Archiv štítku: Hugo Haas

Haas + Selznick = ?

Už při svých dřívějších návštěvách Harry Ransom Center jsem přemýšlel, jestli existuje nějaké spojení mezi Davidem O. Selznickem a Hugo Haasem. Nezdálo se to příliš pravděpodobné. Selznick vždy patřil k hollywoodské smetánce, zatímco Haas byl ve zdejší filmové kolonii spíše outsider. Selznick točil hvězdně obsazené spektákly mířené na co nejširší publikum a Haas byl naopak nízkorozpočtovým auteurem, jehož filmy se často hrály v rámci dvojprogramů (které Selznick nesnášel).

Když do vyhledávače v databázi Selznickovy kolekce zadáte Haasovo jméno, žádný výsledek nedostanete. Trpělivost a porce náhody ale přinesly ovoce. Vše nasvědčuje tomu, že v Selznickových materiálech je nějakým způsobem opravdu zastoupen každý, kdo se ve 30. až 50. letech pohyboval v prostředí amerického filmového průmyslu…

První dokument pochází z února 1947, kdy Haas v Hollywoodu už nějaký ten rok působil jako charakterový herec. Jeho tehdejší agent Richard Monter oslovil prezidenta Selznickovy společnosti Vanguard Films, Daniela O’Shea, s nabídkou hercových služeb. Konkrétně Haase doporučoval do menší role Arneho v připravovaném filmu Portrait of Jennie. Monter byl přesvědčivý: „I hear that Arne is a dynamic personality, preferably a large, middle-aged man, which fits the description and personality of HUGO HAAS perfectly.“ Monter odkazuje na dřívější komunikaci s O’Sheaem a připomíná mu, že Haasovi hned po příchodu do Hollywoodu věštil úspěšnou budoucnost: „That fact is now established.“ Podle Montera Haas pobírá 1 750 dolarů týdně s desetitýdenní garancí, což vychází minimálně na 17 500 dolarů za film. Až budou uvedeny jeho zatím poslední snímky – mezi nimi Vendetta od Howarda Hughese a muzikál Fiesta z produkce MGM – bude prý jeho hodnota ještě vyšší, minimálně na úrovni Paula Lukase a Waltera Slezaka. Spolu s dopisem byla do kanceláře Vanguard Films zaslána i fotografie Haase s plnovousem. Monter žádal o osobní schůzku, ale zda k ní došlo, není jasné. Haas se v Portrait of Jennie ani v jiném filmu ze Selznickovy produkce neobjevil.

O tři roky později se Haas snažil prosadit jako režisér a producent. Mohlo by se zdát, že světy Haase a Selznicka nemohly být vzdálenější, ale z dokumentů vyplývá, že Selznick o Haasovi věděl, viděl jeho první americký film Pickup, a to dlouho před jeho uvedením v oficiální distribuci, a byl jím zaujat. Patrně ne kvůli jeho uměleckým hodnotám, ale kvůli efektivitě – Selznick se dlouhodobě potýkal s plýtváním a rostoucími náklady a muselo na něho zapůsobit, že někdo v Hollywoodu natočil fungující lidský příběh za méně než 100 000 dolarů. Do Selznickovy společnosti se tak dostal scénář, který chtěl Haas realizovat po Pickupu. Příběh osamělého hodináře, do jehož života vstoupí svobodná matka, pro Selznicka (na jeho vlastní žádost) shrnul a ohodnotil Arthur Fellows: „Not a bad little story – kind of trite, but with a few nice human interest twists. Probably can be made for beans.“ Fellows měl pravdu, i Dívka na mostě, jak se film nakonec jmenoval, stála na hollywoodské poměry pakatel. Vznikla nicméně opět v Haasově nezávislé produkci a na spolupráci mezi Haasem a Selznickem tak nikdy nedošlo. Škoda, bylo by to zajímavé spojení.

