Archiv štítku: článek

Dlouhá cesta k publikaci

Nikdy jsem nežil v iluzi, že by publikování v odborných zahraničních časopisech bylo snadné a rychlé. Až donedávna jsem ale netušil, o jak náročný a zdlouhavý proces v některých případech může jít.

V průběhu roku 2015 jsem dostal od muzikologa Martina Čurdy pozvánku na jím pořádané sympozium věnované hudebnímu skladateli Pavlu Haasovi, které se konalo v Cardiffu na konci ledna 2016. Pro tu příležitost jsem si připravil půlhodinový příspěvek zaměřený na spolupráci bratrů Pavla a Huga Haasových a zejména na způsob, jakým se Pavlova tragická smrt v Osvětimi otiskla do Hugových filmů natočených v USA. Hollywoodskými filmy Huga Haase jsem se zabýval už v rámci své dizertační práce, která v roce 2015 vyšla i v knižní podobě. Toto však byla první velká příležitost promyslet téma z jiného úhlu pohledu a zaměřit se na to, jak se jeho autorské nízkorozpočtové snímky jako Dívka na mostě (The Girl on the Bridge, 1951) nebo Podivné okouzlení (Strange Fascination, 1952) staly prostorem pro vyjádření traumatu způsobeného holokaustem a ztrátou blízkých.

Přesně o rok později jsem s podobným tématem vystoupil na konferenci v Moskvě a následně jsem poznámky přepracoval v plnohodnotný článek. Od začátku jsem byl rozhodnutý prosadit jej do některého anglicky psaného zahraničního časopisu. Z Film History mi napsali, že téma je zajímavé, ale hodilo by se spíše do periodika zabývajícího se přímo holokaustem nebo židovskou kulturou. Zkusil jsem tedy Holocaust and Genocide Studies, odkud mi zase přišla zpráva, že se článek více hodí do filmovědného časopisu…

V červenci jsem rukopis odvážně poslal do legendárního časopisu Screen, kde ale neprošel recenzním řízením. To mě nepřekvapilo, protože tuto proceduru ve Screenu úspěšně absolvuje jen 11 % obdržených textů. Teprve v listopadu 2017 jsem dostal pozitivní zprávu, že článek byl přijat časopisem Jewish Film and New Media (přesně ta kombinace, kterou jsem potřeboval!), jejž pro vydavatelství Wayne State University Press sídlící v Detroitu připravují Nathan Abrams a Nir Cohen. Velmi mě potěšily i posudky, které mi vytýkaly pouze drobnosti, takže úpravy mi nezabraly příliš dlouhou dobu.

Pak se ale nic nedělo. Po půl roce jsem už byl notně netrpělivý a poslal jsem editorům dotaz, kdy asi můj článek vyjde. Dozvěděl jsem se, že by k tomu mělo dojít v čísle 7.1 plánovaném na jaro 2019. Nakonec jsem byl za odklad rád, protože se se mnou mezitím spojil profesor muzikologie Michael Beckerman, expert na českou klasickou hudbu, kterého jsem potkal na zmíněném sympoziu o Pavlu Haasovi v Cardiffu a kterého mimo jiné zajímá fenomén skladatelů tvořících v koncentračních táborech. Poslal jsem mu svůj rukopis a on mi jej velmi laskavě opatřil mnoha podnětnými připomínkami. Tímto mu znovu děkuji. Revidovaný text jsem zaslal editorům v JFNM… a následovalo další čekání. Uplynulo jaro 2019, a taky léto, podzim, zima (jako ve filmu Ki-duka Kima). Během této doby údajně ve Wayne State University Press proběhly zásadní personální změny, které zapříčinily toto velké zpoždění. Konečně v dubnu 2020 jsem dostal článek ke korektuře, v květnu jsem jej viděl vysázený a nyní na konci června je dostupný (za poplatek) i pro veřejnost například přes JSTOR. Od prvního zpracování tématu po publikaci tak uplynuly více než čtyři roky. I přes tyto „porodní nesnáze“ pevně doufám, že si článek najde své čtenáře z řad odborné i laické veřejnosti.

