Archiv štítku: Hollywood

Gary Cooper s ušima jako Clark Gable

David O. Selznick si od konce 30. let budoval pověst neomylného objevitele hereckých hvězd. Ve třech po sobě následujících produkcích se mu podařilo představit americkému publiku Ingrid Bergman (Intermezzo: A Love Story) a Vivien Leigh (Gone with the Wind) a povýšit status Joan Fontaine z nevýrazné studiové herečky na představitelku hlavních rolí (Rebecca). V dalších letech se nemalou měrou zasloužil o hvězdné kariéry Josepha Cottena, Dorothy McGuire nebo Jennifer Jones. Ne vždy byl ale jeho prvotní odhad správný, jak dokazuje případ Gregoryho Pecka.

Selznick se o Peckovi poprvé dozvěděl od své newyorské zástupkyně a lovkyně talentů Kay Brown v úvodu roku 1941, když byl herec teprve studentem Neighborhood Playhouse School of Theatre. Brown považovala čtyřiadvacetiletého mladíka za velkou hereckou naději, a přesvědčila proto svého šéfa, aby svolil s provedením kamerových testů, které v New Yorku režíroval Peckův učitel herectví Robert Ross. Natočený materiál byl následně odeslán k posouzení do Selznickova studia v Culver City. Zde je Selznickova reakce, jak ji zaznamenala interní korespondence:

Je mi líto, ale musím říct, že si nedokážu představit, jak bychom mohli s Gregorym Peckem naložit. Možná velké studio by si vědělo rady, ale my bychom měli velké obtíže, pokud bychom jej chtěli využít sami nebo pokud bychom jej nabízeli jiným studiím, která jej nemají pod smlouvou. Na plátně vypadá jako Abe Lincoln a pokud má skvělou osobnost, není to z těchto testů patrné. Soudě podle tvého velkého zájmu to musí být výborný divadelní herec, a přestože jeho výkon ve scéně z „This Above All“ je uspokojivý – vzhledem k tomu, kolik práce bylo odvedeno v jeden den, a vzhledem k dalším okolnostem –, není to nic, z čeho bychom měli být nadšení. Co se týče jeho výkonu [ve scéně z Lásky a mládí], po zhlédnutí Pecka vzrostl můj respekt k Dougovi Fairbanksovi Jr. [který tutéž roli ztvárnil ve filmu z roku 1939].

I am sorry to have to say that I don’t see what we could do with Gregory Peck. Maybe a big studio could use him, but we would have great difficulty in either using him ourselves or in getting other studios to use him that didn’t have him under contract. He photographs like Abe Lincoln, and if he has a great personality I don’t think it comes through in these tests. He must be a fine legitimate actor, judging by your great interest in him, and while his performance in the scene from “This Above All” is satisfactory, considering how much work was done in one day, and considering the circumstances under which it was made, it is nothing to get excited about. As for his performance in [the scene from] “The Young in Heart,” my respect for Doug Fairbanks, Jr., goes up after seeing Peck play this scene.

Gregory Peck na rané promo fotografii.

Přestože v minulosti Selznick mnohokrát dal na rady a doporučení Kay Brown (byla to ona, která Selznicka upozornila na román Margaret Mitchell Gone with the Wind nebo na potenciál Ingrid Bergman), tentokrát Peckovy kamerové testy vyhodnotil po svém a smlouvu herci nenabídl. S odstupem času – při vědomí Peckovy hvězdné kariéry – se nám jeho rozhodnutí může jevit unáhlené a nepromyšlené. Pokusme se ale zrekonstruovat producentovu pozici na počátku roku 1941: Peck byl jedním ze stovek nebo spíše tisíců aspirujících mladých herců, neměl za sebou žádné filmové zkušenosti a v divadle teprve začínal, a pro Selznicka absolvoval dva improvizované a diletantsky zrežírované kamerové testy. Navíc si někteří dělali legraci z jeho odstávajících a nesouměrných uší. Možná se nakonec Selznickovu rozhodnutí nemůžeme divit…

Tím ale příběh nekončí. O rok a půl později bylo totiž všechno jinak: USA byly ve válce, řada mladých amerických herců sloužila v armádě a Hollywood se potýkal s nedostatkem mužských hvězd. Gregory Peck – kvůli zranění páteře osvobozený od vojenské služby – mezitím sklidil několik divadelních úspěchů, čímž si vysloužil zájem filmových studií. Ještě než byl do kin uveden jeho první film, válečné drama Dny slávy (Days of Glory, 1944), měl podepsané neexkluzivní smlouvy na určitý počet filmů u Twentieth Century-Fox, MGM, nezávislého producenta Caseyho Robinsona a – překvapivě – rovněž u Davida O. Selznicka.

Co Selznicka přimělo změnit názor? Vedle Peckových divadelních úspěchů z nedávné doby, pozitivních ohlasů na jeho práci v tisku a zájmu konkurence (Selznick byl vždy velmi soutěživý) nejspíš i osobní setkání, po kterém Selznick prohlásil, že Peck je „nejlepším kandidátem na představitele hlavních mužských rolí, jaký se [v Hollywoodu] objevil za velmi, velmi dlouhou dobu.“ Důležité teď bylo zabránit tomu, aby se obchodní rivalové a široká veřejnost dozvěděli o první, neúspěšné sérii vyjednávání, která měla potenciál ohrozit Selznickovu reputaci starmakera. To byla práce pro talentové a marketingové oddělení.