Dáma s pochodní

Napsat komentář

Letošní (už 77.) ročník mezinárodního filmového festivalu v Locarnu se v rámci retrospektivní sekce netradičně zaměřil nikoliv na některou z výrazných osobností světové kinematografie, nýbrž na jednu z legendárních hollywoodských společností – studio Columbia Pictures. Stoleté výročí jejího založení připomněly filmy slavné a ceněné (Úžasná událost Franka Capry, Všichni královi muži ocenění Oscarem za rok 1949, Langův Velký zátah) i víceméně zapomenuté. Do druhé kategorie by se dal zařadit i Pickup, první americký film Huga Haase, který sice vznikl v jeho nezávislé produkci, ale Columbia k němu zakoupila distribuční práva.

U příležitosti této retrospektivy vznikla reprezentativní publikace The Lady with the Torch: Columbia Pictures 1929–1959 editovaná kurátorem Ehsanem Khoshbakhtem a vydaná francouzským nakladatelstvím Les éditions de l’Œil. Kniha obsahuje celkem devatenáct esejů různých autorů. Úvodní čtyři představují krátkou historii Columbie po nástupu zvuku s akcentem na osobnost prezidenta společnosti Harryho Cohna a ženy a herecké hvězdy pracující pro studio. Zbývající texty se zaměřují na výrazné režisérské osobnosti, které s Columbií mezi lety 1929 a 1959 opakovaně spolupracovaly. Christopher Small píše o Franku Caprovi, David Thompson o Charlesi Vidorovi, Kim Newman o Williamu Castleovi, Jonathan Rosenbaum o André De Tothovi, Imogen Sara Smith o Buddu Boetticherovi atd. Mám velkou radost, že zařazení Pickupu do programu locarnské přehlídky vedlo k tomu, že mě editor Ehsan Khoshbakht oslovil kvůli kapitolce o Hugo Haasovi. Ve svém textu shrnuji Haasovu profesní alianci s Columbií, která vedle jeho amerického debutu zahrnovala filmy Podivné okouzlení, Přiznání jedné dívky a Návnada. Krátce popisuji okolnosti jejich vzniku a uvedení do kin i jejich styl a tematiku, které byly silně ovlivněny Haasovým statusem exulanta a situovaností na periferii amerického filmového průmyslu. Věřím, že kapitola dobře zapadla do celkového konceptu, ale zároveň i přispěla k pestrosti různých pohledů a přístupů

Kniha je krásně zpracovaná – má kvalitní pevnou vazbu, spoustu černobílých a barevných fotek a příjemné typografické zpracování. Dá se sehnat na stránkách vydavatele nebo v eshopu locarnského festivalu za 30 EUR.

Dlouhá cesta k publikaci

Napsat komentář

Nikdy jsem nežil v iluzi, že by publikování v odborných zahraničních časopisech bylo snadné a rychlé. Až donedávna jsem ale netušil, o jak náročný a zdlouhavý proces v některých případech může jít.

V průběhu roku 2015 jsem dostal od muzikologa Martina Čurdy pozvánku na jím pořádané sympozium věnované hudebnímu skladateli Pavlu Haasovi, které se konalo v Cardiffu na konci ledna 2016. Pro tu příležitost jsem si připravil půlhodinový příspěvek zaměřený na spolupráci bratrů Pavla a Huga Haasových a zejména na způsob, jakým se Pavlova tragická smrt v Osvětimi otiskla do Hugových filmů natočených v USA. Hollywoodskými filmy Huga Haase jsem se zabýval už v rámci své dizertační práce, která v roce 2015 vyšla i v knižní podobě. Toto však byla první velká příležitost promyslet téma z jiného úhlu pohledu a zaměřit se na to, jak se jeho autorské nízkorozpočtové snímky jako Dívka na mostě (The Girl on the Bridge, 1951) nebo Podivné okouzlení (Strange Fascination, 1952) staly prostorem pro vyjádření traumatu způsobeného holokaustem a ztrátou blízkých.

