Každý student filmové vědy ví, že první komerční představení kinematografu bratří Lumiérů proběhlo 28. prosince 1895 v Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů. Auguste a Louis Lumiérové ovšem nepocházeli z Paříže – narodili se na východě Francie nedaleko hranic se Švýcarskem a svou firmu zaměřenou na výrobu fotografického materiálu provozovali v jiné metropoli, Lyonu. Tamtéž prováděli veškeré experimenty, které vedly k jejich přelomovému vynálezu, a před branami svého podniku natočili také legendární Východ z továrny, jeden z deseti kratinkých filmů představených na konci roku 1895 veřejnosti.

Dříve než naplno vypukla epidemie koronaviru, jsem se v Lyonu zúčastnil konference o Gretě Garbo a při té příležitosti jsem nemohl opomenout návštěvu Muzea bratří Lumiérů nacházejícího se v honosné vile, která patřila jejich otci Antoinovi. Muzeum zabírá asi deset prostorných místností v přízemí a prvním patře budovy. Popisky jsou sice pouze francouzsky, ale za příplatek si můžete vyžádat audioguide, který vás expozicí provede v angličtině. Exponáty, fotografie a projekce se nepokoušejí v chronologickém sledu představit technologický vývoj kinematografu a jeho rozšíření po světě, jak bychom snad mohli čekat. Pokrývají mnohem širší záběr aktivit vynalézavých bratrů a ukazují, že kinematograf byl jen jedním z mnoha výplodů jejich invence. K těm dalším patřila například Photorama, 360stupňová panoramatická fotografie s obvodem 20 metrů (v muzeu zastoupená pomocí zmenšeného modelu), nebo Autochrome, barevný fotografický proces vyvinutý a uvedený na trh na začátku 20. století.

Člověk si z návštěvy muzea neodnese jen zpřesněný obrázek o aktivitách bratří Lumiérů, ale i jinými způsoby těžko zprostředkovatelný dojem autentičnosti. K němu vedle situování muzea do původní vily z 19. století přispívá i další velká atrakce, tzv. Hangar du Premier-Film, tedy místo, kde se před 125 lety natáčel už vzpomínaný Východ z továrny. Budova (od roku 1995 chráněná jako kulturní památka) je samozřejmě po rekonstrukci, ale interiér si zachovává punc doby. Dnes se na tomto historickém místě konají projekce organizované Institutem Lumiére.

Zeď obklopující celý areál (který kromě vily a hangáru zahrnuje ještě veřejný park) z jedné strany zdobí plakety se jmény donátorů a držitelů prestižní ceny, která je od roku 2009 udělována v rámci Festivalu Lumiére (známého také jako Grand Lyon Film Festival). K laureátům této „filmové Nobelovky“ (slova Thierryho Frémauxe, ředitele Institutu Lumiére) patří například Clint Eastwood, Miloš Forman, Quentin Tarantino, Martin Scorsese, Jane Fonda nebo naposledy Francis Ford Coppola. Přes ulici se nachází malebná kavárna a skvěle zásobené knihkupectví, kam není radno vstupovat, pokud nechcete odejít o mnoho desítek eur chudší.

Thierry Frémaux, který vedle Institutu Lumiére vede i festival v Cannes a nedávno na sebe upozornil i mimořádným střihovým filmem/dokumentem Lumière! L’aventure commence (u nás uvedeným jako Bratři Lumiérové), zkrátka odvádí perfektní práci. Až bude cestování zase bezpečné, naplánujte si výlet do Lyonu, nasedněte na metro D, vystupte na zastávce Monplaisir-Lumiére a začněte objevovat.

Před pár dny zemřel Kirk Douglas a já se jen těžko zbavuji pocitu, že klasický Hollywood je zase o kus vzdálenější. Nic na tom nemění skutečnost, že mu bylo neuvěřitelných 103 let.

Douglase bych bez váhání označil za jednoho z mých nejoblíbenějších herců. Ve filmech jako Šampion, Spartakus, Hrdinové z Telemarku nebo v celé řadě westernů, které během své dlouhé kariéry natočil, dokázal skvěle prodat svou mužnost a fyzickou zdatnost. Ještě raději jsem jej ale měl v rolích ambiciózních a charismatických, ale často také morálně ambivalentních či psychologicky zranitelných jedinců, kteří stojí sami proti společnosti nebo se vzpírají nepřízni osudu. Stačí si vzpomenout na Mladíka s trumpetou, Eso v rukávu, Detektivní příběh, Město iluzí, Žízeň po životě nebo Stezky slávy. I když se pravidelně objevoval po boku slavných kolegů a kolegyň, vždycky byl na plátně nepřehlédnutelný. Přestože hrál i v 70., 80. a 90. letech (a výjimečně i po roce 2000), své nejlepší období prožil mezi roky 1946 (kdy debutoval v Podivné lásce Marty Iversové) a 1965 (kdy do kin vstoupily filmy Po zlém a Hrdinové z Telemarku). Těžko uvěřit, že navzdory tolika památným rolím a výkonům byl jen třikrát nominován na Oscara a nikdy se mu nepodařilo zvítězit. Nejblíž k tomu měl patrně v roce 1957, kdy se o cenu ucházel díky hlavní roli v biografickém filmu o Vincentu Van Goghovi Žízeň po životě, ale Akademie tehdy (pro mě nepochopitelně) upřednostnila Yula Brynnera v muzikálu Král a já.