Selznick sice nevyužil výhodné pozice, která mu dala na začátku roku 1941 šanci připoutat Pecka exkluzivní smlouvou, nicméně získal právo alespoň na část hercových služeb v době, kdy o ně byl enormní zájem. Peck se objevil v Selznickových produkcích Rozdvojené duše (Spellbound, 1945), Souboje na slunci (Duel in the Sun, 1946) a Případu Paradineová (The Paradine Case, 1947), které na jednu stranu těžily z jeho enormní popularity, na stranu druhou ji ovšem dále přikrmovaly, neboť se jednalo o prestižní, vysokorozpočtové produkce opatřené štědrou reklamou a publicitou. Spolupráce Davida Selznicka a Gregoryho Pecka tak nakonec byla i přes nevydařený začátek úspěšná a oboustranně výhodná.


Citované dokumenty:

Memo Davida O. Selznicka z 11. 3. 1941, Gregory Peck 1941–1947, b. 3344, f. 3, Selznick Collection, Harry Ransom Center.
Memo Frances Inglis z 29. 10. 1942, Gregory Peck – correspondence, b. 568, f. 5, Selznick Collection, Harry Ransom Center.

Název příspěvku je parafrází výroku Selznickova blízkého spolupracovníka Dana O’Shea. Viz jeho telegram z 27. 10. 1942, Gregory Peck – correspondence 1945, b. 568 f. 5, Selznick Collection, Harry Ransom Center.

TOP 10: Knížky o filmu, které mě nejvíc ovlivnily

Ještě než se zapojím do tradičního bilancování předchozího roku – ať už tady, nebo na stránkách časopisu 25fps -, nabízím k přečtení přehled 10+ knížek o filmu, které mě nejvíc ovlivnily a ke kterým se nejčastěji vracím. Soupis můžete číst jako můj knižní „autoportrét“ (ač velmi nekompletní, protože v něm spousta důležitých titulů chybí), nebo jaké sérii samostatných doporučení.

Rudy Behlmer – Memo from David O. Selznick (The Viking Press, 1972)
Kdo jiný by mohl podat zasvěcenější zprávu o fungování amerického filmového průmyslu v období klasického Hollywoodu než ten, kdo byl jeho nedílnou součástí po více než 30 let? Výběr ze Selznickových memorand a korespondence opatřený úvodním slovem historika Rudyho Behlmera zprostředkovává fascinující zákulisní pohled na fungování velkých studií i Selznickovy nezávislé produkční společnosti a dotýká se všech myslitelných aspektů výroby, distribuce a uvádění filmů ve studiové éře. Technicky jsem knížku přečetl teprve nedávno, ale velkou část Selznickových zpráv jsem znal již z vlastního výzkumu.

David Bordwell – Poetics of Cinema (Routledge, 2008) Dilema, kterou Bordwellovu knížku do seznamu zařadit, jsem vyřešil volbou souboru esejů pokrývajících 30 let jeho badatelské činnosti. Můj výtisk Bordwellovy Poetiky filmu už dávno nevypadá reprezentativně: obálka je na několika místech ohnutá, téměř každá strana obsahuje poznámky nebo podtržené pasáže, vazba se začíná rozpadat… To vše svědčí o tom, že se ke knize pravidelně vracím a využívám ji ve výuce. I když už nestíhám číst každý Bordwellův příspěvek na jeho blogu, stále jeho práci obdivuji a čerpám z ní inspiraci. V Poetics of Cinema mám nejraději kapitoly o síťových narativech, CinemaScopu a diváckém vnímání Mildred Pierce (1945).

Ronald Haver – David O. Selznick’s Hollywood (Alfred A. Knopf, 1980)
V tiráži publikace Ronalda Havera se uvádí, že všichni, kdo se na jejím vzniku podíleli, usilovali o to, aby vypadala, jako by ji produkoval sám David O. Selznick. Výsledkem je rozměrný, bohatě ilustrovaný a na poctivém archivním výzkumu založený svazek detailně zaznamenávající Selznickovu filmovou kariéru – takové Gone with the Wind mezi knihami o filmu. Podle Davida Bordwella jde „bezpochyby o nejkrásnější knížku o americkém filmovém průmyslu, jaká kdy vyšla.“ Použitá se dá sehnat za pouhé čtyři dolary.

Kolektiv autorů – The Movie Book (Phaidon Press, mini edition, 2002)
Je to sice „jen“ obrázková kniha nevelkého formátu (12,5 x 16,5 cm) a s minimem textu, ale za těch patnáct let, co ji vlastním, jsem do ní nahlížel nesčetněkrát. Prostřednictvím fotosek, fotografií ze zákulisí a stručných medailonků představuje 500 osobností z dějin světového filmu seřazených v abecedním pořadí. Každá osobnost má vyhrazenu jednu stránku, což často vytváří lákavá nebo provokativní spojení – dvojstranu spolu sdílí Julie Andrews a Theo Angelopoulos, Harrison Ford a John Ford, David O. Selznick a Ousmane Sembene, Lee Strasberg a Meryl Streep nebo John Travolta a Lars von Trier.

James Naremore – An Invention Without a Future: Essays on Cinema (University of California Press, 2014)
Stejně jako v případě Davida Bordwella jsem i u Jamese Naremorea dlouze zvažoval, kterou knihu z jeho bohatého portfolia vybrat, než jsem se zbaběle rozhodl pro kolekci jeho esejů. Před dvěma lety jsem v recenzi pro časopis 25fps uvedl, že Naremoreovy texty považuji „za ideál akademického psaní. Spojují totiž erudovanost s přístupností a otevřeností směrem k laické veřejnosti.“ Na tomto tvrzení nemám co měnit. Výbor nazvaný An Invention Without a Future slouží jako skvělá ukázka autorova elegantního stylu psaní i obdivuhodně širokého záběru (otázky filmového autorství, herectví, vztahu klasicismu a modernismu, dějiny filmové kritiky atd.).

