Hlavní retrospektivní sekce letošního ročníku Noir Film Festivalu (18.–22. 8. 2021) se zaměří na režijní tvorbu Idy Lupino. Následující řádky původně vznikly pro web a katalog festivalu. Po stručném profilu následují hesla k pěti snímkům z režisérčina portfolia, k nimž se nám podařilo získat práva a nosiče v odpovídající obrazové kvalitě.

Když slavný filmový kritik Andrew Sarris hodnotil režijní tvorbu Idy Lupino, jediné soustavně aktivní hollywoodské režisérky přelomu 40. a 50. let, vystačil si pouze s jednou větou: „Filmy režírované Idou Lupino vykazují mnoho z citu, ale málo z dovedností, které tak obdivuhodně demonstrovala jako herečka.“ Od roku 1968, kdy se tato slova poprvé objevila v neoficiální bibli auteurismu The American Cinema: Directors and Directions 1929–1968, byla mnohokrát kritizována jako nespravedlivý a přehlíživý odsudek nevelkého, ale tematicky i stylově překvapivě sevřeného korpusu děl.

Ida Lupino se narodila na sklonku první světové války v Londýně, kde také herecky debutovala, ale výrazněji se prosadila až v Hollywoodu, kam se dostala jako teprve šestnáctiletá dívka. I když byla někdy (dokonce sama sebou) označována za „poor man’s Bette Davis“ (Bette Davis pro chudé), diváci a divačky neměli problém rozpoznat její specifickou verzi ženské síly a odhodlání, kterou dávala na odiv v několika desítkách rolí v průběhu 30. a 40. let. Nejvděčnějších hereckých příležitostí se jí dostalo během několikaletého působení u Warner Bros., přičemž nejznámější z této doby zůstávají filmy Jezdci noci (They Drive by Night, 1940) a Vysoko v horách (1941, High Sierra), kde ji režíroval Raoul Walsh a jejím partnerem na plátně byl Humphrey Bogart.

S obrazem cílevědomé a emancipované ženy souzní i odvážný krok z konce 40. let, kdy se Lupino, zklamaná většinou hereckých nabídek, vydala na producentskou a režijní dráhu. Spolu s tehdejším manželem Collierem Youngem založila nezávislou produkční společnost The Filmakers, pro kterou sama režírovala několik nízkorozpočtových snímků s aktuálními, společensky relevantními tématy. Se stejnou vervou ve zbytku 50. a v průběhu 60. let pracovala pro televizi, kde se stala jednou z nejvýraznějších tvůrčích osobností.

Nechtěná (Not Wanted, USA, 1949, 91 min.)

U snímku Nechtěná měla Ida Lupino původně figurovat „pouze“ jako spoluscenáristka a producentka (prostřednictvím vlastní společnosti Emerald Productions pojmenované podle uměleckého jména její matky). Režisér Elmer Clifton však po několika dnech natáčení prodělal infarkt a Lupino jej na tomto postu zastoupila (Clifton zemřel nedlouho po premiéře v říjnu 1949). Její neplánovaný režijní debut ukazuje příběh, který se „každým rokem odehraje nastotisíckrát“. V úvodu se seznamujeme s mladou, psychicky rozrušenou ženou, jež se pokusí o únos nemluvněte. V dlouhé retrospektivě je nám pak prozrazeno, co ji přivedlo do současného stavu. Lupino ve filmu otevírá specificky ženská témata jako mateřství či odlišné nároky společnosti na ženy oproti mužům. Její vidění světa ale není černobílé, což lze dobře vidět na pojetí postav (ženských i mužských) či ambivalentním závěru.

Žádný strach (Never Fear, USA, 1950, 82 min.)

