Archiv rubriky: Uncategorized

ONLY (in) LYON

Každý student filmové vědy ví, že první komerční představení kinematografu bratří Lumiérů proběhlo 28. prosince 1895 v Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů. Auguste a Louis Lumiérové ovšem nepocházeli z Paříže – narodili se na východě Francie nedaleko hranic se Švýcarskem a svou firmu zaměřenou na výrobu fotografického materiálu provozovali v jiné metropoli, Lyonu. Tamtéž prováděli veškeré experimenty, které vedly k jejich přelomovému vynálezu, a před branami svého podniku natočili také legendární Východ z továrny, jeden z deseti kratinkých filmů představených na konci roku 1895 veřejnosti.

Dříve než naplno vypukla epidemie koronaviru, jsem se v Lyonu zúčastnil konference o Gretě Garbo a při té příležitosti jsem nemohl opomenout návštěvu Muzea bratří Lumiérů nacházejícího se v honosné vile, která patřila jejich otci Antoinovi. Muzeum zabírá asi deset prostorných místností v přízemí a prvním patře budovy. Popisky jsou sice pouze francouzsky, ale za příplatek si můžete vyžádat audioguide, který vás expozicí provede v angličtině. Exponáty, fotografie a projekce se nepokoušejí v chronologickém sledu představit technologický vývoj kinematografu a jeho rozšíření po světě, jak bychom snad mohli čekat. Pokrývají mnohem širší záběr aktivit vynalézavých bratrů a ukazují, že kinematograf byl jen jedním z mnoha výplodů jejich invence. K těm dalším patřila například Photorama, 360stupňová panoramatická fotografie s obvodem 20 metrů (v muzeu zastoupená pomocí zmenšeného modelu), nebo Autochrome, barevný fotografický proces vyvinutý a uvedený na trh na začátku 20. století.

Člověk si z návštěvy muzea neodnese jen zpřesněný obrázek o aktivitách bratří Lumiérů, ale i jinými způsoby těžko zprostředkovatelný dojem autentičnosti. K němu vedle situování muzea do původní vily z 19. století přispívá i další velká atrakce, tzv. Hangar du Premier-Film, tedy místo, kde se před 125 lety natáčel už vzpomínaný Východ z továrny. Budova (od roku 1995 chráněná jako kulturní památka) je samozřejmě po rekonstrukci, ale interiér si zachovává punc doby. Dnes se na tomto historickém místě konají projekce organizované Institutem Lumiére.

Zeď obklopující celý areál (který kromě vily a hangáru zahrnuje ještě veřejný park) z jedné strany zdobí plakety se jmény donátorů a držitelů prestižní ceny, která je od roku 2009 udělována v rámci Festivalu Lumiére (známého také jako Grand Lyon Film Festival). K laureátům této „filmové Nobelovky“ (slova Thierryho Frémauxe, ředitele Institutu Lumiére) patří například Clint Eastwood, Miloš Forman, Quentin Tarantino, Martin Scorsese, Jane Fonda nebo naposledy Francis Ford Coppola. Přes ulici se nachází malebná kavárna a skvěle zásobené knihkupectví, kam není radno vstupovat, pokud nechcete odejít o mnoho desítek eur chudší.

Thierry Frémaux, který vedle Institutu Lumiére vede i festival v Cannes a nedávno na sebe upozornil i mimořádným střihovým filmem/dokumentem Lumière! L’aventure commence (u nás uvedeným jako Bratři Lumiérové), zkrátka odvádí perfektní práci. Až bude cestování zase bezpečné, naplánujte si výlet do Lyonu, nasedněte na metro D, vystupte na zastávce Monplaisir-Lumiére a začněte objevovat.

Kirk Douglas (1916–2020)

Před pár dny zemřel Kirk Douglas a já se jen těžko zbavuji pocitu, že klasický Hollywood je zase o kus vzdálenější. Nic na tom nemění skutečnost, že mu bylo neuvěřitelných 103 let.

Douglase bych bez váhání označil za jednoho z mých nejoblíbenějších herců. Ve filmech jako Šampion, Spartakus, Hrdinové z Telemarku nebo v celé řadě westernů, které během své dlouhé kariéry natočil, dokázal skvěle prodat svou mužnost a fyzickou zdatnost. Ještě raději jsem jej ale měl v rolích ambiciózních a charismatických, ale často také morálně ambivalentních či psychologicky zranitelných jedinců, kteří stojí sami proti společnosti nebo se vzpírají nepřízni osudu. Stačí si vzpomenout na Mladíka s trumpetou, Eso v rukávu, Detektivní příběh, Město iluzí, Žízeň po životě nebo Stezky slávy. I když se pravidelně objevoval po boku slavných kolegů a kolegyň, vždycky byl na plátně nepřehlédnutelný. Přestože hrál i v 70., 80. a 90. letech (a výjimečně i po roce 2000), své nejlepší období prožil mezi roky 1946 (kdy debutoval v Podivné lásce Marty Iversové) a 1965 (kdy do kin vstoupily filmy Po zlém a Hrdinové z Telemarku). Těžko uvěřit, že navzdory tolika památným rolím a výkonům byl jen třikrát nominován na Oscara a nikdy se mu nepodařilo zvítězit. Nejblíž k tomu měl patrně v roce 1957, kdy se o cenu ucházel díky hlavní roli v biografickém filmu o Vincentu Van Goghovi Žízeň po životě, ale Akademie tehdy (pro mě nepochopitelně) upřednostnila Yula Brynnera v muzikálu Král a já.