Různí autoři – řada BFI Film Classics (1995– )
Edici BFI Film Classics považuji za jeden z nejlepších vydavatelských počinů v oblasti filmových studií. Jednotlivé díly nejenže představují podnětné analýzy, interpretace nebo produkční historie významných děl světové kinematografie, ale také čtenářům umožňují seznámit se se způsobem psaní a uvažování mnoha osobností filmové teorie a kritiky. Mými osobními favority jsou svazky V. F. Perkinse o Wellesových Skvělých Ambersonech (The Magnificent Ambersons, 1942) a Noaha Isenberga o Ulmerově Objížďce (Detour, 1945).

Andrew Sarris – The American Cinema. Directors and Directions 1929–1968 (Da Capo Press, 1996)
I já jsem si prošel intenzivní auteuristickou fází, kdy jsem k Andrew Sarrisovi vzhlížel jako k nezpochybnitelné autoritě. Dnes východiska auteurské „teorie“ hodnotím velmi skepticky. Přesto mám jeho knihy – a zejména pak tu nejslavnější – v oblibě a nečekám, že se to v blízké budoucnosti změní. Může za to Sarrisova nekompromisnost, s jakou ze sebe chrlí verdikty o jednotlivých filmech a režisérech, i záviděníhodná schopnost popsat mizanscénu nebo práci kamery pomocí pár pečlivě zvolených slov.

Thomas Schatz – The Genius of the System: Hollywood Filmmaking in the Studio Era (Pantheon Books, 1988)
Jedním z těch, kteří nejvýrazněji zrevidovali do té doby převládající smýšlení o klasickém Hollywoodu, představované mimo jiné i spisy Andrewa Sarrise, byl Thomas Schatz. V knize The Genius of the System nabídl historické pojednání o „zlaté éře“ Hollywoodu zaměřené nikoliv na režiséry, ale na studia a producenty, tedy subjekty, které se dlouho těšily jen okrajovému zájmu badatelů. I 30 let od vydání jde o vlivnou a často citovanou knihu, která ukazuje, že filmový průmysl vždy balancoval na tenké hranici mezi uměním a byznysem.

Alain Silver a Elizabeth Ward – Film Noir: An Encyclopedic Reference to the American Style (The Overlook Press, third edition, 1992)
Dnes je trh přesycený nejrůznějšími přehledy a seznamy filmu noir, ale všem jim předcházela průkopnická publikace sestavená Alainem Silverem a Elizabeth Ward. Od prvního vydání v roce 1979 po to zatím poslední z roku 2010 (uvedené na trh pod aktualizovaným názvem The Film Noir Encyclopedia) se autoři snaží poskytnout co nejzasvěcenější mapu nepřehledného noirového teritoria. Neobešlo se to bez faktických chyb nebo sporných hodnotících soudů, přesto jde o knížku, po které ve své noirové poličce sahám nejčastěji. Alain Silver stojí i za čtyřdílnou sérií Film Noir Reader, kterou mohu taktéž bez váhání doporučit.

François Truffaut – Rozhovory Hitchcock/Truffaut (Československý filmový ústav, 1987)
Když po pravdě prohlásím, že přečtení Truffautových rozhovorů s Alfredem Hitchcockem patří mezi formativní okamžiky mého studijního a profesního života, postavím se tím patrně do zástupu stovek dalších lidí, kteří to měli podobně. Vzpomínám si, jak mě vždycky štvalo, když jsem knížku po uplynutí výpůjční doby musel vrátit zpátky do knihovny. Dnes mám samozřejmě vlastní výtisk, což mi dovoluje vracet se k ní tak často, jak jen potřebuji (to znamená velmi často).

Bratr Myron, talentový agent

David O. Selznick měl dva starší bratry. Zatímco Howard (nar. 1897) trpěl blíže neurčenou psychickou poruchou a celý život strávil v ústraní (zemřel v roce 1980), Myron Selznick (nar. 5. října 1898) se stejně jako David od útlého věku pohyboval v prostředí filmového průmyslu a nakonec se prosadil jako vlivný talentový agent. Jeho kariéru však poznamenala závislost na alkoholu, která i zapříčinila jeho smrt ve věku 45 let. Myronu Selznickovi se v několika kapitolách knihy Hidden Talent: The Emergence of Hollywood Agents (University of California Press, 2010) věnuje filmový historik Tom Kemper, z jehož výkladu v následujících odstavcích vycházím.

Prostřední z bratrů Selznickových patřil mezi nejprogresivnější (a nejagresivnější) hollywoodské agenty 30. let. Podle Kempera svou práci nenáviděl – stejně jako celý filmový průmysl –, což se projevovalo arogantním vystupováním, kterým si znepřátelil či odcizil řadu lidí. Stejné vlastnosti ale nejspíš stály i za jeho nezpochybnitelnými úspěchy.

Již jako teenager Myron pracoval pro společnost Selznick Pictures patřící jeho otci Lewisovi. Série nešťastných obchodních rozhodnutí a neschopnost konkurovat firmám Adolpha Zukora nebo Williama Foxe v roce 1923 vedla k bankrotu otcovy firmy. Myron se pokusil prosadit v oblasti filmové produkce prostřednictvím vlastní společnosti Selznick Pictures Corporation, které se ale taktéž nevedlo. Po těchto dvou neslavných zkušenostech Myron a David odjeli z New Yorku do Kalifornie v naději, že přítomnost v samém centru americké filmové výroby jim dopomůže ke kýženému úspěchu.

Myron v Hollywoodu vystřídal několik pozic, než se v roce 1927 definitivně stal talentovým agentem. Podle nejrozšířenější verze k tomu přispěla náhoda, kdy příteli, režiséru Lewisi Milestonovi, pomohl při jednání se zaměstnavatelem k vyššímu platu. Myron si brzy vybudoval pověst neústupného obchodníka se silnými přesvědčovacími a vyjednávacími schopnostmi. Zároveň však bylo z jeho promluv zřejmé, že ke svému povolání nechoval žádný zvláštní respekt – naopak jej bral jako nečistou branži založenou na handrkování o penězích. 