Snímek Žádný strach už Lupino režírovala samostatně a pod hlavičkou společnosti The Filmakers, na jejíž chod dohlížela s manželem Collierem Youngem a scenáristou Malvinem Waldem (mj. esenciální docu-noir Obnažené město /The Naked City, 1948/), který nahradil původního obchodního partnera Ansona Bonda. V únoru 1950 Young a Lupino zveřejnili „Prohlášení nezávislých“, ve kterém deklarovali odklon od hollywoodského mainstreamu a úmysl zabývat se novými, společensky relevantními tématy. Drama Žádný strach se v souladu s touto uměleckou filozofií zaměřilo na příběh tanečnice, jejíž dobře nastartovanou kariéru zastaví obrna. Film se znovu soustředí na ženskou postavu a její pocity – zklamání, stud, ztrátu sebedůvěry, ale i odhodlání (v doslovném i přeneseném významu) postavit se znovu na vlastní nohy. Hlavní roli ztvárnila Sally Forrest, která si zahrála také v Nechtěné a Americkém děvčeti.

Americké děvče (Hard, Fast and Beautiful!, USA, 1951, 78 min.)

V roce 1950 Lupino natočila mimořádně odvážný snímek Outrage, který otevřel Hollywoodem dosud tabuizovanou problematiku znásilnění a jeho dopadu na ženskou psychiku. Bohužel však není na žádném nosiči dostupný v odpovídající kvalitě, takže jej na festivalu nemůžeme uvést. Dalším snímkem v režii Lupino se stala adaptace knihy od sportovního reportéra a spisovatele Johna Roberta Tunise z prostředí profesionálního tenisu Americké děvče. Příběh zkoumá vztah ambiciózní matky (Claire Trevor) a její sportovně nadané dcery (Sally Forrest) a prostřednictvím těchto dvou postav se také pokouší o obecnější výpověď o pozici žen v moderním světě a ceně, kterou si budování úspěšné kariéry vyžádá na vazbách s bezprostředním okolím. V cameo rolích se mihnou Ida Lupino a její herecký partner z (téměř) paralelně natáčeného noiru Na nebezpečném území (On Dangerous Ground, 1952) Robert Ryan.

Stopař (The Hitch-Hiker, USA, 1953, 71 min.)

Filmy Nechtěná, Žádný strach a Americké děvče sice nabízejí kritický pohled na soudobou americkou společnost a její instituce, ale málokdo by je opatřil jednoznačně noirovou nálepkou. Jinak je tomu u napínavého thrilleru Stopař inspirovaného skutečným případem masového vraha Billyho Cooka, který na přelomu let 1950 a 1951 zavraždil celkem šest osob. Snímek se tak stal dost možná jediným klasickým filmem noir americké výroby režírovaným ženou. Paradoxně se v něm ale žádná výrazná ženská postava nevyskytuje: sledujeme totiž dvojici mužů na rybářském výletě, ke kterým se záhy přidá nevítaný společník, hledaný zločinec Emmett Myers. Film se může spolehnout na svižné tempo, charismatické představitele hlavních rolí (zejména William Talman jako psychopatický zabiják na útěku se vryje do paměti) a působivou kameru noirového veterána Nicholase Musuracy.

Bigamista (The Bigamist, USA, 1953, 80 min.)

Název snímku Bigamista nenechává příliš prostoru pro dohady, o čem jeho příběh vypráví. Hlavním hrdinou je zdánlivě obyčejný pracující muž Harry (Edmond O’Brien), který však skrývá velké tajemství: má dvě manželky, každou v jiném městě, přičemž ony o sobě navzájem samozřejmě vůbec netuší. Přestože Idu Lupino můžeme vnímat jako (proto)feministickou autorku, ústředního hrdinu líčí s pochopením, spíše jako oběť systému než prohnaného ničemu. Za zmínku stojí také silně autobiografická rovina filmu: ženské role totiž ztvárnily Ida Lupino a Joan Fontaine, přičemž prvně jmenovaná se krátce před natáčením rozvedla se svým druhým manželem, blízkým spolupracovníkem a autorem scénáře k Bigamistovi Collierem Youngem, a „přenechala“ ho právě Fontaine, zatímco sama se provdala za herce Howarda Duffa. V dalších letech byla Lupino aktivní především v televizi, k filmové režii se vrátila už jen jedinkrát v roce 1966.

Zájemcům o tvorbu Idy Lupino doporučuji knížku Terese Grisham a Julie Grosmann Ida Lupino, Director: Her Art and Resilience in Times of Transition (2017).