Eleanor Parker, Kirk Douglas a Hugo Haas během natáčení Lizzie.

Můj obdiv si nezískal jen jako herec, ale také jako autor a producent. Jeho autobiografie The Ragman’s Son nabízí klasický příběh o tom, jak se ze syna chudého židovského emigranta stala hollywoodská hvězda, ale současně je v rámci žánru nezvyklá svou otevřeností a upřímností: Douglas rozhodně netrpěl nabubřelostí nebo sebeklamem a dokázal přiznat mnoho životních chyb. V pozdějších memoárech se zaměřil na své stáří, které ovlivnila tragická nehoda vrtulníku, v jejímž důsledku se silněji přimkl k judaismu a svému židovskému původu.

Ještě lépe jsem jej poznal, když jsem ve filmovém archivu ve wisconsinském Madisonu sbíral materiály k filmu Huga Haase Lizzie, který vznikl v produkci Douglasovy nezávislé společnosti Bryna Productions (založené v roce 1955 a pojmenované podle jeho matky). Lizzie patřila mezi její skromnější projekty a Douglas její vznik sledoval spíše zpovzdálí, ale několikrát musel zakročit – například když se objevil spor s konkurenční společností Twentieth Century-Fox, jež připravovala námětově podobný snímek Tři tváře Evy. V dopisech a interních memorandech na mě Douglas působil jako bystrý podnikatel a schopný vyjednavač, kterému ale nikdy nescházel smysl pro humor.

K záplavě vzpomínek na jednu z nejvíce fascinujících a nejdéle trvajících hollywoodských kariér se přidá i náš Noir Film Festival, který už v roce 2016 oslavil hercovu stovku projekcí Detektivního příběhu. Na srpen plánujeme další titul, jehož odhalení si ale necháme na později.

TOP 10: Knížky o filmu, které mě nejvíc ovlivnily

Ještě než se zapojím do tradičního bilancování předchozího roku – ať už tady, nebo na stránkách časopisu 25fps -, nabízím k přečtení přehled 10+ knížek o filmu, které mě nejvíc ovlivnily a ke kterým se nejčastěji vracím. Soupis můžete číst jako můj knižní „autoportrét“ (ač velmi nekompletní, protože v něm spousta důležitých titulů chybí), nebo jaké sérii samostatných doporučení.

Rudy Behlmer – Memo from David O. Selznick (The Viking Press, 1972)
Kdo jiný by mohl podat zasvěcenější zprávu o fungování amerického filmového průmyslu v období klasického Hollywoodu než ten, kdo byl jeho nedílnou součástí po více než 30 let? Výběr ze Selznickových memorand a korespondence opatřený úvodním slovem historika Rudyho Behlmera zprostředkovává fascinující zákulisní pohled na fungování velkých studií i Selznickovy nezávislé produkční společnosti a dotýká se všech myslitelných aspektů výroby, distribuce a uvádění filmů ve studiové éře. Technicky jsem knížku přečetl teprve nedávno, ale velkou část Selznickových zpráv jsem znal již z vlastního výzkumu.

David Bordwell – Poetics of Cinema (Routledge, 2008) Dilema, kterou Bordwellovu knížku do seznamu zařadit, jsem vyřešil volbou souboru esejů pokrývajících 30 let jeho badatelské činnosti. Můj výtisk Bordwellovy Poetiky filmu už dávno nevypadá reprezentativně: obálka je na několika místech ohnutá, téměř každá strana obsahuje poznámky nebo podtržené pasáže, vazba se začíná rozpadat… To vše svědčí o tom, že se ke knize pravidelně vracím a využívám ji ve výuce. I když už nestíhám číst každý Bordwellův příspěvek na jeho blogu, stále jeho práci obdivuji a čerpám z ní inspiraci. V Poetics of Cinema mám nejraději kapitoly o síťových narativech, CinemaScopu a diváckém vnímání Mildred Pierce (1945).

Ronald Haver – David O. Selznick’s Hollywood (Alfred A. Knopf, 1980)
V tiráži publikace Ronalda Havera se uvádí, že všichni, kdo se na jejím vzniku podíleli, usilovali o to, aby vypadala, jako by ji produkoval sám David O. Selznick. Výsledkem je rozměrný, bohatě ilustrovaný a na poctivém archivním výzkumu založený svazek detailně zaznamenávající Selznickovu filmovou kariéru – takové Gone with the Wind mezi knihami o filmu. Podle Davida Bordwella jde „bezpochyby o nejkrásnější knížku o americkém filmovém průmyslu, jaká kdy vyšla.“ Použitá se dá sehnat za pouhé čtyři dolary.

