Archiv rubriky: Blog

Dáma s pochodní

Letošní (už 77.) ročník mezinárodního filmového festivalu v Locarnu se v rámci retrospektivní sekce netradičně zaměřil nikoliv na některou z výrazných osobností světové kinematografie, nýbrž na jednu z legendárních hollywoodských společností – studio Columbia Pictures. Stoleté výročí jejího založení připomněly filmy slavné a ceněné (Úžasná událost Franka Capry, Všichni královi muži ocenění Oscarem za rok 1949, Langův Velký zátah) i víceméně zapomenuté. Do druhé kategorie by se dal zařadit i Pickup, první americký film Huga Haase, který sice vznikl v jeho nezávislé produkci, ale Columbia k němu zakoupila distribuční práva.

U příležitosti této retrospektivy vznikla reprezentativní publikace The Lady with the Torch: Columbia Pictures 1929–1959 editovaná kurátorem Ehsanem Khoshbakhtem a vydaná francouzským nakladatelstvím Les éditions de l’Œil. Kniha obsahuje celkem devatenáct esejů různých autorů. Úvodní čtyři představují krátkou historii Columbie po nástupu zvuku s akcentem na osobnost prezidenta společnosti Harryho Cohna a ženy a herecké hvězdy pracující pro studio. Zbývající texty se zaměřují na výrazné režisérské osobnosti, které s Columbií mezi lety 1929 a 1959 opakovaně spolupracovaly. Christopher Small píše o Franku Caprovi, David Thompson o Charlesi Vidorovi, Kim Newman o Williamu Castleovi, Jonathan Rosenbaum o André De Tothovi, Imogen Sara Smith o Buddu Boetticherovi atd. Mám velkou radost, že zařazení Pickupu do programu locarnské přehlídky vedlo k tomu, že mě editor Ehsan Khoshbakht oslovil kvůli kapitolce o Hugo Haasovi. Ve svém textu shrnuji Haasovu profesní alianci s Columbií, která vedle jeho amerického debutu zahrnovala filmy Podivné okouzlení, Přiznání jedné dívky a Návnada. Krátce popisuji okolnosti jejich vzniku a uvedení do kin i jejich styl a tematiku, které byly silně ovlivněny Haasovým statusem exulanta a situovaností na periferii amerického filmového průmyslu. Věřím, že kapitola dobře zapadla do celkového konceptu, ale zároveň i přispěla k pestrosti různých pohledů a přístupů

Kniha je krásně zpracovaná – má kvalitní pevnou vazbu, spoustu černobílých a barevných fotek a příjemné typografické zpracování. Dá se sehnat na stránkách vydavatele nebo v eshopu locarnského festivalu za 30 EUR.

Podzimní publikační žně

Občas se to tak sejde, že období publikačního půstu následují bohaté žně. V listopadu a prosinci mi v krátkém sledu vyšly tři texty, které jinak vznikaly zcela odděleně.

Dva z nich se vztahují k mému dlouhodobému zájmu o Davida O. Selznicka. Kapitola „Beyond Scarlett: The Collaboration between Vivien Leigh and David O. Selznick after Gone with the Wind“ vychází z příspěvku, který jsem pronesl na konferenci věnované herečce Vivien Leigh. Akce (kvůli covidu konaná pouze online) se stala impulzem ke kolektivní francouzsko-anglické publikaci Vivien Leigh. „I’m not a film star, I’m an actress“, kterou vydalo vydavatelství Dijonské univerzity. V textu se věnuji nesnadnému vývoji profesní spolupráce mezi Selznickem a Vivien Leigh po monumentálním úspěchu Jihu proti Severu (Gone with the Wind, 1939). Mimo jiné ukazuji, že producent a herečka se dostávali do častého rozporu kvůli jejich odlišným zájmům: Leigh chtěla hrát divadlo v Anglii se svým partnerem Laurencem Olivierem, zatímco Selznick požadoval její přítomnost v hollywoodských ateliérech. Jejich spolupráce skončila neslavně v polovině 40. let. Kniha je k zakoupení například na Amazonu.

Kapitola částečně sdílí terén s mým článkem “ Broadway in Hollywood: film producer David O. Selznick and his theatrical ties in the 1940s,“ který v prosinci vyšel v recenzovaném časopise Theatralia. Text popisuje komplexní, nejednoznačný vztah Davida O. Selznicka k divadlu. Ukazuji, že herecký talent a divadelní průprava byly klíčovými předpoklady herců a hereček k tomu, aby se uplatnili v producentově hvězdné stáji, ale zároveň mohly jejich divadelní ambice stát v cestě jejich filmové hvězdnosti. Selznick sám se angažoval i v divadelní produkci, ale nikdy ne natolik, aby mohla v důležitosti nebo ekonomickém dopadu konkurovat jeho filmovým aktivitám. Článek byl publikován v režimu open access a je tedy k přečtení zcela zdarma.

Třetí text vznikl v důsledku mého dlouhodobého zájmu o film noir. V knize Liminal Noir in Classical World Cinema z úspěšné řady prestižního nakladatelství Edinburgh University Press mám kapitolu věnovanou československému filmu Zde jsou lvi (1958). Nabízím v ní analýzu snímku s důrazem na společensko-politický kontext jeho vzniku. Mimo jiné tvrdím, že Zde jsou lvi uplatňují některé postupy spojované s filmem noir (retrospektivní narace, voice-over, bezvýchodná atmosféra, expresivní styl), což vedlo k jeho odmítavému přijetí z řad velké části filmové kritiky i politické reprezentace, která netolerovala jeho odchylky od preferované doktríny socialistického realismu. Film vznikl v období krátkého politického uvolnění, ale na festivalu v Banské Bystrici byl podroben kritice právě kvůli stylové a ideologické podvratnosti. Kniha, plná dalších zajímavých kapitol (např. o filmech Popel a démant, Černý upír a Blues in the Night), je k dostání na stránkách vydavatele.