Minimalistická inzerce uveřejněná ve filmové ročence, 1938.

Myronův postoj – způsobený nejspíš nenaplněnými ambicemi na poli filmové produkce – ovšem nemohl změnit fakt, že zakrátko se z jeho agentury stal přední hollywoodský hráč. Díky důvěrné znalosti filmového prostředí a cenným kontaktům si Selznick vybudoval portfolio prominentních klientů, mezi které patřili herci Gary Cooper a Fred Astaire, herečky Katharine Hepburn a Carole Lombard, režiséři Lewis Milestone, George Cukor a John Cromwell nebo scenáristé Ben Hecht, Maxwell Anderson a Dudley Nichols. Myron Selznick od počátku deklaroval bojovný postoj vůči hollywoodským studiím a svým klientům zaručoval vyjednání bezprecedentních pracovních podmínek. Výměnou Selznick inkasoval provizi ve výši 10 % klientovy mzdy (což například u herce Williama Powella mohlo činit až 30 000 dolarů ročně).

Brzy Selznickova firma zaměstnávala několik „terénních“ agentů (field agents), kteří monitorovali situaci ve studiích, sledovali produkční trendy a lovili nové klienty, zatímco jejich šéf celou operaci ovládal z kanceláře pomocí telefonu. Agentura věnovala velkou pozornost sběru a třídění informací, které mohly být využity ve prospěch klientů. Další záležitosti byly projednávány na obchodních schůzkách a neformálních setkáních. Právě v tom spočívala podstata práce hollywoodských talentových agentů – navázání sociálních vazeb bylo často možné přetavit v obchodní transakce, a jeden oběd nebo hra golfu mohly znamenat mnohem více než hodiny oficiálních telefonátů nebo návštěv v zatuchlých kancelářích.

Myron Selznick obklopený režiséry Leem McCareym (vlevo) a Ernstem Lubitschem (vpravo), 1938.

Selznick získal náskok před konkurencí mimo jiné i kvůli tomu, že svým klientům nabízel nejrůznější výhody, kterých menší agentury nebyly schopné dosáhnout. Nešlo jen o příznivé finanční podmínky (včetně podílu na ziscích pro některé z nich), ale i o právo na schválení námětu či scénáře nebo – v případě režisérů – o možnost účastnit se postprodukce. Myron poskytoval svým klientům komplexní a prvotřídní servis – manažerský, právní, účetní i poradenský. Tím získával další prominentní klienty, kteří zvyšovali prestiž jeho společnosti a sloužili jako lákadlo pro své herecké či režisérské kolegy. V roce 1932 otevřel Selznick pobočky v New Yorku a Londýně, které dále rozšířily přístup k novým talentům z oblasti filmu či divadla. V polovině 30. let tak mohla Selznickovi konkurovat pouze talentová agentura Charlese Feldmana.

Dosud ne zcela probádanou oblastí zůstává Myronova spolupráce s bratrem Davidem. Přestože mezi nimi fungovala sourozenecká rivalita, je neoddiskutovatelné, že museli ze svého vztahu profesně těžit. Otázka je, do jaké míry. Myron zastupoval desítky osobností, které ve 30. a 40. letech opakovaně pracovaly pro Davidovu produkční společnost, ať už šlo o režiséry George Cukora, Alfreda Hitchcocka a Johna Cromwella, scenáristu Bena Hechta nebo herečku Carole Lombard. Byl to právě Myron, kdo Davidovi představil Vivien Leigh, která se následně stala hereckou představitelkou Scarlett O’Hara v adaptaci Gone with the Wind. Mimo to byl Myron i podílníkem v Davidově společnosti Selznick International Pictures, neboť do ní při jejím vzniku v roce 1935 investoval 200 000 dolarů. Dochované materiály v Harry Ransom Center v Texasu však ukazují, že při obchodních jednáních většinou Myron svému bratrovi nic nedaroval a ve všech zdokumentovaných případech hájil zájmy svých klientů. Příkladem může být angažmá Janet Gaynor v Selznickově produkci A Star Is Born, za které herečka inkasovala mimořádně vysoký honorář 150 000 dolarů. Sám David si dokonce stěžoval, že Myronova agentura postupovala v tomto případě ještě nekompromisněji než obvykle – snad aby okolí vyvrátila, že by podléhala konfliktů zájmů.

Na počátku 40. let se začalo ukazovat, že Myronova záliba v alkoholu má negativní dopad nejen na jeho zdraví, ale i na fungování firmy. Někteří klienti si stěžovali na soustavně klesající kvalitu poskytovaných služeb a postupně přecházeli ke konkurenci. Následně začali agenturu ve velkém opouštět i její zaměstnanci. Myron Selznick zemřel po jedné z mnoha proflámovaných nocí 23. 3. 1944 v důsledku žilní trombózy. V té době už ale byla jeho firma v rozkladu. Správa Myronovy pozůstalosti připadla Davidu Selznickovi, kontrolu nad částí jeho agentury převzal někdejší hlavní konkurent Charles Feldman.

Myron Selznick dnes zůstává málo známou figurou a ve většině publikací o zlaté éře Hollywoodu se s jeho jménem nesetkáme. O to cennější je knížka Hidden Talent: The Emergence of Hollywood Agents, ve které Tom Kemper podrobně analyzuje Selznickovu roli ve spletitém hollywoodském studiovém systému a ukazuje, jak tento agent pomohl desítkám klientů k vyšším platům, komfortnějším pracovním podmínkám a většímu stupni tvůrčí autonomie. Pomohl tak nastavit parametry spolupráce mezi tvůrčími pracovníky a studii, které s drobnými obměnami platily po další desetiletí.

