Archiv štítku: článek

Noir Film Festival 2018 a neo-noir v Cinepuru

Už šest let je v mém životě konec srpna spojený s konáním Noir Film Festivalu. Letošní ročník, který odstartuje již za týden, možná bude první, kterého se osobně nezúčastním (z radostných rodinných důvodů), nicméně i tak jsem se na jeho přípravě podílel v obvyklé míře. S kolegyní Janou Bébarovou jsme sestavili pestrý a snad i divácky atraktivní program, kterému pro mě dominují čtyři hlavní, navzájem se protínající linie: problematika nestabilní lidské psychiky, nejjasněji artikulovaná v sekci nazvané Psycho noir; prostředí věznice nebo léčebny, kterému jsme také věnovali samostatný programový blok; archetyp femme fatale a jeho historická revize od 80. let do současnosti; a rebelství Samuela Fullera, odvážného producenta, scenáristy a režiséra, který během své dlouhé kariéry soustavně bořil konvence a usiloval o výsostně autorský projev.

V souvislosti s Fullerovou miniretrospektivou na Křivoklát zavítá jeho dcera Samantha, autorka povedeného dokumentu A Fuller Life (2013), jehož vznik jsem před lety podpořil na Kickstarteru a který nyní bude na festivalu odpromítán v české premiéře. Dalším objevem by se pro tuzemské publikum mohla stát nízkorozpočtová novinka Bílá orchidej (White Orchid, 2018), nasnímaná v atraktivních kalifornských exteriérech a umně si pohrávající se základními pilíři noirové poetiky.

Celkem letošní program čítá 40 položek, mezi nimiž – a za to ručím – nenajdete slabý nebo nezajímavý film. Pokud byste se mě však přesto ptali na preference, zde je mých deset programových tipů (v abecedním pořadí; link vede na krátkou anotaci připravenou pro festivalový katalog):

Až se vrátíš… (Pátek | 24/8 | 15.00 | Sál Idy Lupino)
Bílý žár (Sobota | 25/8 | 21.15 | Horní nádvoří hradu)
Co se vlastně stalo s Baby Jane? (Neděle | 26/8 | 10.00 | Sál HBO)
Dívka s hyacinty (Sobota | 25/8 | 12.00 | Sál Roberta Ryana)
Hrubá síla (Pátek | 24/8 | 14.45 | Sál Roberta Ryana + Neděle | 26/8 | 11.30 | Sál Idy Lupino)
Nájemná vražda (Sobota | 25/8 | 13.15 | Sál HBO)
Násilný čin (Neděle | 26/8 | 15.45 | Sál Roberta Ryana)
Podvod (Sobota | 25/8 | 14.15 | Sál Roberta Ryana)
Zátah na Jižní ulici (Pátek | 24/8 | 21.15 | Horní nádvoří hradu)
Žár těla (Sobota | 25/8 | 18.00 | Sál HBO)

Šestý NFF proběhne ve dnech 23. až 26. srpna na hradě Křivoklát. Pokud zvažujete návštěvu, všechny praktické informace najdete na našem webu.

Letos se navíc konání festivalu krásně doplňuje s tématem srpnového čísla časopisu Cinepur, jímž se stal neo-noir. Neodolal jsem a přispěl jsem článkem o počátcích neo-noiru, které spatřuji ne v 70. letech jako většina autorů, ale už v dřívějším, transformativním období let 1955 až 1965. Konkrétně se v textu zaměřuji na šestici filmů, mezi nimiž nechybí dva tituly promítané letos na Křivoklátě – nízkorozpočtová Nájemná vražda Nahý polibek Samuela Fullera. O čtení na Noir Film Festival tedy máte postaráno. Obsah 118. čísla Cinepuru najdete zde, pokud nepatříte mezi odběratele, svůj výtisk si můžete objednat tady.

 

Zde krátká ochutnávka z mého článku:

FILM NOIR ZNOVUZROZENÝ / POČÁTKY NEO-NOIRU V AMERICE

„Neo-noir zná svou minulost. Zná pravidla hry a ví, jak je porušit.“ Motto sborníku s jednoduchým názvem Neo-Noir, který v roce 2009 sestavila trojice Mark Bould, Kathrina Glitre a Greg Tuck, funguje jako stručná, ale výstižná definice cyklu, který postupně nahradil klasický film noir obvykle spojovaný s americkou kinematografií čtyřicátých a padesátých let. Uvedená teze je východiskem i tohoto článku, ve kterém je za charakteristický rys neo-noiru považována právě jeho sebeuvědomělost, jež se projevuje různými strategiemi. Od nostalgického potvrzování po subverzivní ohýbání noirových konvencí ve vztahu k typickým postavám či tématům, vzorcům vyprávění a technikám filmového stylu.

Film noir se stal na poměry hollywoodské kinematografie nezvykle sebeuvědomělým korpusem děl již brzy poté, co se prosadil jako jedna z dominantních forem americké filmové produkce bezprostředně po skončení druhé světové války. Nijak zvlášť mu v tom nepřekážela skutečnost, že pod tímto jménem – dnes běžně užívaným i mimo odborné kruhy – jej v té době znala pouze hrstka kritiků a filmových fanoušků z Francie. Jen v roce 1947 šly například do kin formální experimenty Dáma v jezeře (Lady in the Lake) a Temná pasáž (Dark Passage), oba testující limity techniky subjektivní kamery, parodicky laděná komedie s Bobem Hopem Má oblíbená brunetka (My Favorite Brunette) nebo snímek Pursued, který jako jeden z prvních přenesl poetiku a archetypální postavy filmu noir do žánru westernu. Vedle tendence k narativním a stylovým inovacím a překvapivým žánrovým průnikům americký film noir disponoval i obdivuhodnou schopností funkčně se přizpůsobovat společenskému klimatu nebo technologickým změnám (studená válka, poválečný příklon k realismu). Ve výsledku tedy nejde o tak uniformní styl, jak se mnohdy soudí.

Nicméně ať už film noir nabyl jakýchkoliv podob, v první polovině 50. let celý cyklus vykazoval známky vyčerpání. K jeho postupnému úpadku přispěl rozklad studiového systému, v jehož důsledku výrazně poklesl celkový objem hollywoodské produkce, a téměř paralelně probíhající nástup barevného filmu a širokého formátu, který spolu s konkurencí televize vedl k upřednostňování spektakulárnějších žánrů. Tyto faktory vedly v úhrnu k tomu, že film noir takřka vymizel z áčkové produkce a stal se doménou béčkového filmu. (…)

(zbytek článku najdete v tištěném Cinepuru 118)