Eso mezi blu-rayi

Díky spolupráci Noir Film Festivalu a společnosti Art4Film Alana Záruby spatřil světlo světa další blu-ray s klasickým hollywoodským filmem. Tentokrát jde o novinářské drama Billyho Wildera Eso v rukávu (Ace in the Hole, 1951) s fenomenálním Kirkem Douglasem. Edice se tak rozrostla na pět kousků a ke čtyřem z nich, včetně toho letošního, jsem napsal průvodní esej do bookletu. První čtyři tituly – tedy Rebecca (1940), Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success, 1957), Není cesty ven (No Way Out, 1950) a Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955) – byly navíc seskupeny do kolekce a jsou k dostání za zvýhodněnou cenu. Všechny nákupy dělejte na webu Art4Film.

Eso v rukávu (Ace in the Hole, 1951)
111 min., 1080p HD
anglický zvuk, české a anglické titulky
k dostání na webu Art4Film

Provokativní sourozenec Pojistky smrti a Sunset Blvd. od mistra cynismu Billyho Wildera, s intenzivním hereckým výkonem Kirka Douglase v top formě

V době vzniku Eso v rukávu komerčně pohořelo. První film Billyho Wildera v roli producenta a po tvůrčím rozchodu se scenáristou Charlesem Brackettem doplatil patrně na to, že až příliš naléhavě a odvážně tepal do institucí považovaných za základ americké demokracie, tedy vlády, policie a především svobodného tisku. Příběh oportunistického novináře Chucka Tatuma, který neváhá zneužít tragické události ve svůj kariérní posun, se ale ukázal jako univerzálně platný a z filmu se po zásluze stala klasika. Díky společnosti Art4Film a Noir Film Festivalu vychází Eso v rukávu vůbec poprvé na jakémkoliv typu nosiče opatřeném českou jazykovou podporou.

Selznickovská kniha v angličtině

Necelé dva roky od vydání české verze vychází má selznickovská monografie i v angličtině. Pod názvem Starmaker: David O. Selznick and the Production of Stars in the Hollywood Studio System ji vydává University Press of Mississippi a já mám obrovskou radost, že se to podařilo.

Text se v některých detailech liší od české verze: chybí v něm podkapitola věnovaná disciplíně star studies a základní charakteristice hollywoodského hvězdného systému, protože zde existuje předpoklad, že zahraniční čtenáři jsou s tímto obeznámeni. Některé dílčí pasáže jsem naopak přidal a rozšířil, zejména na základě množství podnětů, které jsem získal od dvou anonymních recenzentů. Věřím, že moje argumentace je díky tomu přesnější a čtenářsky důvěryhodnější.

Publikace je vyvedena v tvrdé vazbě s krásným přebalem, který tvoří fotografie Davida O. Selznicka a Vivien Leigh z natáčení Jihu proti Severu. Uvnitř najdete 35 černobílých ilustrací, včetně několika reprodukcí archivních materiálů. Kniha je k dostání také jako e-book a koupit se dá na Amazonu nebo u Barnes and Noble. Nejlépe však uděláte, když si ji pořídíte přímo u vydavatele zde. Prodává se za velmi příznivou cenu 35 dolarů a během různých slevových akcí je k mání ještě levněji.

Na webu jsem pro ni vytvořil speciální oddíl, kde vedle základního popisu budu ukládat ohlasy. Od počátku jsem publikaci mířil na mezinárodní publikum a nyní, když je konečně k dispozici, doufám, že si najde své čtenáře – ať už z řad odborníků a badatelů specializujících se na studiový Hollywood, tak ze zástupů fanoušků klasického filmu.

Publikace Starmaker je sice vyvrcholením mého zájmu o Selznicka, ale nikoliv jeho završením. Další texty – články a kapitoly – jsou v přípravě a budu o nich na tomto místě informovat.

P.S. A bude i audio kniha!

Selznick vs. Wyler aneb Souboj Titánů

V knize o Selznickovi se v jedné kapitole věnuji také filmu Carrie (1952) podle slavného naturalistického románu Theodora Dreisera. Obsazení jeho manželky Jennifer Jones do titulní role poskytlo Selznickovi záminku, aby se v jeho vzniku silně angažoval, často k nelibosti režiséra Williama Wylera. K jejich nesnadné a do značné míry skryté spolupráci (Selznick na filmu nezastával žádnou oficiální funkci) jsem se vrátil v textu pro nedávno vydanou publikaci od Edinburgh University Press. Kolektivní monografie ReFocus: The Films of William Wyler sestavená Johnem Pricem se prostřednictvím úvodu a 14 kapitol věnuje různým aspektům režisérovy bohaté a oceňované filmografie. Pokryty jsou otázky autorské poetiky, žánru, adaptace, genderu a sexuality nebo kolonialismu.

Moje kapitola se dotýká zejména otázek autorství a adaptace. Na základě studia archivních materiálů (zejména ze sbírky Academy of Motion Picture Arts and Sciences) rekonstruuji názorovou výměnu mezi Selznickem a Wylerem, která podle mě vedla k tomu, že film zůstal nejistě rozkročený mezi umělecky hodnotným dílem a divácky atraktivní romancí. Carrie v době svého uvedení komerčně neuspěla a kritiky byly přinejlepším rozpolcené. Zpětně je film považován spíše za slabší moment v jinak triumfy nabité kariéře Williama Wylera. Moje kapitola se tento neúspěch snaží zdůvodnit a zasadit do historických souvislostí.