Second Fiddle nehraje druhé housle

Díky knize The Star Machine od americké historičky Jeanine Basinger jsem se dozvěděl o hudební romanci Second Fiddle (1939), jejíž zápletka měla být inspirována rozsáhlou kampaní s cílem najít vhodnou hereckou představitelku pro Selznickovu adaptaci Gone with the Wind (1939). Role Scarlett O’Hara byla toužebně vyhlížena stovkami hollywoodských profesionálek i doufajících amatérek a tisk od oznámení skutečnosti, že David O. Selznick v roce 1936 zakoupil filmová práva k románu, po zahájení natáčení o více než dva roky později spekuloval o mnoha jménech. (Tyto spekulace byly samozřejmě živeny i marketingovým oddělením Selznickova studia, které v neustálém přívalu zpráv vidělo skvělý propagační nástroj.) Postupně se jako kandidátky veřejnosti představily například Katharine Hepburn, Miriam Hopkins, Margaret Sullavan, Paulette Goddard, Bette Davis nebo Jean Arthur. Až v lednu 1939 padlo definitivní rozhodnutí, že se úlohy zhostí britská herečka (a tehdejší partnerka Laurence Oliviera) Vivien Leigh, americkému publiku dosud zcela neznámá.

Příběh Second Fiddle je založen na podobné premise: fiktivní hollywoodské studio Consolidated Pictures se již řadu měsíců snaží obsadit titulní roli v připravované adaptaci (taktéž fiktivního) bestselleru Girl of the North. V tisku se objevují jména různých kandidátek, ale žádná z nich se neosvědčila tak, aby s ní bylo vedení společnosti spokojeno. Zaměstnanec studia Jimmy Sutton (Tyrone Power) je vyslán až do Minnesoty, kde má prověřit uchazečku číslo 436, učitelku Trudi Hovland (Sonja Henie), kterou do konkurzu bez jejího vědomí přihlásil její nápadník. Trudi nejprve nejeví zájem o kariéru filmové star, ale Jimmy naléhá a nakonec se mu podaří mladou ženu přesvědčit. Po příchodu do Hollywoodu se ukáže, že Trudi je pro roli naprosto dokonalá a studio ji začne připravovat na úlohu nové hollywoodské hvězdy. Součástí tohoto procesu je i vytvoření fiktivního románku s populárním hercem a zpěvákem Rogerem Maxwellem (Rudy Vallee), jejž z pozice tiskového mluvčího koordinuje Jimmy.

Film se s nadsázkou dotýká mnoha aspektů utváření hvězd v hollywoodském studiovém systému, včetně produkce fiktivních biografií a šíření smyšlených informací ze soukromého života herců a hereček. Vedle toho se ale produkční společnost Twentieth Century-Fox strefuje i do Selznickovy kampaně vytvořené kolem Gone with the Wind a dokonce i do jeho osoby a pověsti, kterou si v rámci filmového průmyslu získal. Smyšlené studio Consolidated Pictures totiž vede častokrát nerozhodný, ale zároveň autokratický filmový magnát, kterého sice nikdy nevidíme, ale opakovaně jej slyšíme rozdávat úkoly prostřednictvím interkomu. Každý svůj proslov určený podřízeným pak zakončuje větou „I’ll send you a memo“ (nebo její variací), která je jasným odkazem na Selznickův pověstný zvyk diktovat a posílat dlouhé interní zprávy.

Second Fiddle mimo svůj příběh samozřejmě funguje jako komentář k hollywoodskému hvězdnému systému i skrze obsazení hlavních rolí. Jako zaměstnanec filmového studia Jimmy a učitelka a vycházející herecká hvězda Trudi se představili Tyrone Power a Sonja Henie, oba v té době na vrcholu popularity. Mimořádně pohledný Power – některými vnímaný jako nástupce Rudolpha Valentina – dostal příležitost objevit se zase v lehčí žánrové poloze poté, co jej studio uvedlo jako titulního hrdinu ve westernu Jesse James (1939). Sonja Henie coby bývalá krasobruslařka oceněná zlatem na mistrovství světa i olympijských hrách zase navázala na své role v „bruslařských“ komediích jako Královna ledu (One in a Million, 1936) a My Lucky Star (1938). I v Second Fiddle dostala sportovně nadaná Norka příležitost v několika scénách zužitkovat své bruslařské umění. (Paradoxní je, že herecky výrazně limitovaná Henie ztvárňuje začínající herečku, která má být obdařena takovým přirozeným talentem, že uspěje v konkurenci mnoha desítek hollywoodských veteránek a získá náročnou roli, s níž si žádná její předchůdkyně neporadila.)

Půvabný film s písněmi Irvinga Berlina v době svého uvedení chytře vytěžil z popularity Tyrona Powera i Sonji Henie i z pozornosti, kterou si dlouhodobě uzurpovala Selznickova megaprodukce Gone with the Wind. Snímek se dočkal pozitivních recenzí, kterým pochopitelně tato spojitost nemohla uniknout. Některá periodika dokonce uváděla podobnost s dalším Selznickovým snímkem Zrodila se hvězda (A Star Is Born, 1937), jenž se rovněž – ovšem v serióznějším žánrovém podání – zabýval mechanismy produkce hvězd v Hollywoodu. V Second Fiddle nakonec jemná satira na Hollywood ustoupí do pozadí, aby mohlo dojít k plnému rozvinutí romance mezi ústředními postavami. Ty musejí, jak už to u hollywoodských romantických komedií bývá, překonat několik nástrah a nedorozumění, než se v závěrečných vteřinách spojí v něžném, vše řešícím polibku.

