeden titul z každé sekce a k takto vytvořené osmičce přihodil dva filmy jako bonus).
Americký přítel(Pátek | 21/8 | 13.15 | Biograf Sokol + Sobota | 22/8 | 15.45 | sál Nova Cinema) – opakované zhlédnutí se znalostí předlohy Patricie Highsmith mě utvrdilo, že jde možná o nejlepší film Wima Wenderse a o top adaptaci některého z románů ripleyovské pentalogie (a to má v obou kategoriích hodně silnou konkurenci)
Blázni do zbraní (Sobota | 22/8 | 21.00 | horní nádvoří) – těžko vybírat jediný titul v tak nabité sekci, ale ze všech těch mileneckých párů na útěku mám nejraději Annie a Barta; na velkém plátně do tmy zahaleného horního nádvoří budou nápadité vizuální hrátky Josepha H. Lewise vypadat skvěle, za to ručím!
Cizinci ve vlaku(Pátek | 21/8 | 21.00 | horní nádvoří) – režie Alfred Hitchcock, na scénáři podle stejnojmenného románu Patricia Highsmith spolupracoval Raymond Chandler, v životních úlohách excelují Farley Granger a Robert Walker… nic víc vědět nepotřebujete, program na páteční večer je jasný
Hrůzovláda(Pátek | 21/8 | 16.15 | sál Burta Lancastera) – barokně pojatý noirový příběh z období francouzské revoluce – netradiční kombinace, kterou byste si neměli nechat ujít
Kouzelný dům(Sobota | 22/8 | 10.45 | sál Nova Cinema) – vizuálně působivý film s motivem amnézie a snovými sekvencemi – kombinace jako vystřižená z klasického noiru, zde ale v podání Otakara Vávry a ještě před „oficiálním“ začátkem amerického cyklu
Mulholland Drive(Sobota | 22/8 | 16.00 | Biograf Sokol + Neděle | 23/8 | 12.45 | sál Nova Cinema) – jak jsem řekl v nedávném rozhovoru pro kinema.sk, jde podle mě nejen o nejlepší film v Lynchově úctyhodné kariéře, ale také o jedno z klíčových děl světové kinematografie po roce 2000… viděl jsem jej několikrát a vždy se stejným zaujetím
Posedlost(Čtvrtek | 20/8 | 14.15 | sál Claire Trevor + Sobota | 22/8 | 16.45 | sál Claire Trevor) – musím se přiznat, že v italském noiru mám sám velké mezery, a proto sázím na jistotu a volím v pořadí druhou adaptaci Cainova Pošťáka v režii vždy excelentního Luchina Viscontiho
Sbohem buď, lásko má(Pátek | 21/8 | 16.30 Biograf Sokol + Neděle | 23/8 | 13.30 | sál Burta Lancastera) – těžko věřit, že jsme čekali celých osm let, než odpromítáme tuto naprostou noirovou klasiku; tady není co řešit, Sladká vůně úspěchu musí ustoupit tomuto majstrštyku s brilantním obsazením a geniální kamerou Harryho J. Wilda
Špinavá dohoda(Čtvrtek | 20/8 | 21.00 | horní nádvoří + Neděle | 23/8 | 13.45 | sál Claire Trevor) – jeden z vrcholů skvěle fungující tvůrčí spolupráce Mann/Alton, který chytře variuje motivy spojené s narativním vzorcem milenců na útěku
Zabiják v ulicích New Yorku(Čtvrtek | 20/8 | 14.45 | sál Burta Lancastera) – patrně ne nejlepší, ale kuriózně možná nejaktuálnější film v programu – sedmdesát let staré béčko o virové nákaze šířící se velkoměstem; před projekcí nezapomeňte použít dezinfekci
Asi nikdy jsem v jednom roce nestrávil tolik času ve společnosti jednoho filmu, jako tomu bylo letos s Rebeccou (alias Mrtvou a živou). Nejdříve se kolem něj točil můj celosemestrální předmět Základy analýzy filmu: po dvanáct týdnů jsme se studenty a studentkami diskutovali o jeho vyprávěcí struktuře, práci kamery, konstrukci postav, autorském střetu režiséra Alfreda Hitchcocka a producenta Davida O. Selznicka, žánrovém zakotvení nebo způsobu převodu původního literárního textu. Nejsem si jistý, zda by se mnou návštěvníci kurzu souhlasili, ale ani na konci semestru mě neomrzelo o tomto filmu uvažovat a nahlížet jej z nových perspektiv.