Publikace Refocus: The Films of William Wyler je dostupná na stránkách vydavatele nebo na Amazonu.

Kristen Stewart jako pozitivní queer ikona

Kdo mě aspoň trochu zná, ví, že jsem velkým fanouškem Kristen Stewart (a ne, není to kvůli Twilightu). Několik let jsem v hlavě nosil nápad na rozsáhlejší text o ní. Dokonce jsem zvažoval, že bych se odhodlal napsat celou knížku, ale prozatím jsem se spokojil s článkem, který na konci roku 2022 vyšel v online verzi v recenzovaném časopise Quarterly Review of Film and Video (tištěná verze bude také, ale ještě to nějakou dobu potrvá).

V textu se zamýšlím nad vývojem hvězdného obrazu Kristen Stewart v posledním desetiletí, tedy po uvedení závěrečného dílu nesmírně populární Twilight ságy. Zkoumám filmy, na nichž Stewart pracovala jako herečka i režisérka, a také její veřejná vystoupení a reakce diváků na sociálních sítích, zejména na YouTube. Ukazuje se, že zatímco dříve byla herečka ve filmech spojována s heterosexuální romancí a na veřejnosti vystupovala velmi plaše a uzavřeně, což v rozhovorech přičítala dlouhodobému boji se sociální úzkostí, po svém coming outu v polovině 10. let začala otevřeně mluvit o své sexualitě, což se projevilo i v řadě queer postav, které ztvárnila na plátně. Tuto novou veřejnou osobnost velká část publika přijala s nadšením, neboť Stewart se pro mnohé z nich stala pozitivním vzorem, zejména pokud jde o otázky překonávání sociální úzkosti a vyrovnávání se s vlastní sexuální identitou. Dnes je dvaatřicetiletá Stewart považována za queer ikonu, což je mezi áčkovými hollywoodskými hvězdami stále vzácný jev. Pozoruhodné je, že tohoto statusu dosáhla, aniž by sama participovala na sociálních sítích, které se dle mnohých staly nezbytnou součástí života hvězd a celebrit.

Článek byl pro mě výzvou, protože jinak se současné kinematografii a queer tematice v odborném psaní nevěnuji. Několikrát jsem litoval, že jsem se do toho pustil, ale s výsledkem jsem nakonec celkem spokojený. Ale teď už zase zpátky k Selznickovi a klasickému Hollywoodu…

Další rok, další blu-ray

Edice noirových blu-rayů, připravovaná ve spolupráci Noir Film Festivalu a společnosti Art4Film Alana Záruby, se letos rozrostla o další položku, pozdní film noir režiséra Roberta Aldriche Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955). Podobně jako u Rebeccy (v roce 2019) a Není cesty ven (2021) jsem připravil úvodní text pro dvanáctistránkový barevný booklet. Fanoušci filmu noir a sběratelé kulatých filmových nosičů nemají na výběr…

Líbej mne až k smrti (Kiss Me Deadly, 1955)
107 min., 1080p HD
anglický zvuk, české a anglické titulky
k dostání na webu Art4Film

Nekompromisní noir nukleárního věku pro ty, kteří už viděli Maltézského sokola a Hluboký spánek a chtějí víc.

Film režiséra Roberta Aldriche Líbej mne až k smrti vznikl na samém sklonku hlavního noirového cyklu, což mu umožnilo převrátit řadu jeho charakteristických rysů naruby. Hlavním hrdinou už není chandlerovský moderní rytíř s přísně nastavenými morálními zásadami, ale bezskrupulózní Mike Hammer, jenž si libuje v násilí a jehož praktiky jsou z části ospravedlnitelné pouze proto, že lidé kolem něj jsou snad ještě amorálnější než on. Aldrich a jeho spolupracovníci se rozhodli vynechat voiceover a flashbackovou strukturu a místo toho vyprávění ženou nezadržitelným tempem vpřed. Na úrovni stylu pracují s množstvím rakurzů, vychýlených či hloubkových kompozic, nočních scén nebo nezvyklých ruchů, jež všechny posilují celkový dojem neklidu, zmaru a bezvýchodnosti.

Nechtěný a zapomenutý – portrét režiséra Roberta Landa

Článek byl původně publikován v časopise 25fps a je zde přetištěn se souhlasem redakce.

Der Film ist für mich der intensivste Exponent modernen Lebens, darum liebe ich den Film und habe mich ihm mit Haut und Haar verschrieben. (Robert Land, 1928) / Film je pro mě nejintenzivnějším projevem moderního života, proto film miluji a cele jsem se mu oddal. (Robert Land, 1928)

Dějiny evropské kinematografie jsou plné osobností, které nezapadají do zavedených škatulek a kategorií (ať už jsou tyto škatulky národnostní, rasové, náboženské, genderové nebo ryze estetické povahy), a proto se na ně často zapomnělo. Jednou z nich je režisér Robert Land (roz. Liebmann), rodák z Kroměříže, který se dokázal prosadit ve filmovém průmyslu výmarského Německa, ale nakonec se tam kvůli svému židovskému původu stal nežádoucí osobou. Nevyhnutelný návrat do vlasti ale bohužel neměl dlouhého trvání, neboť ani v Československu druhé poloviny 30. let nebyl německy hovořící umělec vítán. Následující text vychází z prezentace představené na konferenci Nechtěný rodák Robert Land, která se konala v září 2020 v Muzeu Kroměřížska pod záštitou Velvyslanectví Státu Izrael v ČR.