Přesně o rok později jsem s podobným tématem vystoupil na konferenci v Moskvě a následně jsem poznámky přepracoval v plnohodnotný článek. Od začátku jsem byl rozhodnutý prosadit jej do některého anglicky psaného zahraničního časopisu. Z Film History mi napsali, že téma je zajímavé, ale hodilo by se spíše do periodika zabývajícího se přímo holokaustem nebo židovskou kulturou. Zkusil jsem tedy Holocaust and Genocide Studies, odkud mi zase přišla zpráva, že se článek více hodí do filmovědného časopisu…

V červenci jsem rukopis odvážně poslal do legendárního časopisu Screen, kde ale neprošel recenzním řízením. To mě nepřekvapilo, protože tuto proceduru ve Screenu úspěšně absolvuje jen 11 % obdržených textů. Teprve v listopadu 2017 jsem dostal pozitivní zprávu, že článek byl přijat časopisem Jewish Film and New Media (přesně ta kombinace, kterou jsem potřeboval!), jejž pro vydavatelství Wayne State University Press sídlící v Detroitu připravují Nathan Abrams a Nir Cohen. Velmi mě potěšily i posudky, které mi vytýkaly pouze drobnosti, takže úpravy mi nezabraly příliš dlouhou dobu.

Pak se ale nic nedělo. Po půl roce jsem už byl notně netrpělivý a poslal jsem editorům dotaz, kdy asi můj článek vyjde. Dozvěděl jsem se, že by k tomu mělo dojít v čísle 7.1 plánovaném na jaro 2019. Nakonec jsem byl za odklad rád, protože se se mnou mezitím spojil profesor muzikologie Michael Beckerman, expert na českou klasickou hudbu, kterého jsem potkal na zmíněném sympoziu o Pavlu Haasovi v Cardiffu a kterého mimo jiné zajímá fenomén skladatelů tvořících v koncentračních táborech. Poslal jsem mu svůj rukopis a on mi jej velmi laskavě opatřil mnoha podnětnými připomínkami. Tímto mu znovu děkuji. Revidovaný text jsem zaslal editorům v JFNM… a následovalo další čekání. Uplynulo jaro 2019, a taky léto, podzim, zima (jako ve filmu Ki-duka Kima). Během této doby údajně ve Wayne State University Press proběhly zásadní personální změny, které zapříčinily toto velké zpoždění. Konečně v dubnu 2020 jsem dostal článek ke korektuře, v květnu jsem jej viděl vysázený a nyní na konci června je dostupný (za poplatek) i pro veřejnost například přes JSTOR. Od prvního zpracování tématu po publikaci tak uplynuly více než čtyři roky. I přes tyto „porodní nesnáze“ pevně doufám, že si článek najde své čtenáře z řad odborné i laické veřejnosti.

Zde základní údaje:

Hollywood Film as Therapy: Hugo Haas, Trauma, and Survivor Guilt
Milan Hain, Palacký University Olomouc, Czech Republic

Abstract
The article discusses the exile cinema of Czechoslovakia-born producer, director, and actor Hugo Haas (1901–1968). As a prominent Jewish artist with strong anti-Nazi convictions, Haas was forced to escape his homeland when Hitler invaded Czechoslovakia in 1939. Deeply traumatized by losing his close relatives in the Holocaust, Haas used his independent productions made in Hollywood after World War II to cope with his feelings of loss, pain, loneliness, and dispossession. The author reads selected films, disguised as run-of-the-mill genre pieces, against the filmmaker’s personal history and identifies patterns and motives suggesting that Haas’s body of work was strongly informed by his survivor guilt and trauma.

Recommended Citation
Hain, Milan (2019) „Hollywood Film as Therapy: Hugo Haas, Trauma, and Survivor Guilt,“ Jewish Film & New Media: Vol. 7 : Iss. 1 , Article 1. Available at: https://digitalcommons.wayne.edu/jewishfilm/vol7/iss1/1