V červnu jsem se ve francouzském Le Mans zúčastnil mezinárodní konference věnované autorce předlohy Daphne du Maurier. V příspěvku nazvaném „Looking for I“ jsem se zaměřil na proces obsazování hlavní ženské role – bezejmenné hrdinky, která je po sňatku s výrazně starším Maximem de Winterem konfrontována s duchem jeho předchozí manželky, obdivované i nenáviděné Rebeccy. Dostal jsem tak možnost zužitkovat materiály, které jsem nashromáždil během výzkumného pobytu v Harry Ransom Center v Austinu před dvěma lety (ve skutečnosti tyto dokumenty procházela a zaznamenávala moje žena Ksenia, která stojí v pozadí všeho, co napíšu a vytvořím). Během srpna jsem příspěvek přepracoval v plnohodnotný článek (s rozsahem asi 8 000 slov), který aktuálně prochází recenzním řízením a pokud všechno dobře dopadne, vyjde v připravované publikaci o Daphne du Maurier.
A konečně jsme Rebeccu uvedli i na letošním ročníku Noir Film Festivalu. U té příležitosti jsme také pokřtili premiérové české vydání filmu na blu-rayi. Ve stylové krabičce kromě disku najdete i booklet s esejí, ve které popisuji produkční historii Rebeccy a nesnadnou spolupráci Hitchcocka a Selznicka, jež i přes řadu neshod vyústila v mimořádný komerční i umělecký triumf. Pokud chcete naši aktivitu podpořit – a třeba i přispět k tomu, aby nezůstalo jen u tohoto jediného vydaného titulu – nejlépe tak učiníte zakoupením disku, například zde. Prášit se na něj určitě nebude – opakované zhlédnutí je totiž takřka nevyhnutelné.
Od 22. do 25. srpna se na hradě Křivoklát uskuteční už sedmý ročník přehlídky Noir Film Festival. Poté, co jsem tam loni z rodinných důvodů nemohl být, si letos účast nenechám ujít a už s předstihem se těším na unikátní festivalovou atmosféru i množství inspirativních setkání. S kolegyní Janou Bébarovou jsme opět sestavili program, za který dáme ruku do ohně. Programové sekce se tentokrát zaměřují na Fritze Langa, lupičský noir, adaptace děl Cornella Woolriche, japonské krimi a jakuza filmy či reprezentativní předchůdce klasického filmu noir. Každoroční poctu hereckým ikonám jsme letos věnovali nesmrtelnému páru Alan Ladd a Veronica Lake. Mimo hlavní sekce uvedeme Tarantinovy Gaunery (příznačně jen pár dní po české premiéře jeho devátého snímku Tenkrát v Hollywoodu) nebo krátkometrážní novinku z Austrálie. Každý z více než 35 titulů, které najdete v programu, je skvělý a stojí za vidění, ale abych vám usnadnil rozhodování, nabízím stejně jako loni desítku svých osobních favoritů (za každou sekci jednoho + dva bonusy).
Kolt místo klíče(Čtvrtek | 22/8 | 16:45 | sál Nova Cinema + Neděle | 25/8 | 13:15 | sál Nova Cinema) – sekci japonského noiru dominují dva filmy Seidžuna Suzukiho, ale mně je bližší vizuálně vytříbený hitman noir Takašiho Nomury, který se při jeho vzniku nechal ovlivnit poetikou italských spaghetti westernů
Křik chlapce(Čtvrtek | 22/8 | 12:15 | sál Alana Ladda + Sobota | 24/8 | 18:30 | sál Alana Ladda) – skvěle vygradovaný film noir s dětským protagonistou, který vznikl v režii bývalého kameramana Teda Tetzlaffa
Modrá dahlia(Sobota | 24/8 | 16:15 | sál Alana Ladda) – realizace původního scénáře Raymonda Chandlera, ve které sice chybí Philip Marlowe, ale i tak nezapře svého autora
Modrý anděl(Pátek | 23/8 | 12:00 | sál Veroniky Lake + Neděle | 25/8 | 13:30 | sál Fritze Langa) – první setkání legendární dvojice Josef von Sternberg a Marlene Dietrich, zde doplněné ještě famózním Emilem Janningsem
Polnočná omša(Pátek | 23/8 | 14:45 | sál Nova Cinema) – znepokojivé drama Jiřího Krejčíka, které na pozadí dramatických válečných událostí zkoumá otázky hrdinství a cti