Robert Land se narodil 13. července 1887 v Kroměříži (něm. Kremsier) jako Robert Liebmann. Jeho otec Karel (Karl) pocházel z Nitry, matka Henriette (rozená Wolfová) z Fulneku. Robert byl nejmladším z šesti dětí, z nichž dvě pocházely z Karlova předchozího manželství. Rodina byla židovského původu, což, jak můžeme s vědomím dalšího historického vývoje vytušit, sehrálo v životě jejích členů důležitou roli.

Robert Land, cca 1925

Karel Liebmann vlastnil obchod s látkami na kroměřížském Velkém náměstí. (Dnes má jeho tehdejší působiště, měšťanský dům U Zlatého slunce, status kulturní památky.) Až do jeho smrti v roce 1901 tedy byla rodina, zdá se, dobře zaopatřená. Robert úspěšně ukončil gymnázium a poté nastoupil na Vídeňskou univerzitu ke studiu germanistiky a dějin umění. Ve Vídni navštěvoval také hereckou školu a v roce 1911 debutoval na zdejší Rezidenční scéně. Vedle divadla se Robert již před válkou začal zajímat o film. Začal krátkými poloamatérskými snímky ve vlastní produkci (za tím účelem založil firmu Preiss-Film), ale jeho další tvůrčí rozvoj zbrzdila válka a vojenská služba. Po roce 1918 se k filmu vrátil a věnoval se mu naplno na úkor divadla. V tomto období mimo jiné napsal scénář k filmu Židovka z Toleda pro vídeňskou společnost Helios-Film. V roce 1923 se ve Vídni oženil s Irmou Ledererovou, která zůstala jeho životní partnerkou až do jeho smrti v roce 1940.

Hned na začátku kariéry režisér přijal umělecké jméno Robert Land, aby nedocházelo k záměně s proslulým německým scenáristou a filmovým kritikem (taktéž židovského původu) Robertem Liebmannem, který se později podílel například na scénáři k filmu Modrý anděl (1930).

Podle IMDb je Land jako režisér podepsán pod 33 filmy, z toho většina vznikla v krátkém období let 1927 až 1931, kdy působil v Berlíně. V drtivé většině jsou jeho snímky nedostupné: neexistují na digitálních nosičích a na festivalech a přehlídkách se promítají jen výjimečně. Přelomovou událostí byla v tomto směru výběrová retrospektiva Landovy tvorby uspořádaná Rakouským filmovým archivem v roce 2016 v rámci tradičního Viennale. Celkem bylo při této příležitosti odpromítáno 13 Landových filmů, z toho pět němých s živým elektronickým hudebním doprovodem. Zastoupeny byly i dva pozdní tituly československé výroby, Jana (1935) a Panenka (1938). Následující přehled Landovy tvorby je nevyhnutelně torzovitý, neboť jen v několika případech vychází z mé vlastní divácké zkušenosti. Namísto toho jsem se musel při sběru informací opírat o dobové synopse nebo další, většinou velmi kusé, poznámky v tisku či v online prostoru.

Upoutávka na Landovu retrospektivu u příležitosti Viennale 2016

Do poloviny 20. let Land svázal své profesní působení s Vídní. Ačkoliv byl ve vídeňském bytě registrován až do roku 1929, již o čtyři roky dříve přesídlil do Berlína, kde se dočkal svých největších tvůrčích úspěchů. Naproti tomu jeho rakouské filmy natáčené v raných 20. letech podle všeho velký ohlas nezaznamenaly, což platí i pro adaptaci románu Emila Klägera Pelechy bídy a zločinu realizovanou v roce 1920 pod názvem Z tajů podzemního velkoměsta. Kläger ještě jako reportér dokumentoval odvrácenou stranu Vídně – život bezdomovců či nezaměstnaných, kteří velkou část života trávili doslova pod zemí v kanálech (což je prostor známý také ze slavného filmu noir Třetí muž /1949/). Tuto svou novinářskou zkušenost (podepřenou i fotodokumentací) přetavil v román, který poprvé vyšel v roce 1908. Má jít o příběh mladého muže se skvělými vyhlídkami, který se ale dostane na scestí a nenajde z něj návratu. Landova adaptace akcentovala sociální rovinu látky a měla sloužit jako odstrašující příklad pro mládež. Snímek vznikal v bouřlivé době vzestupu socialismu, epidemie tuberkulózy a všudypřítomné sociální a finanční krize (nezaměstnanost, chudoba, nedostatek bytů) a snad i z toho důvodu měl údajně potíže s cenzurou, než se nakonec dostal do distribuce. Dnes je bohužel považován za ztracený.

O dva roky později Land režíroval film Der Rosenkreuzer, kostýmní příběh z 18. století (natáčený mj. ve vídeňském Belvederu a na dalších historických místech) o spiknutí proti osvícenským reformám Josefa II. Pro vlastní soukromou filmovou společnost Robert Land – Verleihung und Vertrieb und Herstellung von Filmen připravil tragický příběh Kletba (1924), který poskytl vůbec první roli pozdější hvězdě Lilian Harvey. Snímek je zasazený do prostředí varšavského ghetta a vypráví o mladé Židovce, která se vzepře rodinné tradici, čímž ale pouze způsobí smrt své šokované matce, jež se kvůli ní utopí.