Margaret Herrick Library

Margaret Herrick Library je bezesporu královnou mezi filmovými archivy. Instituce provozovaná americkou Akademií filmových umění a věd (Academy of Motion Picture Arts and Sciences) má aktuálně sídlo v nádherné budově v Beverly Hills a její historie sahá až do roku 1928, kdy se o její zřízení zasloužil tehdejší prezident Akademie, herec Douglas Fairbanks.

Po nezbytné registraci – a odložení veškerých osobních věcí s výjimkou laptopu, volných listů papíru a obyčejné tužky – je vám umožněno přesunout se do druhého patra, kde je k dispozici několik přepážek rozdělených podle druhu materiálu, s nímž chcete pracovat. U jedné z nich si například můžete vyžádat filmová periodika nebo poprosit o instrukce týkající se použití zdejší bohaté příruční knihovny. Další pult má na starosti tzv. core collection, která sestává zejména z novinových výstřižků, programů, fotografií a dalších propagačních materiálů. Core collection je řazena do složek podle názvů filmů a jmen osob, kterými se chcete zabývat. Některé materiály jsou dostupné pouze na mikrofilmech, k jejichž studiu slouží samostatná místnost. Výhodou core collection je její snadná dostupnost: není potřeba objednávat se předem, materiály vám budou připraveny během několika minut od jejich vyžádání prostřednictvím speciálního formuláře.

Jestliže pracujete na rozsáhlejším výzkumu, je velmi pravděpodobné, že si s core collection nevystačíte. Za tímto účelem Margaret Herrick Library uchovává archivní materiály, které jsou zařazeny do tzv. speciálních sbírek (special collections). K přístupu k nim už je třeba objednávka alespoň dva pracovní dny předem. V průvodním emailu je nezbytné uvést vaše osobní údaje, univerzitní afiliaci a detailní popis projektu, na kterém zrovna pracujete. Pro prohlížení dokumentů ze speciálních sbírek je pak v knihovně vyhrazen zvláštní prostor, kam můžete usednout se svým notebookem nebo ručně psanými poznámkami. V celém prostoru knihovny je zakázáno fotit, za poplatek vám však asistenti mohou vyhotovit fotokopie požadovaných dokumentů (cena je 25c za jednu stranu formátu A4 u dříve publikovaných materiálů, 50c za jednu stranu formátu A4 v případě nepublikovaných materiálů; zatímco u publikovaných materiálů není maximální počet fotokopií stanoven, u nepublikovaných materiálů ze speciálních kolekcí lze zažádat maximálně o 150 stran za jeden kalendářní rok).

Celkem je sbírka uložená v Margaret Herrick Library rozdělená do přibližně tisícovky kolekcí a obsahuje všechny myslitelné typy dokumentů od produkčních materiálů přes scénáře, korespondenci, výstřižky, smlouvy, rukopisy, plány, náčrty a storyboardy až po notové listy atd. K nejčastěji využívaným sbírkám patří cenzurní materiály Sdružení amerických producentů a distributorů (Motion Picture Producers and Distributors of America), později přejmenovaného na Americkou filmovou asociaci (Motion Picture Association of America). Další dokumenty tvoří například pozůstalosti filmových tvůrců (režisérů, producentů, scenáristů, kameramanů, herců) nebo materiály filmových produkčních a distribučních společností. Mezi sbírkami pak pochopitelně nesmí chybět kolekce dokumentující fungování Akademie filmových umění a věd včetně historie předávání Oscarů, které má tato organizace od svého založení na konci 20. let na starosti.

Pro ilustraci: během výzkumu k aktuálnímu projektu k producentovi Davidu O. Selznickovi jsem pracoval například s následujícími sbírkami:

  • Rudy Behlmer papers a Ronald Haver collection – v obou případech jde o rozsáhlé materiály amerických filmových historiků, kteří se v minulosti zabývali Selznickem a jeho filmy a po ukončení výzkumů darovali své poznámky, výstřižky z periodik, korespondenci, ale i četné fotokopie primárních dokumentů knihovně;
  • Gregory Peck papers – hercova rozsáhlá pozůstalost zahrnuje korespondenci, smlouvy, propagační materiály (např. pressbooky), studiem vyhotovené profesní biografie nebo výstřižky z novin a časopisů;
  • George Cukor papers, Alfred Hitchcock papers, William Wyler papers, John Huston papers, Vincente Minnelli papers, Henry King papers, George Stevens papers – pozůstalosti režisérů většinou sestávají z korespondence, scénářů, smluv a různých produkčních dokumentů;
  • Hedda Hopper papers – korespondence a další dokumenty z pozůstalosti slavné filmové novinářky;
  • Ivan Kahn papers – dokumenty talentového agenta, které obsahují jeho poznámky ke kariéře řady herců a hereček, s nimiž navázal spolupráci.

Abecedně uspořádaný přehled všech sbírek v držení Margaret Herrick Library je k dispozici zde.

Každý vstup do Margaret Herrick Library provází pocit až jakési posvátné úcty. Částečně to je dáno tím, že knihovna od roku 1991 sídlí v budově připomínající kostel v románském stylu – včetně charakteristické věže s červenou stříškou a velké rozety umístěné přímo nad vchodem. (Ve skutečnosti jde o budovu bývalé vodárny, ale pravda v tomto případě trochu boří iluzi, kterou se tu snažím reprodukovat.). Jistou roli hraje i to, že v budově je nutné udržovat mimořádné ticho a každý váš pohyb – zejména kolem zapůjčených dokumentů – je střežen několika přísně vyhlížejícími zaměstnanci. Hlavní podíl ale připadá tomu, že mezi zdmi knihovny se nachází tisícovky listin, které dokumentují dějiny Hollywoodu, vznik dnes již kanonických filmů a utváření kariér mnoha hvězd, které dodnes obdivujeme. S nadsázkou řečeno, jestliže muslimové by alespoň jednou za život měli vykonat pouť do Mekky, filmoví historici se zájmem o americký film by se měli minimálně jednou ve své kariéře vydat do Margaret Herrick Library.