Zde základní údaje:

Hollywood Film as Therapy: Hugo Haas, Trauma, and Survivor Guilt
Milan Hain, Palacký University Olomouc, Czech Republic

Abstract
The article discusses the exile cinema of Czechoslovakia-born producer, director, and actor Hugo Haas (1901–1968). As a prominent Jewish artist with strong anti-Nazi convictions, Haas was forced to escape his homeland when Hitler invaded Czechoslovakia in 1939. Deeply traumatized by losing his close relatives in the Holocaust, Haas used his independent productions made in Hollywood after World War II to cope with his feelings of loss, pain, loneliness, and dispossession. The author reads selected films, disguised as run-of-the-mill genre pieces, against the filmmaker’s personal history and identifies patterns and motives suggesting that Haas’s body of work was strongly informed by his survivor guilt and trauma.

Recommended Citation
Hain, Milan (2019) „Hollywood Film as Therapy: Hugo Haas, Trauma, and Survivor Guilt,“ Jewish Film & New Media: Vol. 7 : Iss. 1 , Article 1. Available at: https://digitalcommons.wayne.edu/jewishfilm/vol7/iss1/1

Noir Film Festival 2018 a neo-noir v Cinepuru

Už šest let je v mém životě konec srpna spojený s konáním Noir Film Festivalu. Letošní ročník, který odstartuje již za týden, možná bude první, kterého se osobně nezúčastním (z radostných rodinných důvodů), nicméně i tak jsem se na jeho přípravě podílel v obvyklé míře. S kolegyní Janou Bébarovou jsme sestavili pestrý a snad i divácky atraktivní program, kterému pro mě dominují čtyři hlavní, navzájem se protínající linie: problematika nestabilní lidské psychiky, nejjasněji artikulovaná v sekci nazvané Psycho noir; prostředí věznice nebo léčebny, kterému jsme také věnovali samostatný programový blok; archetyp femme fatale a jeho historická revize od 80. let do současnosti; a rebelství Samuela Fullera, odvážného producenta, scenáristy a režiséra, který během své dlouhé kariéry soustavně bořil konvence a usiloval o výsostně autorský projev.

V souvislosti s Fullerovou miniretrospektivou na Křivoklát zavítá jeho dcera Samantha, autorka povedeného dokumentu A Fuller Life (2013), jehož vznik jsem před lety podpořil na Kickstarteru a který nyní bude na festivalu odpromítán v české premiéře. Dalším objevem by se pro tuzemské publikum mohla stát nízkorozpočtová novinka Bílá orchidej (White Orchid, 2018), nasnímaná v atraktivních kalifornských exteriérech a umně si pohrávající se základními pilíři noirové poetiky.

Celkem letošní program čítá 40 položek, mezi nimiž – a za to ručím – nenajdete slabý nebo nezajímavý film. Pokud byste se mě však přesto ptali na preference, zde je mých deset programových tipů (v abecedním pořadí; link vede na krátkou anotaci připravenou pro festivalový katalog):

Až se vrátíš… (Pátek | 24/8 | 15.00 | Sál Idy Lupino)
Bílý žár (Sobota | 25/8 | 21.15 | Horní nádvoří hradu)
Co se vlastně stalo s Baby Jane? (Neděle | 26/8 | 10.00 | Sál HBO)
Dívka s hyacinty (Sobota | 25/8 | 12.00 | Sál Roberta Ryana)
Hrubá síla (Pátek | 24/8 | 14.45 | Sál Roberta Ryana + Neděle | 26/8 | 11.30 | Sál Idy Lupino)
Nájemná vražda (Sobota | 25/8 | 13.15 | Sál HBO)
Násilný čin (Neděle | 26/8 | 15.45 | Sál Roberta Ryana)
Podvod (Sobota | 25/8 | 14.15 | Sál Roberta Ryana)
Zátah na Jižní ulici (Pátek | 24/8 | 21.15 | Horní nádvoří hradu)
Žár těla (Sobota | 25/8 | 18.00 | Sál HBO)

Šestý NFF proběhne ve dnech 23. až 26. srpna na hradě Křivoklát. Pokud zvažujete návštěvu, všechny praktické informace najdete na našem webu.