Po příchodu do Německa se Land soustředil na melodramata, veselohry či (po nástupu zvuku) na filmové operety. Často se jednalo o snímky s hvězdným nebo minimálně z dnešního pohledu zajímavým obsazením – v titulcích najdeme (často i opakovaně) jména jako Harry Liedtke, Marlene Dietrich, Oscar Marion, Liane Haid, Lil Dagover, Henny Porten, Fritz Kortner, William Dieterle (pozdější slavný hollywoodský režisér), Hans Albers, Käthe von Nagy a další. Land se v Berlíně přelomu 20. a 30. let stal často využívaným režisérem, který se mohl spolehnout na technicky skvěle vybavené ateliéry a vysokou řemeslnou úroveň svých spolupracovníků. Výmarská kinematografie byla v této době na kreativním vrcholu nebo, po odchodech Murnaua, Leniho či Lubitsche do Hollywoodu, těsně za ním. Jak ale výmluvně ukazuje seriál Babylon Berlín (2017–2022), šlo také o politicky nahnuté období, kdy některé skupiny obyvatelstva začaly pociťovat nejistotu, co se bude dít dál.

Land spolupracoval se zavedenými berlínskými společnostmi, ale některé snímky natočil i ve vlastní produkci pro firmu Super-Film provozovanou s režisérským kolegou. V letech 1926 až 1928 realizoval mimo jiné následující tituly: drama s Liane Haid Švarný princ (1926); příběh ze zákulisí dvorních kruhů Šlechtic a žena z lidu (1927) s Liane Haid a Oscarem Marionem; drama Dáma ve fraku (1927) o právničce, která pomáhá klientkám zbavit se nemilujících manželů, sama ale musí kvůli britskému občanství svolit k fiktivnímu manželství; nebo veselohru Dvě rudé růže (1928, opět s Haid a Marionem), v níž bohatý obchodník a hudební skladatel usilují o srdce pohledné květinářky. V roce 1928 cenzurní úřad v Berlíně prohlásil, že tento film má potenciál poškodit morální vývoj publika a až příliš vzrušit jeho fantazii.

V německo-rakouské koprodukci vznikla adaptace novely Felixe Saltena z roku 1902 Die Kleine Veronika (1929), která Landovi poskytla příležitost vrátit se do Vídně. Jedná se o příběh tyrolské dívky, která cestuje do Vídně za svou tetou, ale brzy poznává, že městský život není tak bezstarostný a plný lesku, jak očekávala (ukáže se například, že teta provozuje nevěstinec). Pro snímek byly natočeny dva závěry – v jednom dívka spáchá sebevraždu, v tom druhém ji z Dunaje vyloví její spolužák ze školy. Dobový tisk oceňoval, že film zpracovává odvážné téma, ale nečiní to laciným či bulvárním způsobem. Film byl dlouho považován za ztracený a teprve nedávno vyšlo najevo, že jeho kopie byla ve Francii založena pod chybným názvem. Materiál by zrestaurován Rakouským filmovým archivem a následně byl představen na již zmíněné Landově retrospektivě v roce 2016 i jinde po světě, například v kině Britského filmového institutu v Londýně. Film je ceněn jednak pro civilní herectví a jednak pro mimořádné vizuální kvality, zejména pro působivé a z historického hlediska hodnotné zobrazení Tyrolských alp a zábavního parku Prater v podobě na konci 20. let minulého století.

Za další vrchol Landovy kariéry je možné považovat spolupráci s herečkou Marlene Dietrich. Panuje mýtus, že Dietrich byla objevena režisérem Josefem von Sternbergem a představena publiku ve filmu Modrý anděl. Role zpěvačky Loly Loly byla jistě výrazná a zaručila herečce mezinárodní pozornost, ale doma v Německu byla známá již dříve, a to i díky dvěma Landovým filmům, Princezna Olala (1928) a Já líbám ručku vám, madam (1929). Zatímco v prvním jmenovaném ztvárnila jen vedlejší roli, v tom druhém je již její přítomnost nepřehlédnutelná. Jedná se o velmi povedený pozdní němý film se synchronizovanou titulní písní, která se v roce 1928 stala v interpretaci Richarda Taubera velkým hitem. Dietrich v něm hraje čerstvě rozvedenou Pařížanku Laurence, která vodí za nos korpulentního nápadníka a zároveň naváže vztah s okouzlujícím číšníkem Jacquesem (populární Harry Liedtke), jenž ovšem před ní své povolání zamlčí a představí se jako vévoda Lerski (kterým skutečně je, jen již dávno přišel o své bohatství i společenský status). Když se Laurence dozví pravdu, Jacquese nemilosrdně opustí a vysměje se mu. Nakonec však podlehne jeho šarmu a vrátí se k němu. Film se v Německu stal velkým hitem a po hereččině mezinárodním průlomu v Modrém andělovi byl distribuován i v USA.

Marlene Dietrich ve filmu Já líbám ručku vám, madam

Podle všeho firma Super Film do hlavní ženské role prosazovala jiné kandidátky, ale Land trval na Marlene Dietrich, a to i „přes varování a protesty produkční a distribuční společnosti“. Herečka pod Landovým vedením svým způsobem imitovala typ ženy vamp spojený s Gretou Garbo, která již v té době dosáhla mezinárodního věhlasu. Laurence je atraktivní mladá žena obklopená tajemstvím a luxusem, které muži kolem nekontrolovaně podléhají. Někteří komentátoři tento aspekt tvůrcům vyčítali, neboť si nepřáli pouhou kopii zahraničí hvězdy. Na druhou stranu ale stejná skutečnost dost možná přilákala zájem Hollywoodu. Dietrich se v podobné poloze osudové ženy objevila i v dalších třech filmech z téhož roku a teprve poté v Modrém andělu, který její pozici nové hvězdy definitivně potvrdil.