Přízračná dáma(Čtvrtek | 22/8 | 21:00 | horní nádvoří + Sobota | 24/8 | 12:00 | sál Fritze Langa) – u nás málo známý noir Roberta Siodmaka s Ellou Raines v pozici vyšetřovatelky vraždy, z níž byl obviněn její šéf
Rebecca(Sobota | 24/8 | 21:00 | horní nádvoří) – elegantní gotická romance podle předlohy Daphne du Maurier, která vznikla na úvod spolupráce Davida O. Selznicka a Alfreda Hitchcocka; před projekcí bude pokřtěna blu-ray edice, která vznikla za naší asistence
Tajemství za dveřmi(Pátek | 23/8 | 15:45 | sál Veroniky Lake + Sobota | 24/8 | 14:00 | sál Alana Ladda) – atmosférický gotický noir Fritze Langa, o který jsme usilovali několik let v řadě, ale teprve teď se nám podařilo zajistit jeho promítání
Vrah mezi námi(Čtvrtek | 22/8 | 14:00 | sál Alana Ladda) – klasika rané zvukové kinematografie, která vyniká promyšlenou formou i nezvyklým pojednáním citlivé problematiky
Zítřek nemá šanci(Neděle | 25/8 | 16:00 | sál Veroniky Lake) – elegický dovětek za klasickým filmem noir s výborným obsazením a v režii spolehlivého Roberta Wise
Kompletní program stejně jako praktické informace potřebné k vaší návštěvě najdete na našich webových stránkách. Přijeďte, nebudete litovat!
Už šest let je v mém životě konec srpna spojený s konáním Noir Film Festivalu. Letošní ročník, který odstartuje již za týden, možná bude první, kterého se osobně nezúčastním (z radostných rodinných důvodů), nicméně i tak jsem se na jeho přípravě podílel v obvyklé míře. S kolegyní Janou Bébarovou jsme sestavili pestrý a snad i divácky atraktivní program, kterému pro mě dominují čtyři hlavní, navzájem se protínající linie: problematika nestabilní lidské psychiky, nejjasněji artikulovaná v sekci nazvané Psycho noir; prostředí věznice nebo léčebny, kterému jsme také věnovali samostatný programový blok; archetyp femme fatale a jeho historická revize od 80. let do současnosti; a rebelství Samuela Fullera, odvážného producenta, scenáristy a režiséra, který během své dlouhé kariéry soustavně bořil konvence a usiloval o výsostně autorský projev.
V souvislosti s Fullerovou miniretrospektivou na Křivoklát zavítá jeho dcera Samantha, autorka povedeného dokumentu A Fuller Life (2013), jehož vznik jsem před lety podpořil na Kickstarteru a který nyní bude na festivalu odpromítán v české premiéře. Dalším objevem by se pro tuzemské publikum mohla stát nízkorozpočtová novinka Bílá orchidej (White Orchid, 2018), nasnímaná v atraktivních kalifornských exteriérech a umně si pohrávající se základními pilíři noirové poetiky.
Celkem letošní program čítá 40 položek, mezi nimiž – a za to ručím – nenajdete slabý nebo nezajímavý film. Pokud byste se mě však přesto ptali na preference, zde je mých deset programových tipů (v abecedním pořadí; link vede na krátkou anotaci připravenou pro festivalový katalog):
Až se vrátíš…(Pátek | 24/8 | 15.00 | Sál Idy Lupino) Bílý žár(Sobota | 25/8 | 21.15 | Horní nádvoří hradu) Co se vlastně stalo s Baby Jane?(Neděle | 26/8 | 10.00 | Sál HBO) Dívka s hyacinty(Sobota | 25/8 | 12.00 | Sál Roberta Ryana) Hrubá síla(Pátek | 24/8 | 14.45 | Sál Roberta Ryana + Neděle | 26/8 | 11.30 | Sál Idy Lupino) Nájemná vražda(Sobota | 25/8 | 13.15 | Sál HBO) Násilný čin(Neděle | 26/8 | 15.45 | Sál Roberta Ryana) Podvod(Sobota | 25/8 | 14.15 | Sál Roberta Ryana) Zátah na Jižní ulici(Pátek | 24/8 | 21.15 | Horní nádvoří hradu) Žár těla (Sobota | 25/8 | 18.00 | Sál HBO)
Šestý NFF proběhne ve dnech 23. až 26. srpna na hradě Křivoklát. Pokud zvažujete návštěvu, všechny praktické informace najdete na našem webu.