„Poutník“ dorazil do cíle.

Na stopě Selznickovi II.

Bývalé ateliéry MGM

Selznickovo studio v Culver City je sice pro veřejnost uzavřeno, ale o pár bloků dál se nachází obrovský komplex ateliérů, úředních budov, laboratoří a dílen, který je – po zaplacení vstupného a zarezervování termínu – přístupný. Prostory dnes kontroluje společnost Sony Pictures, ale v letech 1924 až 1986 byly neodmyslitelně spjaty se značkou MGM. Selznick pro tuto věhlasnou produkční a distribuční firmu pracoval v druhé polovině 20. a první polovině 30. let a zejména na sklonku svého působení zde dohlížel na vznik prestižních a divácky i kriticky úspěšných titulů jako Večeře o osmé (Dinnet at Eight, 1933), Viva Villa! (1934), Anna KareninaDavid Copperfield a A Tale of Two Cities (všechny tři 1935).

Pěší prohlídka v doprovodu průvodce vás vyjde na necelých 50 dolarů. Během dvou hodin stihnete navštívit několik ateliérů, které se dnes využívají zejména k natáčení televizních pořadů (Wheel of FortuneJeopardy), ale v minulosti v nich stály kulisy například k Čaroději ze země Oz (The Wizard of Oz, 1939). Slavnou minulost MGM dnes připomínají jen názvy některých budov (Judy Garland, Clark Gable). Současný majitel studií, společnost Sony Pictures, se více identifikuje se značkou Columbia Pictures, kterou kontroluje od roku 1989. Proto fasádám některých staveb dominují obří plakáty na filmy Columbie, například Ztracený obzor (Lost Horizon, 1937) nebo Lawrence z Arábie (Lawrence of Arabia, 1962).

Paramount Pictures

Organizované prohlídky nabízí i Paramount Pictures, která jako jediná z tradičních hollywoodských společností stále sídlí v Hollywodu, Selznick zde strávil pohnutých 30 měsíců na přelomu 20. a 30. let, kdy filmový průmysl v USA podstupoval zvukovou revoluci. Na starosti zde měl mj. gangsterské drama Street of Chance (1930) s Williamem Powellem, jeden z prvních projektů, na němž mu osobně velmi záleželo. Angažmá u Paramountu Selznickovi rovněž zprostředkovalo kontakty s mnoha lidmi, kteří pro něj byli v následujících letech profesně velmi důležití, například s režiséry Georgem Cukorem a Johnem Cromwellem.

Na jihozápadní straně ateliéry Paramountu sousedily s RKO, ale po zániku této společnosti v 50. letech došlo k propojení prostor do jednoho velkého komplexu. Prohlídka ateliérů tak dnes současně znamená návštěvu dalšího z majors, u kterého Selznick během svých začátků působil: shodou okolností Selznick k RKO nastoupil hned po svém odchodu z Paramountu, takže změna zaměstnavatele pro něj neznamenala velké stěhování (je ale pravda, že některé filmy RKO natáčeli ve svých ateliérech v Culver City, které – aby to bylo ještě zamotanější – v polovině 30. let připadly Selznickovi).

Prohlídka Paramount Pictures Studios je koncipovaná obdobně jako u Sony Pictures – s tím hlavním rozdílem, že se nepohybujete pěšky, ale ve vláčku, respektive v golfovém vozíku. Bohužel trasa není příliš historicky orientovaná a hlavní zastávky se soustředí na ateliéry, ve kterých aktuálně stojí kulisy k televizním talk-shows (Dr. Phil) nebo seriálům (School of RockGrace and Frankie). Pokud ale zapojíte trochu fantazie, není tak těžké si představit, jak zde před 70 lety vznikaly filmy jako Pojistka smrti (Double Indemnity, 1944) nebo Sunset Blvd. (1950).

Poznámka: Pokud toužíte po dobře koncipované prohlídce některého z filmových studií, nejlepší volbou je (vedle velmi specifického zážitku v zábavním parku Universal Studios) návštěva Warner Bros. v Burbanku. Poslední zástupce Velké pětky z období klasického Hollywoodu – 20th Century Fox (dříve psáno Twentieth Century-Fox) – organizované prohlídky v tuto chvíli nenabízí.

Na stopě Selznickovi I.

Staré studio Thomase Ince v Culver City

Aby se v roce 1935 mohl David O. Selznick stát plnohodnotným nezávislým producentem, schopným konkurovat majors, potřeboval získat pod svou kontrolu ateliéry, v nichž by mohl naplňovat vizi založenou na tvorbě uměleckých a zároveň komerčně úspěšných snímků. Přestěhoval se proto do bývalého studia filmového průkopníka Thomase Ince v Culver City.  Na adrese 9336 West Washington Boulevard, jen pár bloků od ateliérů hollywoodského giganta MGM, Selznickova společnost sídlila dalších více než dvacet let.

Thomas Ince nechal ateliéry, rozkládající se na ploše téměř 6 hektarů, postavit v roce 1918. Po jeho předčasné smrti v roce 1924 je využíval producent a režisér Cecil B. DeMille (natočil zde například velkolepého Krále králů), než je o další čtyři roky později odkoupila firma Pathé. Ta brzy poté zfúzovala se společností RKO, která ateliéry nadále provozovala pod sjednoceným názvem RKO-Pathé, aby je odlišila od svých prostor v Hollywoodu (asi 12 km severovýchodním směrem). Selznick pro RKO v první polovině 30. let pracoval – dohlížel například na produkci King Konga (1933) -, takže místo důvěrně znal, když se tam v roce 1935 nastěhoval.