Příchod zvuku pro Landa podle všeho nepředstavoval velký problém. V letech 1930 a 1931 realizoval romantické drama Láska a šampaňské (1930), v němž jsou matka a dcera zamilovány do stejného muže v podání Ivana Petroviče; operetu Vídeňské milkování (1930) se spletitou romantickou zápletkou, která vznikla v německé a francouzské jazykové verzi; drama ze života artistů Kejklíři (1930); Bojkot (1930), příběh studentů prestižního berlínského gymnázia v absolventském ročníku a jejich třídního učitele, který je učí o humanismu a toleranci tváří v tvář šikaně (v menší roli se zde objevil Max Schreck, představitel hraběte Orloka v Upírovi Nosferatu); psychologické drama 24 hodin ze života ženy (1931), kde žena v podání Henny Porten po smrti milovaného manžela cestuje kolem Středozemního moře a straní se společnosti až do doby, kdy v Monte Carlu podlehne šarmu hazardního hráče; a satiru na byrokracii a posedlost tituly Víkend v ráji (1931).

24 hodin ze života ženy

Po roční přestávce ještě Land dokončil film Císařští myslivci (1933), v němž se rakouský aristokrat vrací z amerického exilu a přidává se ke dvěma přátelům, kteří odcházejí bojovat na frontu ve světové válce. Film však už doplatil na měnící se politické klima a až do roku 1945 byl v Německu zakázán. Po Hitlerově nástupu k moci již pro Landa nebylo možné nadále setrvávat v Berlíně, a proto se vrátil do Československa. Důvodem byl nejen jeho židovský původ (i když by stačil), ale také autorství pacifistického filmu Primanerliebe z roku 1927.

V Praze se Landovi nepodařilo najít práci, a proto rok pobýval v Itálii, kde se podílel na filmu Melodrama (1933), remaku dva roky staré německo-francouzské komedie. Po několika měsících se vrátil zpět a byl zaměstnán firmou Meissner. Jako potíž se v napjaté společenské atmosféře 30. let ukázala skutečnost, že Land neměl československé občanství a místo toho byl oficiálně občanem Rakouska. V místě svého rodiště, tedy v Kroměříži, proto požádal o přijetí do obecního svazku, což byla podmínka žádosti o státní občanství, ale jeho žádost byla v souladu s platnými zákony, dosavadní praxí a zájmy města zastupitelstvem zamítnuta.

Mezitím Land v Československu pracoval na třech filmech, které se vždy dočkaly české i německé jazykové verze. Sentimentální drama Jana (1935) společnosti Meissner provázely velké kontroverze – česká verze byla považována za příliš německou a naopak. Dále se řešila autorská otázka. Spor mezi Emilem Synkem a Robertem Landem se dostal až k soudu, který rozhodl, že autorem námětu a scénáře je Synek, což mnozí česky píšící komentátoři ocenili. I poté ale panovaly pochybnosti o autorském vkladu obou, což poznamenalo debatu v tisku i divácké přijetí. Na filmu se nevyhnutelně podepsalo to, že vznikal v turbulentní době, která se vyznačovala rostoucími protiněmeckými, ale i antisemitskými výpady.

Jana vypráví příběh selské dívky (Helena Bušová /vl. jménem Buschová/ v jediné hlavní roli kariéry a Leny Marenbach) rozpolcené mezi dvěma znesvářenými bratry (v české verzi je hráli Zdeněk Štěpánek a Ladislav Boháč). Tvůrci využili venkovské a v menší míře i městské lokace – natáčelo se v Praze a na Šumavě, tedy v oblasti Sudet. S výsledným tvarem – jakousi variantou Heimatsfilmu – se mělo dle příslušné verze identifikovat české i německé publikum. Tentýž námět se stejnými postavami a ve stejném prostředí, zpracovaný totožným způsobem, měl být paradoxně akceptován jako výraz svébytného národního folkloru ve dvou jazykové a kulturně odlišných kontextech. Land se podílel na české verzi a samostatně režíroval paralelně vznikající verzi německou (v česko-rakouské produkci) pod názvem Jana, das Mädchen aus dem Böhmerwald. V jejích titulcích ovšem nemohl být kvůli svému židovskému původu uveden. Snímek provázela poměrně silná promo kampaň a byl nasazen ve velkém počtu kin. Dočkal se ale spíše odmítavých reakcí – jak kvůli realizačním nedostatkům, tak kvůli zmiňovaným zákulisním tahanicím. A. M. Brousil pro časopis Venkov (9. 10. 1935, s. 5) o české verzi napsal, že herecké výkony (Štěpánek, Bušová, Boháč) jsou velmi dobré, naopak režii a hudbu hodnotil jako neuspokojivé. Jiné ohlasy kritizovaly melodramatičnost a nepřirozeně znějící dialogy. Ti, kteří Janu viděli jako Landovo dílo, ji vnímali jako progermánský titul, a naopak Němci „svou verzi“ četli jako propagaci české kultury. Na recepci se tak podepsala vzájemná podezřívavost vyplývající z dvojjazyčné povahy látky a napjaté dobové atmosféry. Možná i z těchto důvodů byla Jana dlouho nedostupná a v televizi se objevila až v roce 2011.

Programová brožura k německojazyčné verzi Jany

Land byl politicky motivovanou kampaní kolem Jany silně postižen. V Německu musel být jeho vklad smazán, protože byl Žid, zatímco v Československu byl považován za nežádoucí osobu, protože se údajně jednalo o „německého přistěhovalce“. Jako německy mluvící Žid se najednou ve zjitřené atmosféře, kterou provázelo zkratkovité myšlení, ocitl jako člověk bez domova – všeobecně nechtěný a odmítaný element.