Letos se navíc konání festivalu krásně doplňuje s tématem srpnového čísla časopisu Cinepur, jímž se stal neo-noir. Neodolal jsem a přispěl jsem článkem o počátcích neo-noiru, které spatřuji ne v 70. letech jako většina autorů, ale už v dřívějším, transformativním období let 1955 až 1965. Konkrétně se v textu zaměřuji na šestici filmů, mezi nimiž nechybí dva tituly promítané letos na Křivoklátě – nízkorozpočtová Nájemná vražda a Nahý polibek Samuela Fullera. O čtení na Noir Film Festival tedy máte postaráno. Obsah 118. čísla Cinepuru najdete zde, pokud nepatříte mezi odběratele, svůj výtisk si můžete objednat tady.
Zde krátká ochutnávka z mého článku:
FILM NOIR ZNOVUZROZENÝ / POČÁTKY NEO-NOIRU V AMERICE
„Neo-noir zná svou minulost. Zná pravidla hry a ví, jak je porušit.“ Motto sborníku s jednoduchým názvem Neo-Noir, který v roce 2009 sestavila trojice Mark Bould, Kathrina Glitre a Greg Tuck, funguje jako stručná, ale výstižná definice cyklu, který postupně nahradil klasický film noir obvykle spojovaný s americkou kinematografií čtyřicátých a padesátých let. Uvedená teze je východiskem i tohoto článku, ve kterém je za charakteristický rys neo-noiru považována právě jeho sebeuvědomělost, jež se projevuje různými strategiemi. Od nostalgického potvrzování po subverzivní ohýbání noirových konvencí ve vztahu k typickým postavám či tématům, vzorcům vyprávění a technikám filmového stylu.
Film noir se stal na poměry hollywoodské kinematografie nezvykle sebeuvědomělým korpusem děl již brzy poté, co se prosadil jako jedna z dominantních forem americké filmové produkce bezprostředně po skončení druhé světové války. Nijak zvlášť mu v tom nepřekážela skutečnost, že pod tímto jménem – dnes běžně užívaným i mimo odborné kruhy – jej v té době znala pouze hrstka kritiků a filmových fanoušků z Francie. Jen v roce 1947 šly například do kin formální experimenty Dáma v jezeře (Lady in the Lake) a Temná pasáž (Dark Passage), oba testující limity techniky subjektivní kamery, parodicky laděná komedie s Bobem Hopem Má oblíbená brunetka (My Favorite Brunette) nebo snímek Pursued, který jako jeden z prvních přenesl poetiku a archetypální postavy filmu noir do žánru westernu. Vedle tendence k narativním a stylovým inovacím a překvapivým žánrovým průnikům americký film noir disponoval i obdivuhodnou schopností funkčně se přizpůsobovat společenskému klimatu nebo technologickým změnám (studená válka, poválečný příklon k realismu). Ve výsledku tedy nejde o tak uniformní styl, jak se mnohdy soudí.
Nicméně ať už film noir nabyl jakýchkoliv podob, v první polovině 50. let celý cyklus vykazoval známky vyčerpání. K jeho postupnému úpadku přispěl rozklad studiového systému, v jehož důsledku výrazně poklesl celkový objem hollywoodské produkce, a téměř paralelně probíhající nástup barevného filmu a širokého formátu, který spolu s konkurencí televize vedl k upřednostňování spektakulárnějších žánrů. Tyto faktory vedly v úhrnu k tomu, že film noir takřka vymizel z áčkové produkce a stal se doménou béčkového filmu. (…)
Letos se navíc konání festivalu krásně doplňuje s tématem srpnového čísla časopisu Cinepur, jímž se stal neo-noir. Neodolal jsem a přispěl jsem článkem o počátcích neo-noiru, které spatřuji ne v 70. letech jako většina autorů, ale už v dřívějším, transformativním období let 1955 až 1965. Konkrétně se v textu zaměřuji na šestici filmů, mezi nimiž nechybí dva tituly promítané letos na Křivoklátě – nízkorozpočtová Nájemná vražda a Nahý polibek Samuela Fullera. O čtení na Noir Film Festival tedy máte postaráno. Obsah 118. čísla Cinepuru najdete