Ateliéry v Culver City brzy charakterizovaly Selznickovy produkční aktivity do té míry, že záběr fasády přední budovy, která sloužila jako administrativní centrum, byl použit jako základ pro logo společnosti uvozující všechny její tituly od roku 1937 dál včetně toho nejslavnějšího – Gone with the Wind. Dále zde byly natáčeny úspěšné filmy jako Zrodila se hvězdaIntermezzoRebecca nebo Souboj na slunci. V polovině 50. let, tedy v době, kdy Selznick v transformujícím se filmovém průmyslu vyklidil pozice, získala kontrolu nad ateliéry společnost Desilu, která se v nich věnovala zejména televizní produkci. Po roce 1970 prostory několikrát změnily majitele, než je v roce 2014 za 85 milionů dolarů odkoupila investiční skupina Hackman Capital Partners, která je nadále pronajímá filmovým a televizním producentům. Ateliéry tak i po 99 letech existence slouží stejnému účelu, se kterým byly zakládány. Milovníky filmu může mrzet pouze skutečnost, že prostory nejsou zpřístupněny veřejnosti, takže je lze obdivovat pouze z okolních ulic. Naštěstí výhled na ně je většinou ničím nerušený, jak dokazují následující fotografie pořízené letos v červnu.

David O. Selznick, výrobce filmů a hvězd

Většina lidí si jméno producenta Davida O. Selznicka spojuje s jeho opusem magnum, velkolepou adaptací románu Gone with the Wind jižanské spisovatelky Margaret Mitchell. Jih proti Severu (1939) dodnes zůstává nejnavštěvovanějším a (po přihlédnutí k inflaci) nejvýdělečnějším filmem v dějinách americké kinematografie. Pro Selznicka šlo o vyvrcholení jeho tvůrčích aktivit: na snímku intenzivně pracoval tři roky a jeho těsný dohled nad všemi složkami produkce vedl k tomu, že film skončil jako nesporný umělecký i komerční triumf.

Jakkoliv byl Jih proti Severu v řadě ohledů přelomovým dílem, každý text o Selznickovi, který jím začíná i končí, nutně ignoruje další producentovy úspěchy. Selznick se ve světě filmu prosadil již jako teenager, když se v různých kapacitách podílel na chodu filmové společnosti svého otce, Lewise J. Selznicka. V druhé polovině 20. a první polovině 30. let DOS vystřídal pozice u předních hollywoodských hráčů MGM (hned dvakrát), Paramountu a RKO, kde dohlížel na výrobu dnes již klasických snímků, mezi které patří The Four Feathers (1929, P), King Kong (1933, RKO), Večeře o osmé (Dinner at Eight, 1933, MGM) a Anna Karenina (1935, MGM). V roce 1935 konečně uskutečnil svůj dlouholetý sen, když založil vlastní produkční společnost Selznick International Pictures. Aby Selznick naplnil její motto „in the tradition of quality“, zaměřoval se na nákladné, hvězdně obsazené adaptace osvědčených literárních látek (Zahrada AllahovaMalý Lord FauntleroyZajatec na ZenděDobrodružství Toma Sawyera), které doplňoval občasnými výpady do soudobé tematiky (Zrodila se hvězdaNothing SacredMade for Each Other).

Po unikátním úspěchu Jihu proti Severu na přelomu let 1939 a 1940 se Selznickova produktivita nápadně snížila. V roce 1940 ještě stihl uvést Hitchcockem režírovanou adaptaci populárního románu Daphne du Maurier Rebecca, jež mu zajistila druhého Oscara pro nejlepší film v řadě, pak ale následovala čtyřletá pauza, kterou ukončilo až uvedení dramatu Když jsi odešel (Since You Went Away, 1944). V rámci kontraktu s režisérem Alfredem Hitchcockem došlo k realizaci dalších tří filmů – Rozdvojená duše (Spellbound, 1945), Pochybná žena (Notorious, 1946) a Případ Paradineová (The Paradine Case, 1947) -, z nichž ten prostřední byl ovšem krátce před začátkem natáčení odprodán společnosti RKO. Ve zbytku své kariéry Selznick pygmalionovsky formoval kariéru své druhé manželky, herečky Jennifer Jones (ať již ve vlastních produkcích, mezi které patřily Souboj na slunciPortrait of Jennie Sbohem, armádo, nebo ve filmech jiných studií), a za nemalé zisky poskytoval služby svých smluvních herců, hereček a režisérů. Do jeho „stáje“ během 40. a 50. let patřili mj. Gregory Peck, Joseph Cotten, Ingrid Bergman, Alida Valli, Shirley Temple, Joan Fontaine, Guy Madison, Rhonda Fleming, Dorothy McGuire nebo režisér Robert Stevenson.

Selznick zemřel 22. 6. 1965 ve věku 63 let. Většina nekrologů uváděla, že „odešel tvůrce Jihu proti Severu.“

Pro roky 2017 až 2019 jsem získal podporu Grantové agentury České republiky pro realizaci výzkumného projektu s názvem „Výrobce hvězd: David O. Selznick a hollywoodský hvězdný systém, 1935-1957“. Cílem projektu je na základě archivního výzkumu v USA vyhodnotit a popsat, jakým způsobem David O. Selznick nakládal se svými smluvními herci a herečkami a jaké mechanismy používal, aby je přetvořil v žádané stars. V sérii příspěvků zde na svých stránkách budu informovat jednak o průběhu svého výzkumu v Kalifornii a Texasu, kde jsou uloženy klíčové materiály, jednak o zajímavostech, které se týkají Selznickovy bohaté kariéry u filmu. Budu moc rád, když toto badatelské „dobrodružství“ budete sdílet se mnou.