Kolektiv autorů – The Movie Book (Phaidon Press, mini edition, 2002)
Je to sice „jen“ obrázková kniha nevelkého formátu (12,5 x 16,5 cm) a s minimem textu, ale za těch patnáct let, co ji vlastním, jsem do ní nahlížel nesčetněkrát. Prostřednictvím fotosek, fotografií ze zákulisí a stručných medailonků představuje 500 osobností z dějin světového filmu seřazených v abecedním pořadí. Každá osobnost má vyhrazenu jednu stránku, což často vytváří lákavá nebo provokativní spojení – dvojstranu spolu sdílí Julie Andrews a Theo Angelopoulos, Harrison Ford a John Ford, David O. Selznick a Ousmane Sembene, Lee Strasberg a Meryl Streep nebo John Travolta a Lars von Trier.

James Naremore – An Invention Without a Future: Essays on Cinema (University of California Press, 2014)
Stejně jako v případě Davida Bordwella jsem i u Jamese Naremorea dlouze zvažoval, kterou knihu z jeho bohatého portfolia vybrat, než jsem se zbaběle rozhodl pro kolekci jeho esejů. Před dvěma lety jsem v recenzi pro časopis 25fps uvedl, že Naremoreovy texty považuji „za ideál akademického psaní. Spojují totiž erudovanost s přístupností a otevřeností směrem k laické veřejnosti.“ Na tomto tvrzení nemám co měnit. Výbor nazvaný An Invention Without a Future slouží jako skvělá ukázka autorova elegantního stylu psaní i obdivuhodně širokého záběru (otázky filmového autorství, herectví, vztahu klasicismu a modernismu, dějiny filmové kritiky atd.).

Různí autoři – řada BFI Film Classics (1995– )
Edici BFI Film Classics považuji za jeden z nejlepších vydavatelských počinů v oblasti filmových studií. Jednotlivé díly nejenže představují podnětné analýzy, interpretace nebo produkční historie významných děl světové kinematografie, ale také čtenářům umožňují seznámit se se způsobem psaní a uvažování mnoha osobností filmové teorie a kritiky. Mými osobními favority jsou svazky V. F. Perkinse o Wellesových Skvělých Ambersonech (The Magnificent Ambersons, 1942) a Noaha Isenberga o Ulmerově Objížďce (Detour, 1945).

Andrew Sarris – The American Cinema. Directors and Directions 1929–1968 (Da Capo Press, 1996)
I já jsem si prošel intenzivní auteuristickou fází, kdy jsem k Andrew Sarrisovi vzhlížel jako k nezpochybnitelné autoritě. Dnes východiska auteurské „teorie“ hodnotím velmi skepticky. Přesto mám jeho knihy – a zejména pak tu nejslavnější – v oblibě a nečekám, že se to v blízké budoucnosti změní. Může za to Sarrisova nekompromisnost, s jakou ze sebe chrlí verdikty o jednotlivých filmech a režisérech, i záviděníhodná schopnost popsat mizanscénu nebo práci kamery pomocí pár pečlivě zvolených slov.

Thomas Schatz – The Genius of the System: Hollywood Filmmaking in the Studio Era (Pantheon Books, 1988)
Jedním z těch, kteří nejvýrazněji zrevidovali do té doby převládající smýšlení o klasickém Hollywoodu, představované mimo jiné i spisy Andrewa Sarrise, byl Thomas Schatz. V knize The Genius of the System nabídl historické pojednání o „zlaté éře“ Hollywoodu zaměřené nikoliv na režiséry, ale na studia a producenty, tedy subjekty, které se dlouho těšily jen okrajovému zájmu badatelů. I 30 let od vydání jde o vlivnou a často citovanou knihu, která ukazuje, že filmový průmysl vždy balancoval na tenké hranici mezi uměním a byznysem.

Alain Silver a Elizabeth Ward – Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style (The Overlook Press, third edition, 1992)
Dnes je trh přesycený nejrůznějšími přehledy a seznamy filmu noir, ale všem jim předcházela průkopnická publikace sestavená Alainem Silverem a Elizabeth Ward. Od prvního vydání v roce 1979 po to zatím poslední z roku 2010 (uvedené na trh pod aktualizovaným názvem The Film Noir Encyclopedia) se autoři snaží poskytnout co nejzasvěcenější mapu nepřehledného noirového teritoria. Neobešlo se to bez faktických chyb nebo sporných hodnotících soudů, přesto jde o knížku, po které ve své noirové poličce sahám nejčastěji. Alain Silver stojí i za čtyřdílnou sérií Film Noir Reader, kterou mohu taktéž bez váhání doporučit.

François Truffaut – Rozhovory Hitchcock/Truffaut (Československý filmový ústav, 1987)
Když po pravdě prohlásím, že přečtení Truffautových rozhovorů s Alfredem Hitchcockem patří mezi formativní okamžiky mého studijního a profesního života, postavím se tím patrně do zástupu stovek dalších lidí, kteří to měli podobně. Vzpomínám si, jak mě vždycky štvalo, když jsem knížku po uplynutí výpůjční doby musel vrátit zpátky do knihovny. Dnes mám samozřejmě vlastní výtisk, což mi dovoluje vracet se k ní tak často, jak jen potřebuji (to znamená velmi často).