Letos se navíc konání festivalu krásně doplňuje s tématem srpnového čísla časopisu Cinepur, jímž se stal neo-noir. Neodolal jsem a přispěl jsem článkem o počátcích neo-noiru, které spatřuji ne v 70. letech jako většina autorů, ale už v dřívějším, transformativním období let 1955 až 1965. Konkrétně se v textu zaměřuji na šestici filmů, mezi nimiž nechybí dva tituly promítané letos na Křivoklátě – nízkorozpočtová Nájemná vražda Nahý polibek Samuela Fullera. O čtení na Noir Film Festival tedy máte postaráno. Obsah 118. čísla Cinepuru najdete zde, pokud nepatříte mezi odběratele, svůj výtisk si můžete objednat tady.

 

Zde krátká ochutnávka z mého článku:

FILM NOIR ZNOVUZROZENÝ / POČÁTKY NEO-NOIRU V AMERICE

„Neo-noir zná svou minulost. Zná pravidla hry a ví, jak je porušit.“ Motto sborníku s jednoduchým názvem Neo-Noir, který v roce 2009 sestavila trojice Mark Bould, Kathrina Glitre a Greg Tuck, funguje jako stručná, ale výstižná definice cyklu, který postupně nahradil klasický film noir obvykle spojovaný s americkou kinematografií čtyřicátých a padesátých let. Uvedená teze je východiskem i tohoto článku, ve kterém je za charakteristický rys neo-noiru považována právě jeho sebeuvědomělost, jež se projevuje různými strategiemi. Od nostalgického potvrzování po subverzivní ohýbání noirových konvencí ve vztahu k typickým postavám či tématům, vzorcům vyprávění a technikám filmového stylu.

Film noir se stal na poměry hollywoodské kinematografie nezvykle sebeuvědomělým korpusem děl již brzy poté, co se prosadil jako jedna z dominantních forem americké filmové produkce bezprostředně po skončení druhé světové války. Nijak zvlášť mu v tom nepřekážela skutečnost, že pod tímto jménem – dnes běžně užívaným i mimo odborné kruhy – jej v té době znala pouze hrstka kritiků a filmových fanoušků z Francie. Jen v roce 1947 šly například do kin formální experimenty Dáma v jezeře (Lady in the Lake) a Temná pasáž (Dark Passage), oba testující limity techniky subjektivní kamery, parodicky laděná komedie s Bobem Hopem Má oblíbená brunetka (My Favorite Brunette) nebo snímek Pursued, který jako jeden z prvních přenesl poetiku a archetypální postavy filmu noir do žánru westernu. Vedle tendence k narativním a stylovým inovacím a překvapivým žánrovým průnikům americký film noir disponoval i obdivuhodnou schopností funkčně se přizpůsobovat společenskému klimatu nebo technologickým změnám (studená válka, poválečný příklon k realismu). Ve výsledku tedy nejde o tak uniformní styl, jak se mnohdy soudí.

Nicméně ať už film noir nabyl jakýchkoliv podob, v první polovině 50. let celý cyklus vykazoval známky vyčerpání. K jeho postupnému úpadku přispěl rozklad studiového systému, v jehož důsledku výrazně poklesl celkový objem hollywoodské produkce, a téměř paralelně probíhající nástup barevného filmu a širokého formátu, který spolu s konkurencí televize vedl k upřednostňování spektakulárnějších žánrů. Tyto faktory vedly v úhrnu k tomu, že film noir takřka vymizel z áčkové produkce a stal se doménou béčkového filmu. (…)

(zbytek článku najdete v tištěném Cinepuru 118)