Můj obdiv si nezískal jen jako herec, ale také jako autor a producent. Jeho autobiografie The Ragman’s Son nabízí klasický příběh o tom, jak se ze syna chudého židovského emigranta stala hollywoodská hvězda, ale současně je v rámci žánru nezvyklá svou otevřeností a upřímností: Douglas rozhodně netrpěl nabubřelostí nebo sebeklamem a dokázal přiznat mnoho životních chyb. V pozdějších memoárech se zaměřil na své stáří, které ovlivnila tragická nehoda vrtulníku, v jejímž důsledku se silněji přimkl k judaismu a svému židovskému původu.

Ještě lépe jsem jej poznal, když jsem ve filmovém archivu ve wisconsinském Madisonu sbíral materiály k filmu Huga Haase Lizzie, který vznikl v produkci Douglasovy nezávislé společnosti Bryna Productions (založené v roce 1955 a pojmenované podle jeho matky). Lizzie patřila mezi její skromnější projekty a Douglas její vznik sledoval spíše zpovzdálí, ale několikrát musel zakročit – například když se objevil spor s konkurenční společností Twentieth Century-Fox, jež připravovala námětově podobný snímek Tři tváře Evy. V dopisech a interních memorandech na mě Douglas působil jako bystrý podnikatel a schopný vyjednavač, kterému ale nikdy nescházel smysl pro humor.

K záplavě vzpomínek na jednu z nejvíce fascinujících a nejdéle trvajících hollywoodských kariér se přidá i náš Noir Film Festival, který už v roce 2016 oslavil hercovu stovku projekcí Detektivního příběhu. Na srpen plánujeme další titul, jehož odhalení si ale necháme na později.

V Židovském muzeu ve Vídni právě probíhá zajímavá výstava věnovaná herečce Hedy Lamarr (1913–2000), která prožila úspěšnou kariéru v Hollywoodu, český divák ji však bude nejlépe znát z Machatého Extase (1932), kde vystupovala ještě pod rodným jménem Hedy Kiesler. (Shodou okolností na konci ledna vstupuje do vybraných kin restaurovaná verze filmu připravená Národním filmových archivem.) Množství exponátů (úředních dokumentů, korespondence, fotografií) rozmístěných do dvou místností představuje její soukromé i profesní osudy od dětství stráveného ve Vídni přes počátky v raném zvukovém filmu v Berlíně a hvězdná léta v Hollywoodu až po dlouhé období od poloviny 50. let do její smrti v roce 2000, kdy se Lamarr stranila veřejného života. Vedle filmové kariéry výstava akcentuje i její přínos vědě – během války se totiž podílela na vývoji technologie, která předznamenala přenos dat pomocí Bluetooth nebo Wifi (odtud název výstavy Lady Bluetooth). Jak návštěvníky informoval jeden z citátů umístěných na zdi, nápady jako tento k ní přicházely samy, bez větší námahy.

Výstava je doprovázena množstvím filmových ukázek jak z jejích hereckých začátků (debutovala v roce 1930 ve filmu Geld auf der Straße), tak z filmů vzniklých v Hollywoodu (opomenut není Alžír, který jí v roce 1938 představil americkému publiku, ani pozdější velkofilm Cecila B. DeMilla Samson & Dalila). Lamarr je ukázána jako komplexní (a konfliktní) osobnost, nikoliv jako pouze ta, co se svlékla v Extasi. Bezpochyby šlo o krásnou a inteligentní ženu, kterou ovšem vedle profesních úspěchů provázely i nejrůznější skandály: během svého života se šestkrát vdala, minimálně dvakrát byla přistižena při krádeži, potýkala se s psychickými problémy, podstoupila sérii nepovedených plastických operací atd. Více se můžete dozvědět v reprezentativní, téměř dvousetstránkové publikaci, kterou pro Židovské muzeum připravil kolektiv autorů pod vedením kurátorky Andrey Winklbauer. Výstava potrvá až do začátku května a jde o výbornou záminku udělat si výlet do nedaleké, z většiny míst ČR snadno dostupné rakouské metropole. Více informací zde.