Po Janě Land režíroval německou verzi filmu Sextánka (1936), která dostala název Arme kleine Inge (dále je někdy uváděna pod alternativními tituly Erste Liebe a Die Sextanerin). Románová předloha Viléma Neubauera byla zpracována už v němé éře, nově se scénáře a režie českojazyčné verze ujal Svatopluk Innemann. Romantické melodrama vypráví o rodiči přehlížené studentce dívčího gymnázia, která se zamiluje do mladého učitele a poety. Okolí její náklonnosti ale nepřeje, což dokonce vede k pokusu o sebevraždu. Titulní ženskou roli ztvárnila Hana Vítová, respektive Ellen Schwanneke, učitele hrál v obou častý představitel milovníků („český Rudolph Valentino“) Rolf Wanka. Pozoruhodné je, že v německé verzi sice postavy mají německá jména a místo o Němcové a Vrchlickém se ve škole učí o Goethovi, nicméně exteriérové záběry dávají jasně najevo, že dějištěm zůstala Praha. Divák tak může snadno nabýt dojmu, že Němci si naši vlast přivlastnili či ji přímo okupují.

Landovým posledním filmem v kariéře se stala Panenka Věrou Ferbasovou premiérovaná na konci března 1938. Snímek vznikl podle původního námětu a scénáře spisovatele Jana Grmely a byl realizován společností Metropolitan-Film v barrandovských ateliérech (s využitím exteriérových záběrů pořízených mj. v Karlových Varech). Německojazyčná verze vnikla pod názvem Robot Girl Nr. 1 s Wilmou Tatzel v hlavní roli. Jako režisér je pod ní oficiálně podepsán Josef Medeotti-Boháč, ale je vysoce pravděpodobné, že právě ji měl na starosti němčinu bravurně ovládající Land. U obou verzí dělal kameru Ferdinand Pečenka. Robot Girl Nr. 1 je vůbec poslední jazykovou verzí českého filmu, která byla u nás vyrobena (v Německu ani v Rakousku se pravděpodobně nakonec kvůli politickému vývoji vůbec nehrála, dnes je považována za ztracenou).

Snímek se může opřít o netypickou zápletku (podle některých se sci-fi prvky), kdy se chudá dívka nechá zaměstnat jako robotická manekýna. Do této premisy je zakomponována obligátní romantická linka a dokonce i detektivní motiv. V dochované české verzi mohla hvězdná Věra Ferbasová uplatnit nezvyklý herecký projev sestávající z roboticky sekaných pohybů či strojově zadrhávané řeči (a zpěvu). Motiv konfliktu se svým „vynálezcem“, jemuž se žena-stroj pokouší vzpírat, připomíná některé prvky z němé německé kinematografie, například z Metropolis (1927) Fritze Langa nebo Panenky (1919) Ernsta Lubitsche. Film nebyl přijat příliš vřele, většina kritiků je považovala za lacinou komedii s nevyužitým situačním humorem. Podle Národního osvobození (3. 4. 1938, s. 12) jsou nápady scenáristů „mělké, většinou odjinud odkoukané, a herecky film neuspokojuje, neboť kromě Věry Ferbasové (…), roztomilé ve scénách, kdy se vydává za loutku, bezradné však všude tam, kde je odkázána jen sama na sebe, a Jiřího Dohnala (…) jsou ostatní postavy děje buď neživotně ztrnulé (J. Gruss i Z. Hora) nebo nepříjemně karikované (S. Svozilová a S. Neumann). Film, jehož autorem je režisér Rob. Land, dbá však zákonů vkusu, což je jeho kladem.“

Panenka

Tím se Landovo působení u filmu uzavřelo. Ještě před kino premiérou Panenky si režisér opatřil cestovní povolení a odjel s manželkou do Francie. Později téhož roku se vrátil, ale mezitím došlo v Československu k vyostření protižidovské atmosféry, Land se dostal na černou listinu a čelil útokům v tisku. Na začátku září tedy do Francie odcestoval znovu. V Paříži se pokusil získat vízum do USA, ale neuspěl. Nepodařilo se mu ani najít si zaměstnání a brzy se dostal do finančních těžkostí. Aby měli s manželkou co jíst, půjčil si Land peníze od organizace asistující uprchlíkům Comité d’assistance aux réfugiés (C.A.R.). V téže době zažádal o místo v československých legiích, ale byl odmítnut kvůli vysokému věku (bylo mu čerstvě 50 let). Poslední psaná zmínka pochází ze 7. ledna 1940 – Land v dopise adresovaném C.A.R. popisuje svůj strastiplný exil a opět žádá o finanční pomoc do doby, než získá povolení k cestě do USA. Na tu už ovšem nedošlo. Land podle úředních dokumentů zemřel v Paříži 12. října 1940 v nemocnici, příčina smrti je neznámá. Pohřben byl o tři dny později.

Některé zdroje uvádějí, že po okupaci Československa byl Land internován a zavražděn nacisty v některém z koncentračních táborů. Zdrojem zmatků je nejspíše skutečnost, že režisérův jmenovec, scenárista Robert Liebmann, skutečně zahynul v Osvětimi v červenci 1942. Land byl sice deportace ušetřen, ale šťastnějšího konce se bohužel nedočkal…

Poznámka k použitým zdrojům:

Land má na Wikipedii vytvořený kvalitně zpracovaný medailonek, který se v některých klíčových momentech opírá o archivní dokumentaci. Nejsouvislejší text, který představuje Landovu profesní kariéru, jsem našel v dějinách rakouské kinematografie, které pod názvem Das tägliche Brennen: eine Geschichte des österreichischen Films von den Anfängen bis 1945 sestavili Elisabeth Büttner a Christian Dewald. Kniha je dostupná například v Rakouské knihovně Slezské univerzity v Opavě. Informace o spolupráci s Marlene Dietrich jsem čerpal mimo jiné z knihy Dietrich Icon (ed. Gerd Gemünden a Mary Desjardins), citace o obsazování role v Já líbám ručku vám, madam pochází z příspěvku Josepha Garncarze „Playing Garbo: How Marlene Dietrich Conquered“ (s. 106). Synopse Landových nedostupných snímků jsem přebíral mj. ze stránek projektu Filmové Brno a webových stránek přehlídky Viennale. Poměrně rozsáhlý text k filmu Die Kleine Veronika je k dispozici zde. Informace o přijetí československých filmů v dobovém tisku jsem čerpal z periodik dostupných ve studovně Vědecké knihovny v Olomouci. Nápomocna mi v tomto směru byla hesla v katalogu Národního filmového archivu Český hraný film II. (1930–1945). O filmu Jana napsal podrobnou a velmi zajímavou studii Kevin Johnson, viz „Čí je to heimat? Estetika a politika místa v jazykových verzích filmu Jana (1935/36)“, Iluminace, č. 1, 2008, s. 69–83. Za informace biografického charakteru vděčím Vítu Urválkovi a Davidu Ungerovi. Druhému jmenovanému také děkuji za pozvání na konferenci Nechtěný rodák Robert Land, která se uskutečnila 17. 9. 2020 v prostorách Muzea Kroměřížska. Během akce byla na fasádě Landova rodného domu na Velkém náměstí odhalena pamětní deska s životními daty.

Několik selznickovských novinek

Ve francouzském recenzovaném časopise Revue LISA, vydávaném Univerzitou v Rennes, mi vyšla studie Looking for “I”: Casting the Unnamed Heroine in Alfred Hitchcock and David O. Selznick’s Adaptation of Rebecca. Jde o rozšířenou verzi příspěvku, s nímž jsem v červnu 2019 vystoupil na konferenci v Le Mans věnované spisovatelce Daphne du Maurier. Její organizátoři následně sestavili speciální časopisecké číslo, které je kompletně k dispozici online: klikněte zde pro obsah a zde pro můj článek.

V textu se detailně věnuji obsazování hlavní role v adaptaci románového bestselleru Daphne du Maurier Rebecca (1940, u nás se zažil mně protivný název Mrtvá a živá). Konkrétně na základě písemných pramenů a dochovaných kamerových testů rekonstruuji proces výběru herecké představitelky, na který dohlíželi producent David O. Selznick a režisér Alfred Hitchcock. Zároveň jej zasazuji do kontextu Selznickovy „teorie filmové adaptace“, která žádala zejména věrnost čtenářsky oblíbené předloze. Propojením adaptačních studií se star studies si v článku kladu za cíl vnést nuancovanější pohled na genezi tohoto kanonického filmu a jeho historický význam.

Kamerové testy hlavních kandidátek na roli druhé paní de Winter jsou k dispozici jako součást bonusové výbavy DVD od společnosti Criterion. Některé z nich jsou ale k vidění i na YouTube. Zde je jeden z testů Vivien Leigh a zde test Joan Fontaine, která roli nakonec získala.

DVD od Criterionu nabité skvělými bonusy

Moje kniha V tradici kvality a prestiže: David O. Selznick a výroba hvězd v Hollywoodu 40. a 50. let obdržela čestné uznání rektora Univerzity Palackého, profesora Martina Procházky. Před pěti lety se mi to samé podařilo s knihou o Hugo Haasovi.


Aktuálně dokončuji text o spolupráci Davida O. Selznicka a Vivien Leigh po Jihu proti Severu (1939). Ani Joan Fontaine, ani Vivien Leigh se ve své selznickovské knížce detailně nevěnuji, takže oba texty můžou fungovat jako její rozšíření.

Článek v časopise Slovenské divadlo

V anglickojazyčném čísle recenzovaného časopisu Slovenské divadlo (roč. 69, č. 3) mi vyšel článek s názvem „From Stars to Starmakers: Spotlighting the Producers of Popular Screen Identities“. Jde o značně obměněnou a rozšířenou verzi příspěvku, se kterým jsem v roce 2019 vystoupil na konferenci Research Methods in Film Studies: Challenges and Opportunities v belgickém Ghentu. V textu krátce shrnuji dosavadní vývoj star studies a naznačuji směr, kterým by se tato pozoruhodná disciplína mohla vydat. Jak ukazuji i ve své knize o Davidu O. Selznickovi, velký potenciál vidím ve výzkumu produkce hvězd – tedy v přesunu badatelského zájmu od hvězdných identit jakožto znakových systémů nebo sociálních konstrukcí ke způsobům jejich výroby a uplatnění na trhu. Pobídku k tomu poskytl ve svých několika knihách a článcích Paul McDonald (zejm. Hollywood Stardom) a mým záměrem je zajít ještě dál a namísto herců a hereček zaměřit pozornost na procesy (často skryté a maskované), za nimiž stojí producenti, castingoví režiséři, hledači talentů, PR specialisté apod. Druhá část článku ukazuje možnosti takto rámovaného výzkumu na příkladu Davida O. Selznicka a jeho rané spolupráce s Ingrid Bergman při přípravě filmu Intermezzo: A Love Story (1939). Zatímco veřejnost měla mít pocit, že hereččina identita je přirozená a zcela autentická, ve skutečnosti byla výsledkem chytře zvolené strategie vymyšlené a zrealizované Selznickem a jeho týmem.

Nejlepší na Slovenském divadle je to, že časopis je plně v režimu open access, takže článek je zdarma a legálně dostupný na jeho webových stránkách.